“Chtěl jsem poznat londýnské muslimské komunity na vlastní oči. Začal jsem v Tower Hamlets, východolondýnské čtvrti, kde žije asi 38 procent muslimů. Zatímco jsem šel po Whitechapel Road, neslo se čtvrtí svolávání k modlitbě. Jedním směrem šli muslimové za hlasem muezzina, druhým nemuslimové. Obě skupiny mezi sebou udržovaly odstup a vyhýbaly se očnímu kontaktu. Na jednom sloupu visel nápis: “Zóna bez alkoholu.”
Ženy a dívky na sobě měly hidžáby, nikáby a abáje. Někteří z mužů měli na hlavě čapky a arabské tuniky s kalhotami nad kotníky po Mohamedově vzoru. Ta scéna by se klidně mohla odehrávat v Rijádu a dokládala míru arabizace britských východoasijských muslimů. U holičského krámu čekaly ženy venku na žhavém slunci, zatímco se vevnitř věnovali jejich manželům a synům.
Uvnitř Východolondýnské mešity se mě ujal laskavý muž. Provedl mě a na rozloučenou mi dal tašku plnou letáků o islámu. V jednom z nich se volalo po ustavení práva šaría. Ti, kdo se mu staví na odpor podle něj byli “malého prospěchu jakékoliv společnosti.”
Ten večer jsem navštívil i britský parlament. U vchodu mě přivítali policisté ozbrojení samopaly. Zvýšená ochrana byla reakcí na loňský útok Chalída Masúda, při němž zahynulo pět lidí. Zábrany byly i u vjezdu na Westminsterský most a před parlamentním náměstím stála nová bezpečnostní bariéra. Zeptal jsem se strážníka na loňský útok. “Raději bych o tom nemluvil,L odpověděl mi. “Byl jsem tenkrát u toho.”
O dva dny později jsem v ranních zprávách uslyšel, že do bezpečnostních zábran najelo další auto. Policie zatkla 29letého Súdánce, který v Británii dostal azyl a občanství.
Potom jsem navštívil Leyton, další východolondýnskou oblast, kde převažují muslimské zvyky. Arabská kavárna u stanice metra byla plná mužů, nikde jediná žena. Islámské knihkupectví prodávalo panenky v hidžábu. Měly prázdné tváře bez rysů. protože zpodobnění lidské podoby je v konzervativním islámu zakázané.
Skupina zahalených dívek šla do mešity kolem popelnic zadním vchodem pro ženy. Podíval jsem se na budovu místní Islámské šariátské rady. Místní komunita má očividně všechny prostředky k tomu, aby vedla zcela oddělený život.
Nic mne ale nemohlo připravit na to, co jsem uviděl v Lutonu, malém městě asi 30 mil severně od Londýna a rodišti English Defence League, která pořádala divoké protimuslimské demonstrace. V hlavní mešitě se mne tu ujala skupina přátelských pundžábsky hovořících mladíků. Nabídli mi prohlídku města.
Během několika minut chůže jsme minuli tři další mešity, plné života a spousty mladých mužů vcházejících a vycházejících ven. Minuli jsme i kostel, který byl zavřený a polorozpadlý a na jehož oknech byly stopy po vrhaných vejcích.Stovky místních obyvatel se v ulicích chystaly na nadcházející svátek.
Všechny podniky měly náboženský nádech – restaurace byly halal, fitness centrum bylo rozdělené podle pohlaví a butiky s módou nabízely “cudné” oděvy. Všude hrdě vlály pákistánské vlajky, britskou jsem neviděl ani jedinou.
Mí průvodci mě nakonec dovedli k nenápadné budově, v níž sídlilo islámské středisko. Šli si promluvit s imámem a pak mě za ním poslali. Imám se mě otázal, jestli jsem připravený přestoupit na islám. Zřejmě mezi mnou a skupinou mladíků došlo k jistému nedorozumění. Řekl jsem mu, že se ještě necítím připraven, ale že bych uvítal, kdybych si s sebou mohl odnést nějakou literaturu. Ukázal mi knihovničku a odpověděl, že si mám vzít, co budu chtít. Popadl jsem první knížečku, která byla v angličtině. Byla od Zakira Naika, fundamentalistického kazatele z Indie. “Korán praví, že hidžáb je pro ženy povinný,” stálo v ní. “Tak projeví svou cudnost a také se vyhnou obtěžování.”
Jiní turisté si z Londýna odnášejí vzpomínku na Buckinghamský palác, Picadilly Circus nebo Big Ben. Já na něj budu vzpomínat jako na ukázku multikulturalismu, který selhal.
Anebo je možné, že právě takhle úspěšný multikulturalismus vypadá.”
(zdroj: euportal.cz, foto: archiv)
