Byl to kluk asi v mých letech (manželka teda tvrdí, že v mých letech už nemám nárok si říkat kluk). I postavou se ode mne příliš neodlišoval (kdo zná, ten ví 🙂 ). Jeho stopující gesto (ruka držící užmoulané “kolečko”) bylo směsicí emocí, které snad ani nejdou všechny vyjmenovat. V druhé ruce objemnou tašku a přes docela lehkou bundičku přehozenou reflexní vestu. Šlo o málo frekventovanou cestu, takže si už určitě pěkný kus odšlapal. Celkové moje okamžité pocity zavelely “ZASTAV MU!”
Ve zpětném zrcátku jsem jasně uviděl, že ke směsici emocí, které vyzařoval, se přidala další – nazval bych ji “štěstí v neštěstí”. Nasedl a já se ho zeptal, kam to jako bude. Nejprve všelijak drmolil a já si už začal říkat, jestli jsem nešlápl vedle. Prý někam na Chrudim a Pardubice. Tak jsem se usmál a s pocitem, že mu určitě udělám radost, jsem mu řekl, že jedu tím směrem. Sice ne až tam, ale flák cesty mu tím zkrátím. Nikterak na to radostněji nezareagoval.
Chvilku bylo ticho. Aby řeč nestála, zeptal jsem se ho, odkud jede, kam a proč míří. A pak to začlo!Hned jsem si uvědomil, že to drmolení bylo způsobeno silným ruským přízvukem.
“Jédu z Polné a potřebuji se dostat do Polska. Tam snad chytnu stopem nějakého kamioňáka k nám dómu – do ČELJABINSKU.”
Málem mě kleplo.
“Do Čeljabinsku? A stopem?” ptám se ho a druhým dechem dodávám, že je to přece nějakých pár tisíc kilometrů daleko.
“Da, najel jsem iz dóma do Polné skoro 6000 kilométrov”.
“A co že pěšky na Ural?” nedalo mi.
Sklesly mu trošku ruce i hlava. Jako by kapituloval. Ale bylo vidět, že se už aspoň trošku prohřál a rozpovídal se.
Je povoláním řidič kamiónu a do Česka vozí zboží pravidelně. Teď naposledy vezl nějaké součástky do nejmenovaného polenského závodu zabývajícího se nábytkovým a stavebním kováním. Do Čech dorazil dnes ráno. Před poslední povinnou pauzou to jako vždy bral přes Polsko. Tam ho na výjezdu z dálnice včera zastavila policie s tím, že nemá uhrazené mýtné a že má vysolit 2500 zlotých. Přitom jeho zaměstnavatel se při posledním hovoru dušoval, že jeho “krabička” je dobitá. Starou belu! Tak policisty požádal, aby mu vystavili na pokutu složenku adresovanou na zaměstnavatele a majitele vozidla. Ti ovšem nechtěli o něčem podobném ani slyšet a že zaplaťte 2500 zlotých. Doslova vyškrábal ze všech přihrádek vše, co měl, (už měl natankováno, takže měl u sebe jen své kapesné) a z českých korun, eura a zlotých dal do kupy částku 1800 zlotých. Policajti však nechtěli slyšet ani o nižší částce a ani o ničem jiném, než o zlotých. Dali ultimatum – složit 2500 zlotých do šesti hodin, jinak bude kamión odstaven. Po několika hodinách se mu podařilo přeměnit vše, co měl, na potřebnou měnu a stopnout nějaký ruský kamión, jehož řidič byl natolik ochotný, že mu zbylých 700 zlotých půjčil s tím, že mu to bude po návratu vráceno složenkou. Mému stopaři zbyly 2 Kč…
Dnes dorazil do cílové firmy a už se těšil, jak vyrazí domů. Jenže! Firma celnímu úřadu odmítla proplatit clo (prý z důvodu momentální nesolventnosti).
(Stopař se rozpovídal, jak je tato finta zneužívána, odpusťte mi ten výraz, vychcanými podnikateli. Představte si, že podnikáte třeba v oboru prodeje stavebnin a přijede vám kamión ze země mimo EU s drahým zbožím, které zrovna jako na potvoru nemáte kam složit. Tak jednoduše řeknete, že momentálně nemáte na zaplacení cla. To ve výsledku znamená, že kamión zůstane zapečetěný a zboží se nesmí vyložit. Dodavateli se nevyplatí hnát naložený kamión zpět, a tak šoférovi nezbude nic jiného, než tam buď čekat, nebo se dostat domů jiným způsobem. Vy ale máte zadarmo a bez práce k dispozici skladiště v podobě kamiónu. V běžném reálu prý zcela normální jev!!)
Můj ruský spolucestující tedy zavolal svému zaměstnavateli, jak se věci mají, a požádal ho, ať mu zajistí nějakou dopravu domů. Ten ho však odpálkoval, že na takové blbiny nemá čas a ať si jede domů třeba stopem. Že to není jeho starost.
Tak se tedy klučina sbalil, zamkl kamión, vzal tašku s věcmi a vyrazil pěšky na cestu dlouhou 5200 km – bez jídla a s dvěma českými korunami v kapse. Podotýkám, že den předtím za svého zaměstnavatele zaplatil v Polsku nemalou pokutu.Když jsem si v tu chvíli představil sám sebe tisíce kilometrů daleko v jeho situaci a bez pomoci, přejel mně mráz po zádech.
Chvíli jsme se bavili, jak bychom toho prachatého debílka – v tu chvíli se možná kaviárem nacpávajícího někde pod Uralem – za to zmlátili, co by se do něho vešlo, a o dalších “prkotinách”. (Mimo jiné ze stopaře vylezlo, že je očitým svědkem pádu letošního únorového čeljabinského meteoritu.)
Pak už začal trošku pragmaticky. Stopem do Polska to v dnešním počasí (mlha, že by se dala krájet) nemá význam, tak se ptal na nějaké nádraží v okolí, odkud by se mohl dostat vlakem do Hradce Králové a pak už snad stopem přes Jaroměř do Polska. Jen si tiše, spíše sám pro sebe, posteskl, jak má danou situaci zvládnout – bez jídla a financí. Pak napůl jako vítěz řekl, že nastoupí do vlaku, zaleze na záchod a zamkne se tam. Pokutu potom když tak zaplatí z domu.
Měl jsem docela dost času si o tomto člověku udělat obrázek a vyšel mi z toho mladý tatík rodiny, který si nemůže vybírat práci, jíž bude živit rodinu, a tak dělal, co dělal. Pravděpodobně se mu po někom stýskalo, protože několikrát během hovoru zmiňoval, jak se těší domů.
Ta mohutná směsice vzteku, bezmocnosti danou situaci nějak výrazně měnit (paralela s mým v minulém článku nastíněným snem?), ale i povinnosti k těm, ke kterým domů směřoval, mě pomohla se vcítit do jeho emocí už jen proto, že se náturou jevil mně hodně podobný.
Když jsme se na nádraží loučili, připadalo mi to, jako bychom se znali už delší dobu. Pro mě to byl těžko zapomenutelný zážitek a budu přemýšlet, proč jsme se potkali i proč za právě takových okolností.
(myslenkyocemkoli.blogspot.com, foto: Pixabay)
