V této souvislosti, jak noviny poznamenaly, údajné pokusy Macron ututlat „případ Benalla“ o bití demonstrantů, nás nutí přemýšlet o tom, zda Evropa nesvazuje své naděje s mužem, který se v určitém okamžiku může pustit na cestu autoritářství.

Pozdě v neděli večer 7. května loňského roku vystoupoil Emmanuel Macron s vítězným projevem: právě uštědřil drtivou porážku „extremistické pravici“ Marine Le Penové. Mladý francouzský prezident se pomalu a rozvážně prošel Napoleonovým Dvorem nedaleko Louvru za zvuků evropské hymny – Beethovenovy „Ódy na radost“, napsal Dagens Nyheter.

To bylo podle názoru publikace velmi silným symbolickým okamžikem: v temných dobách získal Macron klasickou francouzskou roli „pochodně Evropy“. A udělal to na pozadí muzea, předělaného ze starého královského paláce, a futuristických skleněných pyramid, které byly postaveny za mnohem královštějšího předchůdce Francoise Mitteranda.

Takže se Macron představil jako kormidelník francouzské historie a budoucnosti Evropy. „Bylo těžké zde neztratit hlavu,“ poznamenaly noviny.

Je však třeba připomenout, že Ludwig van Beethoven také napsal „Heroickou symfonii“. Podle známého příběhu ji věnoval Napoleonovi Bonapartemu. Nicméně, když se mladý hrdina korunoval sám císařem, Beethoven zuřivě a zklamaně vyškrtl jeho jméno z partitury.

Francouzské národní shromáždění v úterý projednalo dva návrhy na nedůvěru. Jeden byl navržen třemi levicovými stranami, druhý pravicovou opozicí. Formálně byly adresovány vládě, ale jejich skutečným cílem podle Dagens Nyheter byl sám „vládce“ – prezident. „A byl obviněn z typického královského hříchu – arogance,“ uvedly noviny.

Přesto tyto hlasy nedůvěry nemají šanci eskalovat do něčeho více. Strana, nebo přesněji „osobní stroj volební kampaně“ Emmanuela Macrona, může zablokovat všechny tyto iniciativy.

„Nicméně, debata uvnitř i vně Národního shromáždění slouží jako varovný signál jak pro Macrona, tak pro liberální, pozitivně přijímanou EU Evropou, která vidí jeho prezidentství jako hráz proti brexitům, nacionalistům a putinistům. Koneckonců hrdinové mohou snadno padat ze svých piedestalů. Nebo je jich možné podrazit,“poukázal Dagens Nyheter.

V jednom ze svých článků agentura Bloomberg nazvala Macrona „Králem Slunce 2,0″. Ve Francii se sebevědomí vůdci opakovaně dostávali moci a současný prezident je často srovnáván s Napoleonem i Charlesem de Gaullem. Nicméně nejpřesnější v tuto chvíli se zdá srovnání s Ludvíkem XIV: Macron vytvořil svůj vlastní Versailles, nádvoří, kde svítí jako slunce, a nedotýká se ho názor obyčejných smrtelníků.

Zároveň se hlasy nedůvěry týkaly tzv. případu Benell. Jeho podstata spočívá v tom, že podle dostupných údajů bodyguard Macrona Alexander Benalla ve specialním obleku sražźil člověka na prvomájové  demonstraci. Byl propuštěn, ale Makron a jeho „dvůr“ jsou obviněni z toho, že se snažili věc ututlat. „To znamená následující: Macron využívá maximum, aby se na královské mušketýry nevztahovala na normální pravidla,“ vysvětlila publikace.

Rozšíříme-li kontext, pak jsou tyto výjimky z pravidel problémem prezidenta Macrona. „Bez ohledu na to, jak pěkná a jak to důležitá byla jeho role coby ochránce pokrokové myšlenky, neměli bychom zapomínat, že jejich úspěch musí prorazit tradiční stranická politika. Je velmi znepokojivé, že liberální Evropa spojuje své naděje se stejným politickým typem, na kterém staví autoritáři a nacionalisté: na charismatickém silném vůdci,“ uzavřel Dagens Nyheter.

(prvnizpravy.cz, foto: Shutterstock)

Komentáře