Wehrmacht zamýšlel vytvořit v ulicích Berlína druhý Stalingrad. Tentokrát však na řece Sprevě. Vybudování kontroly nad městem bylo náročným úkolem. Na přístupových cestách k Berlínu nestačilo překonat Seelöwské výšiny a prolomit – s těžkými ztrátami – sedm linií vybavených pro dlouhodobou obranu. Na okrajích hlavního města Říše a na hlavních silnicích města pak Němci zakopali tanky a přeměnili je tak na obrněná palebná postavení. Když se ruští vojáci například probojovali na Frankfurter Allee, ulici, jež vedla přímo do centra, narazili znovu na těžkou palbou, což mnoho z nich zaplatilo životem…
Když o tom všem přemýšlím, stále mě na srdci tíží otázka: nebylo by bývalo lepší Berlín neprodyšně obklíčit a počkat, až se vzdá? Bylo tak důležité vztyčit vlajku na Reichstagu? Ať je prokletý! Při obsazení této budovy padly stovky ruských vojáků…
Stalin však na provedení berlínské operace trval. Chtěl ukázat iniciátorům “Nemyslitelného” palebnou a údernou sílu sovětských ozbrojených sil. S nápovědou, že výsledek války se nerozhoduje ani ve vzduchu, ani na moři, ale na zemi.
Nesporné je jedno: bitva o Berlín zchladila mnohé horké hlavy, a tak splnila svůj politický, psychologický i vojenský účel. A hlav omámených poměrně snadným úspěchem bylo na jaře pětačtyřicátého na Západě víc než dost. Například jeden z nich – již dříve zmíněný americký tankový generál Patton. Ten hystericky požadoval nezastavit se na Labi, ale neprodleně přesunout americká vojska přes Polsko a Ukrajinu do Stalingradu, s cílem vítězně ukončit válku tam, kde Hitler utrpěl porážku. Jestliže tento generál Rusy nazýval “potomky Džingischána”, pak ani Churchill nebyl ve svém vyjadřování zrovna skromný. Sovětští lidé byli pro něj jedině “barbaři“ a „divoké opice“. Zkrátka teorie podlidí nebyla německým monopolem. Stejně jako Patton byl připraven zahájit válku za pochodu a dostat se až do Stalingradu.
Útok na Berlín a instalace vlajky Vítězství nad Reichstagem nebyly samozřejmě jen symbolem nebo finálním akordem války. Tím méně propagandy. Pro armádu bylo zásadní vstoupit do doupěte nepřítele a tím vyznačil konec nejtěžší války v ruských dějinách. Odtud, z Berlína, tak to chápali vojáci, vyrazila fašistická šelma a přinesla nesmírný zármutek nejen sovětskému lidu, ale i národům Evropy a celého světa. Rudá armáda tam přišla, aby zahájila novou kapitolu v historii, v dějinách samotného Německa, v dějinách lidstva.
Podívejme se blíže na dokumenty, které byly podle pokynů Stalina připravovány na jaře 1945, v březnu, v dubnu a v květnu. Objektivní výzkumník bude přesvědčen: nikoli z pocitu pomsty byl stanoven plánovaný kurz Sovětského svazu. Vedení země nařídilo, aby se k Německu přistupovalo jako k poraženému státu, přičemž německý lid byl zodpovědný za rozpoutání války. Ale… nikdo se nechystal tuto porážku chápat jako doživotní trest bez vyhlídky na slušnou budoucnost. Stalin realizoval ještě v jednačyřicátém stanovenou tézi: hitlerové přicházejí a odcházejí, ale Německo, německý lid zůstává.
Samozřejmě že bylo nutné donutit Němce přinést svůj podíl k oživení „spálené země“, kterou po sobě zanechali na okupovaných územích. Aby byly plně vykompenzovány ztráty a škody způsobené jen samotnému Rusku, nestačilo by k tomu veškeré národní bohatství Německa. Brát tolik, kolik bude možné, aniž by však bylo nutné si na krk pověsit obživu i samotných Němců, „pobrat trochu víc“ – tak ne zrovna diplomatickým jazykem Stalin orientoval podřízené v otázce reparací. Žádný hřebík nebyl nadbytečný, aby zvedl z ruin Ukrajinu, Bělorusko a centrální oblasti Ruska. Vždyť byly zničeny více než čtyři pětiny výrobní kapacity. Více než třetina obyvatelstva přišla o své domovy. Němci vyhodili do vzduchu a zničili v délce 80 tisíc kilometrů železniční tratě, a dokonce i pražce zpřelámali. Všechny mosty strhli. A 80 tisíc km, to je více než všechny německé železnice před druhou světovou válkou dohromady.
Sovětskému velení však byly dány přísné pokyny k zastavení jakéhokoli hanění – průvodce všech válek – ve vztahu k civilnímu obyvatelstvu, zejména k ženám a dětem. Násilníci spadali pod vojenské tribunály. Tak tomu bylo.
Současně Moskva požadovala tvrdě trestat jakékoliv přepady a diverze „nedobitých a nenapravitelných“, k nimž by mohlo dojít jak v poraženém Berlíně, tak i v sovětské okupační zóně. Těch, kdo by chtěli střílet do zad vítězů, nebyl tak málo. Berlín padl 2. května, ale “místní boje” trvaly ještě dalších deset dnů. Ivan Ivanovič Zajcev, který pracoval na ruském velvyslanectví v Bonnu, mi řekl, že „jemu vždy přálo štěstí“. Válka skončila 9. května, ale on v Berlíně bojoval až do jedenáctého. Tam se proti sovětským vojákům stavěly oddíly esesáků z patnácti zemí. Kromě Němců tam působili norští, dánští, belgičtí, holandští, lucemburští a bůh ví, jací ještě nacisté…
Chtěl bych se ještě dotknout toho, jak nám spojenci chtěli ukrást Den vítězství, když 7. května v Remeši přijali kapitulaci Němců. Toto ve skutečnosti separátní ujednání bylo součástí plánu „Nemyslitelné“. Bylo třeba, aby Němci kapitulovali pouze před západními spojenci a mohli se tak zúčastnit třetí světové války. Hitlerův nástupce Dönitz v té době řekl: „Ukončíme válku s Británií a Spojenými státy, protože ztratila svůj význam, ale budeme pokračovat ve válce se Sovětským svazem.” Kapitulace v Remeši byla ve skutečnosti duchovním dítětem Churchilla a Dönitze. Dohoda o předání byla podepsána 7. května v 2:45.
Stálo nás hodně práce přinutit Trumana potvrdit kapitulaci v Berlíně, přesněji v Karlhorste 9. května za účasti SSSR a spojenců a dohodnout se na 9. květnu jako na Dni vítězství, neboť Churchill trval na tom, aby za den, kdy skončila válka, byl považován 7. květen.
Mimochodem v Remeši došlo k ještě jednomu podvodu. Text dohody o německé bezpodmínečné kapitulaci před spojenci schválila už před několika měsíci Jaltská konference a svými podpisy jej ztvrdili Roosevelt, Churchill a Stalin. Ale Američané předstírali, že zapomněli na existenci tohoto dokumentu, který mimochodem ležel v sejfu náčelníka štábu Eisenhowera Smitha. Okolí Eisenhowera pod vedením tohoto Smitha sestavilo nový dokument, “očištěný” od ustanovení z Jalty, která se spojencům nehodila. Zároveň byl tento dokument podepsán generálem Smithem jménem spojenců, ale Sovětský svaz nebyl dokonce ani zmíněn, jako by nebyl do války vůbec zapojen. Takový spektákl byl sehrán v Remeši! Dokument o kapitulaci pak byl předán Němcům dřív, než byl poslán do Moskvy.
Eisenhower a Montgomery se odmítli účastnit společného pochodu Vítězství v bývalém hlavním městě Říše, kde měli být spolu s Žukovem. Plánovaná přehlídka vítězství se sice v Berlíně uskutečnila, ale pouze za účasti maršála Žukova. Stalo se tak v červenci pětačtyřicátého. V Moskvě se, jak známo, Vítězná přehlídka konala 24. června.
Smrt Roosevelta způsobila téměř bleskovou změnu v americké politice. Ve svém posledním sdělení americkému kongresu (25. března 1945) prezident varoval: buď Američané při provádění rozhodnutí z Teheránu a Jalty převezmou odpovědnost za mezinárodní spolupráci, nebo budou odpovědní za nový světový konflikt. Truman toto varování, tuto politickou závěť svého předchůdce vůbec nevzal v úvahu. V popředí měl nadále být – “Pax Americana”.
I když Trumen věděl, že SSSR vstoupí do války s Japonskem – Stalin dokonce sdělil Spojeným státům přesné datum (8. srpen) – přesto dal příkaz, aby na Hirošimu byla svržena atomová bomba. Přitom to vůbec nebylo nutné, protože, Japonsko bylo rozhodnuto, že jakmile mu SSSR vyhlásí válku, bude kapitulovat. Truman však chtěl ukázat svou sílu, a proto vystavil Japonsko atomovému bombardování.
Když se vracel na křižníku “August” z Postupimské konference, dal Trumen do USA Eisenhowerovi příkaz: připravit plán pro vedení atomové války proti SSSR.
V prosinci 1945 se v Moskvě konalo setkání ministrů zahraničí. První státní tajemník Trumana Byrnes po návratu do Států v rozhlasovém vysílání 30. prosince řekl: „Po setkání se Stalinem jsem si více než kdy jindy jistý, že svět, jaký je z amerického hlediska spravedlivý, je dosažitelný.” 5. ledna 1946 mu Truman dává za to ostré pokárání: “Všechno, co jste namluvil, je nesmysl. Nepotřebujeme žádný kompromis se Sovětským svazem. Potřebujeme “Pax Americana”, který bude odpovídat na 80 procent našim návrhům.
Válka probíhala dál, neskončila v roce 1945, skutečně přerostla do třetí světové války, která byla vedena pouze jinými prostředky. Je třeba jen upřesnit. Plán “Nepředstavitelné” se neuskutečnil v podobě, jak jej vymyslel Churchill. Truman měl v této věci své vlastní plány. Byl přesvědčen, že konfrontace mezi USA a SSSR nekončí kapitulací Německa a Japonska. Je to jen začátek nové fáze boje. Nebylo náhodou, že poradce velvyslanectví v Moskvě, Kennan, když viděl, jak Moskvané slavili Den vítězství 9. května 1945 před americkým velvyslanectvím, řekl: „Jásají … Myslí si, že válka skončila. Jenže skutečná válka teprve začíná.”
Ptali se Trumana: „Jak se studená válka liší od horké?“ Odpověděl: „Je to tatáž válka, která je však vedena jinými prostředky.“ A tak tomu bylo po všechny následující roky. Úkolem bylo vytlačit SSSR z pozic, na které se dostal. Byl splněn. Úkolem bylo dosáhnout degenerace lidí. Jak můžete vidět, tento úkol je prakticky splněn. Mimochodem Spojené státy vedly a vedou válku nejen s námi. Atomovou bombou vyhrožovali Číně, Indii… Ale jejich hlavním nepřítelem byl vždy samozřejmě SSSR.
Podle tvrzení amerických historiků, měl Eisenhower dvakrát na stole rozkaz k nanesení preventivního úderu proti SSSR. Podle jejich zákonů rozkaz vstoupí v platnost, pokud je podepsán všemi třemi náčelníky štábů – námořních, vzdušných i pozemních sil.
Byly tam dva podpisy, třetí chyběl.
A to jen proto, že vítězství nad SSSR by bylo podle jejich výpočtů dosaženo pouze v případě, že by během prvních 30 minut bylo zabito 65 milionů obyvatel země. Náčelník štábu pozemních vojsk však byl toho názoru, že to nelze zajistit…
(zdroj: myslenkyocemkoli.blogspot.com, foto: archiv)
