V těch novodobých krásné princezny a prince nahradili mimozemšťané s krychlovými hlavami, hemží se to dinosaury ale pořádného draka, který umí chrlit oheň stejně nepřetrumfnou.
Dvě postavy z těchto pohádek jakoby se převtělili do aktuálních politických představitelů, kteří, samozřejmě, nemají ani páru, že by mohli na ně někoho upomínat.
Tak kupříkladu Donald Trump. Americký president, proslavivší se – a neúnavně se stále proslavující, absolutním nedostatkem taktu. Nic mu nikdy nechybělo a dosud nechybí, až na tu zapeklitou „Kinderstube“, čili základy slušného chování. Ten mne připomíná krále Kazisvěta z pohádky „Princezna se zlatou hvězdou “. Kazisvět – „…hlava pomazaná….“ , No jasně, vždyť jinak by jeho účes vzal za své každých pět minut.
Obrovský skandál na politické parketě vyvolal ve mně jakousi asociaci . Jenom místo té Kazisvětovy „hlavy pomazané“ , zjevila se v osobě pana Junckera „hlava namazaná“. A to teda parádně….
Mimořádně trapná situace vznikla na „Gala-diner“ komise EU. Taková tato prominentní politická setkání se označují jako „vrchol“ (Gipfel) a tentokrát bylo to označení na místě: Vrchol ignorance, nedůstojnosti, směšnosti….A ubohosti.
Tuhle podívanou nám poskytl pan Juncker, v celé své „velikosti“. Potácející se postavička, krátkozrace mžourající v úsilí najít ten stupínek vedoucí k podiu, kde se už pozdravovali „velcí a mocní“. A pak na něj vykročit – ale hlavně: na něm se i udržet. Ne, sám by to nezvládnul, ale bylo kolem něj dost internacionálních přátel, kteří ho podrželi, zadrželi a později i udržovali na nohou.
Odvděčil se všem za to vroucným líbáním. Tímto projevem sympatie vyvolává pan Juncker v posledním čase u svých kolegů pocity zcela jiné, než by chtěl.
O tom by mohl rakouský mladý hezký kancléř Sebastian Kurz zpívat ódy. Vždyť hned při prvních polibcích od pana Junckera, které statečně strpěl v zájmu úspěšného jednání, si ho vzali rakouští „posměváčkové“ na paškál. A nepomohlo mu ani to, že se skutečně u toho tvářil jako Sv. Sebastián, mučedník. Rakouský kancléř je ale politik, který ví, že pro svůj lid musí přinášet oběti a tak to pokaždé vydržel. Vždyť právě za tu statečnost a výdrž je tak oblíben….
Tentokráte neměl pan Juncker možnost projevit svým kolegům vděčnost tak, jak se snažil. Nestrefil se „do cíle“. Jedině paní Merkelová zaujala pozici, kterou mu umožnila „pusu na pusu“. Ta je ale také typ partyzánky, která vydrží každé mučení, což vidíme z jejího politického postoje, kde přes všechny pokusy zviklat její pozici, statečně odoláva a jedno, jak se půda pod ní drolí, neustoupí … a neodstoupí.
Velice negalatně se zachoval právě francouzský prezident Macron, který si odbyl vřelé přivítání ledabylým poklepáním ramena pana Junckera a to ještě zezadu, aby se mohl „zdejchnout“ co nejdál. To má být ta příslovečná francouzská zdvořilost? Všichni Ludvíkové se obraceli v hrobě….!!!!
Nu, kolegové se usmívali, někteří poťouchle, některým bylo trapně, někteří dokonce zakroutili hlavou – ale jenom tak nenápadně, aby to mohli v případě potřeby vydávat za procvičování krčních obratlů.
Ve zprávách bylo vysvětleno, že pan Juncker měl „akutní křeč“ v noze. Ischias. Doplněno informací, že před 30 lety měl nehodu, od které doby má problémy s udržováním rovnováhy u stoupání do schodů. A že jsme si to za ta léta jeho „stoupání“ nevšimli …!?
Vnímaví pozorovatelé by spíše tipovali na začátek těchto problémů od doby nástupu do funkce, ve které si na „evropské útraty“ mohl dovolit vychutnávat ušlechtilá vína třeba i v ceně 600,- EUR za láhev, samozřejmě „služebně“.
Nu, tahle podívaná nebyla ničím novým, až na to, že se přenesla ze zákulisí přímo na jeviště. A komparsisté to nedokázali zatušovat. Zkrátka „sranda“.
Komentář generálního sekretáře FPÖ Wilimského (strana lidová, modrá) hned na druhý den po incidentu, byl projevem politika, který nehodlá dále ztrácet vlastní tvář a důstojnost tím, že kryje někoho, kdo tyto vlastnosti nemá (a nikdy neměl). A tak osobně přispívat k diskreditování EU, predstavitelé které už dávno nepožívají důvěru, která jim byla ze začátku daná. „Elita“ EU „ztratila pověst“ v takové míře, že si už nemůže dovolit ztratit z ní ani o ždibíček více, když nechce úplně zkrachovat. Označil pana Junckera za alkoholika, hanbu EU a žádal jeho odstoupení.
Můj známý, monarchista Franz, objasnil, že „Zjednocení Evropy“ bylo už jednou historickou chybou Franze-Josefa a nikdo se z ní nepoučil. A že EU ztroskotá přesně tak, jak ten monarchistický pokus. A bude to také ukončeno válkou, jak za Franze-Josefa. Který byl sice „nesmírně pracovitý“ ale byrokrat a spíše úředník než stratég a visionéř a prosazoval věci, „o kterých neměl šajnu“. Ale odmítal od nich upustit a už vůbec ne své chyby korigovat.
Tak po tomhle přirovnání schopností Franz-Josefa se schopnostmi představitelů EU, jsme usoudili, že Franz přece jenom není senilní, i když se někdy tak tváří.
Co ale Rakušané – teda ta ordinérní masa, nazývaná „lid“ hlavně před volbami – považují méně za obveselení a více za nehoráznost je, že právě někteří její „vlastní“ politikové se v tomto fau-pax zachovali jako hovniválové.
Mínění pana Wilimského se setkalo s naprosto pozitivním, souhlasným ohlasem u většiny národa rakouského dokonce i německého. S výjimkou paní Merkelové, samozřejmě. Ale ne u všech. Někteří rakouští politikové kupříkladu okamžitě poskytli důkaz své neochvějné víry …. v ischias pana Junckera. Hlavně z řad socialistické partaje byla možnost pohoršit se nad neurvalostí partajních rivalů okamžitě využita.
Člen EU-komise Karas, zeť býv. prezidenta Waldheima s postavením „zděděným a provždycky zajištěným“ (hlavně tam, kde se nedá sledovat jestli i zaslouženým, k čemuž je půda Bruselu přímo predestinovaná), napadl velice ostře pana Wilimského za jeho „ společensky naprosto neúnosný tón“, osočování, překrucování situace a přímou lež. Radil mu omluvit se panu Junckerovi, celému bruselskému Olympu a všem státům EU.
Další ochránci bontónu z řad červené partaje obvinili Wilimského z nelidskosti a necitelnosti, protože kritikou pana Junckera zaútočil bezcitně na všechny postižené lidi a urazil tím všechny invalidy. Kdybychom žili v době, kdy se gentlemani za urážku duelovali a podvod nebo spronevěru smazali vlastní krví, mohl by si pan Wilimský už shánět nějaký ten colt. Ale protože u nás slušní lidé zbraně vlastnit nesmí a ani neseženou, žádali jenom jeho okamžité odstoupení z funkce. Místo pana Junckera.
Pan Wilimský se nejenomže nerozplakal, neomluvil a nepodal demisi – ale ještě si „přisadil“. A to kritikou celé EU, která ztrácí udržováním takového představitele, jakým je pan Juncker, na důstojnosti a věrohodnosti.
Gramatické časování tedy pan generální sekretář zcela neovládá. Upozorňuje na něco, co by případně „mohlo“ nastat, jakoby nevěděl, že „už se stalo“…
A tak se nám zdá, že jsme nahlédli – jak v té „Pyšné princezně“ – do Půlnočního království, kde od rádců a dvořanů až po zbabělé sluhy, všichni lhali a podváděli. A uvalovali na lid daně, a ty peníze si strkali do vlastních kapes. A když někdo řekl pravdu, usvědčili ho ze lži.
Ale my se nevzdáváme naděje, že jak v té Pyšné princezně tak i u nás se najde někdo, kdo tomu línému ševci, hrajícímu si na prince objasní, že „na to nemá“, naplácá mu na zadek a postrčí ho k verpánku, kde nemůže nadělat další škody.
(prvnizpravy.cz, foto: Shutterstock)
