V sobotu 24.března si někteří z nás připomněli 19.výročí agrese NATO proti Jugoslávii. Jedno z těchto shromáždění proběhlo před velvyslanectvím Srbské republiky v Praze.
Humanitární bombardování je pojem ražený původně pro bombardování Svazové republiky Jugoslávie zeměmi Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999 v průběhu války v Kosovu (24. 3. 1999 – 10. 6. 1999), používaný kritiky této války coby ironický oxymóron jako odpověď na akce NATO, které měly ochránit obyvatele Kosova. Později byl používán i pro jiné vojenské intervence zdůvodňované humanitárními důvody. Odvolává se na citát Václava Havla: „…nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární…“
Na „Shromáždění k 19.výročí agrese NATO proti Jugoslávii“ vystoupila publicistka a spisovatelka Lenka Procházková.
Lenka Procházková: Projev na pietním shromáždění za oběti bombardování Jugoslávie
Říká se, že existují velké a malé dějiny. Ty velké vcházejí do našich domovů bez klepání a náš vliv na jejich chod je nevelký. Vnímáno touto logikou, je tedy i náš podíl na zločinech velkých dějin a jejich tvůrců nepatrný.
Proč tu tedy dnes stojíme a připomínáme si oběti agrese, která započala 24. března roku 1999? Co nás sem přivedlo? Snad pozvánka české veřejnoprávní televize? Ne.
Je to naše svědomí. Ona zvláštní schopnost člověka vnímat zradu spáchanou i na jiných lidech a v jiných zemích jako obecné zlo. Svědomí je to nejcennější, co člověk má. Je to plamínek svíčky, který můžeme zažehnout a opatrovat jen my sami. Plamínek, který chráníme vlastními dlaněmi, protože nechceme procházet životem potmě a řídit se jen rytmem tamtamů. Právě svědomí nás vyvádí ze stáda komparzistů ochotných svěřit i své malé dějiny do rukou těch, co drží tlampače. Působí to až jako zázrak, že tichý hlas lidského svědomí dokáže přehlušit halasné vnější povely. Ten zázrak je tu od nepaměti a předává se z pokolení na pokolení, od člověka k člověku.
Často se vedou debaty o tom, zda existuje kolektivní vina. Mnozí psychologové, filozofové a historici se domnívají, že ne, protože stádo ovládané vnější vůlí jedná v tranzu, jako pod vlivem drog. Démon souhlasu pádí lidskými dějinami také od nepaměti. Učebnice a někdy i tribunály zpětně odsuzují krátké triumfy tohoto démona a dokumentují jeho dlouhou ničivou stopu, zřetelnou nejen na tváři světa a národů ale i v duších bytostí, co démonu dočasně podlehly. I mnozí potomci těch, co se dali nahnat do stáda, trpí pak traumatem, které jim paradoxně oklešťuje schopnost vnímat současné hrozby racionálně a čelit jim s odvahou. Tato autocenzura podporovaná vnější cenzurou, a teď nemluvím jenom o Německu, znovu vede ke stádní poslušnosti.
Manipulace lidského myšlení probíhá stále rychleji a dunění tamtamů ohlašující blížící se válku, zní stále silněji. Už od dětství jsme informováni o tom, že ve světě stále probíhají nějaké tzv. lokální války. Prostřednictvím televizní obrazovky už si mnozí diváci zvykli na to, že denně někde umírají civilisté. Každoročně si sice, i zásluhou televize, připomínáme nacistické zločiny v Lidicích a Ležácích, pobuřuje nás osud cikánů z tábora v Letech, ale před nedávným vražděním v Jugoslávii nebo upálením lidí v Oděse a dalšími zcela současnými zvěrstvy zavíráme oči. Přestože tyto nepotrestané zločiny se staly v Evropě!
Staré heslo rozděl a opanuj je pořád funkčním manuálem a jeho účinnost se prolíná i do našich životů. Bourá rodinné vazby, ničí přátelské vztahy. Z hledání pravdy se znovu stala nebezpečná záležitost. Znovu se uplatňuje stará rada: Drž krok a jazyk za zuby.
Cenzura mlčením se týká i našeho dnešního shromáždění. Kdyby o jeho konání informoval rozhlas nebo televize, věřím, že by přišlo mnohem víc lidí zapálit svíčku na počest nevinných obětí.
Nedávno kvůli dvěma mladým zastřeleným lidem padla na Slovensku vláda, zahnaná do kouta křikem komparzistů. I vraždu lze zneužít ke kádrování živých. Stejným zlem je, když se kádrují mrtví, na ty, které je vhodné oplakávat a znát jménem a na ty, kteří jsou ve statistice velkých dějin uvedeni pod souhrnným číslem jako takzvané vedlejší ztráty.
My, co jsme dnes přišli do setmělé pražské ulice zapálit svíčky, nejsme tvůrci velkých dějin, ale strážci těch malých, které si každý vytváří vlastním životem podle tichého hlasu svého svědomí. Na využití v komparsu jsme naprosto nevhodní, protože neumíme křičet cizí hesla a odmítáme přebírat cizí obraz světa.
Všechny ty říkanky o právu na život a bezpečí, o demokracii a svobodě slova nám už zní jako falešný chór. My si pod těmi slovy představujeme něco zcela jiného. A snažíme se svou zkušenost a schopnost kriticky přemýšlet předávat i našim dětem. Nesmíme jim dovolit, aby se staly bezduchým komparsem v cizí falešné hře. To je náš největší úkol.
Milí přátelé, je mi ctí se dnes večer spolu s vámi účastnit tohoto obřadu.
A chci ještě říct, že pokládám za naprosto nezbytné, aby byl přijat zákon o obecném referendu, a aby občané mohli sami rozhodnout o tom, zda má Česká republika i nadále setrvat v Severoatlantické alianci. Končí projev Lenka Procházková.
(JRu, prvnizpravy.cz)
