Lze předpokládat, že identita a svrchovanost se navzájem doplňují a nelze je oddělit. Identita bez svrchovanosti není nic jiného než prázdná skořápka. Navíc pro sebevyjádření potřebujeme svobodu. Být svrchovaný znamená být svobodný, tj. samostatně provádět vlastní politiku.
Zachováním identity národa se rozumí, že může svobodně určovat podmínky svého společenského života. Obrana identity a protestní reakce vznikají především tehdy, když je tato sociální integrita ohrožena rozpadem nebo zánikem.
To platí i pro dnešní Itálii, kde hrozí ztráta svrchovanosti, neboť země je zaplavena imigranty, kteří mohou změnit etnickou strukturu obyvatelstva.
Mluvíme tady o touze bojovat, abychom si zachovali navyklý způsob života a tradiční hodnoty. V demokratické společnosti se tento boj může uskutečnit pouze prostřednictvím voleb.
4. března se v Itálii konaly parlamentní volby. Výsledky hlasování vytvořily patovou situaci. Je to způsobeno tím, že ani koalice, ani žádná strana nedosáhla hranice 40%, aby vládla zemi. Nepodařilo se toho dosáhnout ani středopravé koalici vedené stranou Liga Severu ani Hnutí 5 hvězd.
Konzervativci proti liberálům
Ale v zákulisí událostí probíhá ve skutečnosti jiná hra, kde jsou jen dva skuteční soupeři.
První: tzv. proevropské síly, solidární s politikou Bruselu, Berlína a Paříže, tyto síly v Itálii mohou aspirovat na místa v establishmentu, stejně jako středolevé síly, které v uplynulých letech vládly zemi s pomocí jimi podplacených médií.
Druhý: nacionální a konzervativní síly, tj. euroskeptici, kteří hodlají navrátit zájmy země do centra politiky, aby zabránili konečnému zničení ekonomického potenciálu a suverenity Itálie.
Jinými slovy, hovoříme o konfrontaci mezi skutečnou Evropou národů s historickou identitou a svrchovaností a mezi fiktivní utopickou Evropu technokratických a finančních elit a evropských byrokratů, kteří se usadili v Bruselu.
Jedná se o konfrontaci mezi Evropou katedrál a křesťanských hodnot a Evropou nihilismu a konzumní společnosti; mezi těmi, kdo chtějí zastavit nelegální imigraci, a těmi, kteří ji chtějí povzbudit.
Mezi těmi, kdo brání evropskou identitu, a těmi, kteří místo toho podporují proces islamizace ve jménu abstraktního multikulturalismu – zdroje kulturních a sociálních konfliktů a semeniště terorismu.
Jinými slovy, je to boj mezi naší civilizací a těmi, kteří chtějí tuto civilizaci zničit.
Kladivo otevřené společnosti
Ve skutečnosti „proevropské“ síly představují fanatickou ideologii, která zahrnuje zničení evropských hodnot. Tyto síly jsou součástí globalizační fronty, která se snaží obětovat svébytnou kulturu národů ve jménu „nového světa“, jenž odpovídá multikulturnímu, americky orientovanému typu „otevřené společnosti“ (open society).
Tento „nový svět“ je známý jako Kalergiho plán, který nyní prosazují lidé jako Soros, Merkel a Bergoglio (papež František). Jedná se o projekt podporovaný OSN, MMF, Goldman Sachs a dalšími nadnárodními strukturami.
Tato „politicky korektní“ ideologie je pro evropské národy smrtící. A proto musí být protlačována a šířena nejen celým chórem oficiálních médií, ale také kulturními centry, univerzitami, akademiemi, filmovým průmyslem a dalšími propagandistickými strukturami Evropské unie.
Až lidé budoucích generací začnou litovat ztráty kulturního dědictví svých předků, teprve potom dozajista poznají, komu jsou povinni být za to „vděční“.
To vše se stane, pokud se neprobudí protestní reakce v myslích lidí, kteří nechtějí obětovat svoji historii na oltář globalizace.
Být pravými dětmi svých otců
Co se týká Itálie, skutečnou změnu situace mohou přinést pouze euroskeptici a konzervativci.
Výsledky hlasování v Itálii ukázaly, že Italové jsou unaveni úsporným ekonomickým režimem ve jménu toho, že „Evropa to po nás žádá“; jsou unaveni degradací a zločinností v italských městech z důvodu nekontrolované imigrace.
Pokud příští italská vláda vezme v úvahu tyto nálady, měla by se směle distancovat od staré politiky, s níž předchozí vlády postavily Itálii do role vykonavatele příkazů z Bruselu, nebo Washingtonu. Byla to protiitalská politika, obtěžkaná ztrátou národní suverenity.
Jedním z nejčerstvějších příkladů je takzvaný případ „Skripal“, neslýchaná kampaň obvinění a nepřátelství, jež Velká Británie, USA a další země Atlantické aliance zahájily proti Rusku na základě zjevné provokace, aniž by podaly jakýkoliv důkaz o vině. Italská vláda, znovu poslušná požadavků Londýna a Washingtonu, vykázala ze země dva ruské diplomaty. Toto rozhodnutí je hanebné. Bylo přijato předsedou vlády Gentilonim, jehož demokratická strana (středolevá) prohrála 4. března volby v Itálii. Pouze Matteo Salvini, vůdce strany Ligy severu, a Giorgia Meloniová, předsedkyně strany Bratři Itálie (středopravá koalice), vyjádřili svou naprostou nespokojenost s tímto rozhodnutím.
Je to nepřátelský akt neodpovídající italským zájmům, a to vůči zemi, která nikdy nezpůsobila bolestné příkoří Itálii. Naopak, Rusko je přátelská země spojená s Itálií silnými kulturními a historickými vazbami.
Na vrub sankcí uložených proti Rusku ztrácí Itálie od roku 2014 až 3 miliardy EUR ročně. Jedná se o pravý efekt bumerangu s následným poškozením všech italských exportů do Ruska.
Doufejme, že nová vláda konečně dokáže změnit směr, obnovit suverenitu a osvobodit se od otroctví ve vztahu k atlantickým mocnostem.
Obnovení suverenity znamená držet naši budoucnost ve vlastních rukách.
Mluvíme o ideálu, o pocitu být dětmi svých otců, a to nejen na biologické úrovni. Chceme prožívat přítomnost na pevných základech postavených v minulosti a s důvěrou hledět do budoucnosti naší země, být jejími suverénními strůjci.
(JRu, protiproud.cz)
