Transportér ze Star-treku jednoduše rozebere člověka na atomy a ty pak převede do paprsku energie, který je odeslán na požadované místo, kde je zase složí dohromady. Snadné. Jenže ve skutečnosti by takový transportér, musel člověka naskenovat a uložit, u toho zaznamenat pozici všech atomů, rotaci všech elektronů, vlnové funkce molekulárních struktur v těle, veškeré vibrace pohyby a rychlosti. Je to obrovské množství dat, které navíc transportér musí získat na dálku. A pak člověka, nějakým způsobem rozložit na atomy. Množství energie, které by bylo potřeba k rozložení člověka na čistou energii by bylo obrovské, a snese srovnání pouze s jadernou explozí, přesněji, odpovídalo by energii více než jednačtyřiceti(!) jaderných výbuchů.
A co vznikne na druhé straně transportního paprsku? Opravdu vy nebo vaše kvantová replika? Je to zajímavá myšlenka, zabije vás transportér a pak vzkřísí? Nebo vytvoří váš klon, či vás během přenosu uchová a pak zase složí? Na to zatím neznáme odpověď.
Byť se jedná o technologii ze sci-fi, praktické dopady jejího potencionálního využití přitáhla pozornost letectva americké armády. To zadalo studii k prošetření možnosti teleportace hmoty a očekávaně našlo velké množství překážek. Mezi největší problémy patřil ten, na který jste možná narazili i doma, nedostatek místa na disku. Zapomeňte na megabity a gigabity. Pro naskenování a uložení informací o jednom člověku, byste potřebovali miliardy terabitů. Ke skladování informací o jednom jediném člověku na nejběžnější hard disku dneška, o velikosti 1 terabit, byste potřebovali 500 milionů(!) budov velikosti Empire State Building.
Pokud se budou kapacity disků zvyšovat současným tempem, bude disk s potřebnou kapacitou k uložení jednoho člověka k dispozici za nějakých 200 až 300 let. Když už ale vyřešíte problém s místem, vyvstanou další otázky. Musí se uložený člověk transportovat hned? Nebo můžeme počkat třeba desítky stovky nebo tisíce let? Stal by se z něj vlastně cestovatel v čase?
Poslední překážkou k transportu hmoty na dálku je základní vlastnost kvantové fyziky, které říkáme Heisenbergův princip neurčitosti. Fyzikové upozorňuji na skutečnost, že není s jistotou možné určit přesnou polohu a rychlost atomů a subatomárních částic. Pokud víte kde se nějaká částice nachází neznáte její rychlost a naopak. Skládat za těchto okolností tak složitou strukturu jakou je člověk, je nanejvýš nezáviděníhodný úkol.
Všechny tyto praktické problémy zatím odkazují skutečný teleportační transportér do říše sci-fi. Co se tedy musí stát aby se stal realitou?
Ponořme se tedy do zvláštního světa kvantového provázání. Kvantová provázanost je jev, při němž dochází k propojení dvou kvantových objektů (obvykle elementárních částic) v tom smyslu, že se mohou vzájemně ovlivňovat, ať je dělí jakákoli vzdálenost. Můžete tedy ovlivňovat částici, která je blízko a změny se okamžitě projeví na částici, která je daleko. Přitom vůbec nezáleží na tom, jak daleko jsou od sebe, může to být pár centimetrů stejně jako světelných let, výsledek je vždy stejný. Právě tohle prapodivné chování kvantového světa dohánělo k zoufalství Alberta Einsteina a nazval ho strašidelným působením na dálku. A i dnes jsou na světě asi tři lidi, kteří to chápou, nám ostatním se z pohledu na výpočty tak maximálně zatočí hlava.
Faktem však je, že zmíněný fenomén byl v minulosti skutečně pozorován a přesvědčivě prokázán a v současné době probíhají experimenty, které mají naše vědění rozšířit. Vědcům se například v minulém roce vůbec poprvé podařil kvantový přenos na oběžnou dráhu .
Tyto a další technologie nám mohou pomoci ve vývoji superpočítačů, které dokážou provést složité propočty, které jsou pro transport hmoty na dálku nezbytné. Je však nasnadě, v žádném případě nemluvíme o nějaké blízké budoucnosti.
(nevsedni-svet.cz, foto: Shutterstock)
