Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup rozhovoru premiéra v demisi. Co je to podle vás za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš?
Já myslím, že český národ nečeká, že mu stát zajistí blahobyt. Lidé spíše očekávají, že za stejnou práci nebudou dostávat třetinovou mzdu oproti Němcům či Rakušanům a čtvrtinové důchody. Kdyby jim aspoň cosi z toho byl stát schopen zajistit, nebyla by to žádná almužna, ale elementární spravedlnost. Pokud to zajistí Babiš, tím lépe pro všechny. Je třeba, aby aspoň ty největší dluhy vůči svým obyvatelům stát dorovnal. Druhá věc je, zda bude Babišovi umožněno, aby to udělal.
A lze dle vašeho názoru schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody?
Průměrný český důchod patří v celé Evropě ke zdaleka nejnižším vzhledem k průměrné mzdě v zemi. Všichni politici mají před volbami plnou pusu seniorů, protože to je nejpočetnější skupina voličů. Po volbách na ně okamžitě zapomínají, protože nehrozí, že by kvůli nesplněným slibům stávkovali.
Další téma. Dokáže náš stát pomoci sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám?
Pochopitelně, že by to náš stát dokázal, pokud by o to měli zájem ti, kdo ho řídí. Je ale obtížné je k tomu přimět, protože všechny zmíněné skupiny patří k těm nejméně organizovaným skupinám ve společnosti vůbec. Jejich příslušníci žijí ve větší nebo menší izolaci a v takovém postavení, že si těžko mohou vytvořit nějaké vlivné lobbistické skupiny. Proto budou mezi čekateli na přilepšení vždy až na posledním místě, i když jejich poměry jsou mnohem horší než u těch, kdo takové vlivové skupiny mají.
Co na druhé straně zneužívání sociálních dávek „nepřizpůsobivými“?
Proč by je nezneužívali, když se jim to toleruje? Počátkem osmdesátých let jsem nějakou dobu pracoval jako pomocný dělník v textilce Slezan. V naší skupině jsem byl jediný, kdo nebyl romského původu. Jediný problém, který jsem měl s mými spolupracovníky, spočíval v tom, že jsem vydělával méně než oni, protože tam pracovali déle, takže měli větší grif. Kdyby nepracovali, šli by do vězení za příživnictví. Zrovna tak jako kdokoliv jiný. Dneska můžete na společnosti beztrestně parazitovat za dvou předpokladů: Buď v tom musíte umět chodit, a potom patříte mezi nepřizpůsobivé. Anebo musíte být už hodně bohatý, a pak patříte mezi elitu národa. (Poznámka pro lidi, kteří mají rádi krátká spojení: Z uvedeného výroku neplyne, že každý Rom je nepřizpůsobivý, a dokonce ani to, že každý bohatý člověk je parazit.)
Mají mladé rodiny s dětmi šanci na slušný život?
Probíhá u nás to, čemu se v sociologii říká „repatrimonializace“. To znamená, že osud každé další generace je závislejší na postavení rodičů, než tomu bylo u generace předchozí. Je to míněno samozřejmě statisticky. Takže mladí, kteří se narodí do nadprůměrně zajištěné rodiny, mají velice dobrou šanci na slušný život. Ti ostatní budou muset o tuto šanci bojovat. Bude se jim přitom tvrdit, že úspěch závisí jedině na jejich individuálním úsilí. Není to pravda. U stejně úspěšných absolventů stejného typu škol rozhoduje o životní úrovni po deseti i dvaceti letech od absolvování to, zda jim rodiče opatřili bydlení, anebo se museli kvůli bydlení zadlužit.
Při relativně nízkých platech u nás a rostoucích cenách bydlení se bude repatrimonializace projevovat stále více. Jsou zde i další faktory. Například Francouzi mají zjištěno, že dosažené vzdělání stále méně koreluje se sociálním původem studentů, ale atraktivnost pracovního místa získaného po absolvování školy koreluje s jejich sociálním původem stále více. Není důvod si myslet, že u nás tomu bude jinak.
Nejsou namístě silnější prorodinná opatření? Společné zdanění manželů, nižší daně či nižší platby sociálního pojištění pro ty, kdo vychovávají děti?
Mělo by se intenzivně uvažovat o všech těchto opatřeních. A mělo by s o nich uvažovat pokud možno ještě dříve, než jako národ vymřeme. Je tragikomické, když se chce přidávat třeba armádě, ale na prorodinná opatření peníze nejsou. Pro koho pak bude po zuby vyzbrojená armáda tohle území vlastně chránit?
Pokud jde o důchodovou reformu, nepomohla by větší vazba mezi konkrétními rodiči a dětmi? Že by například část z výdělku pracujícího dítěte šla na důchod jeho rodiči. Tím by rodič byl motivován mít více dětí a investovat do jejich vzdělání a výchovy…
Nejsem si tím tak úplně jist. Takové debaty probíhají mimo naši zem už dost dlouho, ale bez jednoznačného závěru. Podle některých by to vedlo jen k větší míře dědičnosti jak mezi bohatšími, tak mezi chudými rodinami. U nejbohatších rodin to problém není, ty nejsou vázány na průběžný penzijní systém. Ale velké části středních vrstev jsou na tom i na západ od nás tak, že nejzaručenějším prostředkem, jak se udržet ve středních vrstvách, je omezit počet dětí. Pierre Bourdieu o tom psal už v 70. letech minulého století. Navíc se vzdělání vyplácí stále méně poté, co zmasovělo. Těžko budete přesvědčovat rodiče, ať si sníží svoji vlastní životní úroveň a investují raději do počtu a vzdělání svých dětí, když nemůžete vědět, jaká bude rentabilita vzdělání, až sami zestárnete.
Co otázka bydlení? Je situace uspokojivá?
Ta situace je hrozivá, ale nekladl bych to za vinu jenom našim vládám. Už v 80. letech minulého století konstatoval německý sociolog Ulrich Beck, že poptávka po bytech roste rychleji, než jaký je nárůst populace. Ve velkých městech bývá nejpočetnějším typem domácností domácnost jednočlenná. Je to dáno nejen stárnutím populace, ale také zvýšenou rozvodovostí a větší individualizací životního stylu. Ceny bydlení prudce rostou nejen u nás. Výsledkem je, že dnešní mladé generaci poprvé od konce druhé světové války hrozí, že si nestihne pořídit a splatit vlastní bydlení do konce života. U nás se to ještě komplikuje tím, že se města zbavila sociálních bytů a bytový fond máme v naprosto nevyhovující struktuře. Prodloužení lidského věku přineslo také určité paradoxy – k dědictví se potomci často dostávají až v době, kdy už sami mají těsně před důchodem.
Dle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou prý navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?
Ti, kdo se tváří jako experti na vzdělávání, jsou často jenom lidé, kteří lobbují za zájmy velkých firem a svazů zaměstnavatelů. Ti by byli nejradši, kdyby jim školy připravovaly za peníze daňových poplatníků pracovní sílu kvalifikovanou tak, jak to momentálně pro svoji výrobu potřebují. Vzdělávání by ale mělo sloužit i jiným cílům. Třeba kultivaci člověka a jeho schopnosti rozvíjet se i v oblastech, kde to momentálně nenese nikomu zisk. Zcela chápu námitku, že existují obory, které člověka spíše deformují než fomují. Nezlobte se, že nebudu jmenovat, mám už nepřátel docela dost. Žádná společnost nedokázala najít rovnováhu mezi různými aspekty vzdělanosti.
Francouzské vysoké školství chrlí ročně třikrát více absolventů, než kolik nových míst pro vysokoškoláky vznikne za rok na trhu práce. Výsledkem je, že vytlačují z míst středoškoláky, aby mohli pracovat za jejich peníze. A jsme zase u toho, zda by se rodičům kvůli zajištění vlastního starobního důchodu vyplatilo právě do takových potomků investovat. Školství má tu obrovskou výhodu, že na ně můžete hodit vinu prakticky za cokoliv. Uvolňuje se tím napětí ve společnosti, protože si potom mohou na sociálních sítích zanadávat na učitele i anonymové, kterým to před tabulí zrovna moc nešlo.
Co otázka indoktrinace dětí ve školách? Řada lidí kritizuje propagaci genderu (tedy teorie, že pohlaví je sociální konstrukt a každý si ho může zvolit bez ohledu na biologické danosti), multikulturalismu, propagaci EU, sexuální výchovu s propagací homosexualismu… Nebyla by na místě více výchova k patriotismu, rodinné výchova či branná výchova? Tedy věci, které utužují loajalitu občanů ke svému státu a posilují jeho stabilitu…
Vím o učiteli, který před podobnými nesmysly propagovanými na školách utekl radši do Bruselu. Za rok se ale bude vracet kajícně do našeho školství, protože přímo na místě zjistil, odkud se tyto bludy šíří.
Co morálka dětí ve školách? Nevychováváme rozmazlené smrady, kteří se vozí po učitelích a znají jen svá práva, a nikoli povinnosti?
Jedna francouzská učitelka napsala nedávno knihu, která se jmenuje Generace: „Mám na to právo.“ Na základě svých celoživotních zkušeností popisuje velice podrobně všechno to, co naznačujete ve své otázce. Já osobně bych nebyl tak kritický. Učil jsem déle než třicet let a v každé třídě se našli studenti, na které rád vzpomínám. Ale možná ti „rozmazlení smradi“ teprve přijdou. Uvidíme za rok.
Víme, že je problém s nedostatkem lékařů a sester, případně jiných oborů. Nemělo by platit, že pokud někdo vystuduje za peníze od státu, měl by povinnost pracovat minimálně pět či deset let u nás, než odejde do zahraničí? Případně ti, kteří by chtěli odejít hned, platili by plné školné?
Odcházejí zpravidla ti, kdo si hodně věří. Proto by pro ně neměl být žádný problém vzít si půjčku a náklady na vzdělání, které nesli daňoví poplatníci, ještě před odchodem do ciziny zaplatit. Jinak totiž tito vysokoškoláci fungují jako typičtí černí pasažéři. Ti také privatizují zisky, ale náklady rozkládají na společnost. Já vím, že je dneska móda se tak chovat, banky v tom jdou příkladem, ale tolerovat by se to nemělo.
Jak se vlastně máme? Dle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižní. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu, řada občanů nemá nashromážděné rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Exekuci už má 863 tisíc obyvatel České republiky, což je téměř desetina lidí starších 15 let. Za poslední rok jich přibylo 31 tisíc. Vyplývá to z aktualizované mapy exekucí, kterou sestavilo neziskové sdružení Otevřená společnost. Kolem 151 tisíc lidí má dokonce přes deset exekuci.
Doháníme prostě vyspělý svět. Od druhé světové války až do počátku 80. let 20. století se sociální rozdíly v takzvaných vyspělých společnostech snižovaly, podíl mezd na nově vytvářeném HDP rostl rychleji než podíl soukromých zisků. O příjmech rozhodoval více podaný výkon než renta z nashromážděného majetku. Od počátku 80. let se trendy ve všech těchto bodech obrátily. Společnost se polarizuje a rentiéři v ní získávají takové postavení, jako tomu bylo naposledy před první světovou válkou. Naštěstí se lidstvo poučilo, na nepříjemné věci raději nemyslí, rizika vývoje zamlčuje, důsledky si nepřipouští. Říká se tomu „modernizace“.
(parlamentnilisty.cz, foto: Shutterstock)
