Dobře mi není. Jako bych měl únavový syndrom, chřipku a bůh ví co ještě dohromady, i když doktoři nic nenašli. Prý psychosomatické potíže. Někdo mně říkal, že toto kódované označení používají pro simulanty. Mně ale opravdu není dobře. Už mě to přestává bavit a ještě k tomu vánoce na krku. Ač ateista, použiju běžné fráze: „Pane bože, prosím tě, už mě toho zbav, nebo se z toho ještě zblázním.“
Slyším zvonit zvonek u dveří. Kdo to k nám leze takhle večer? Ještě že je doma manželka a může jít otevřít. Trochu se leknu, zda to není kontrola, ale pak si uvědomím, že se vlastně nemám čeho bát. Ležím v posteli a snad i vypadám docela zbědovaně.
Manželka přichází do ložnice: „Přišel nějaký starší pán a chce s tebou mluvit.“
Ptám se: „To je kontrolor na nemocenskou?“
„Tak to bych neřekla. Vypadá tak nějak mile a říkal, že ti může pomoct.“ „Pomoct? A v čem? Snad to není nějaký pojišťovák nebo něco takového. Ale vždyť je to jedno. Tak ho přiveď! Mně už je stejně všechno jedno.“
Po chvíli vstupuje muž neurčitého věku odhadem kolem padesátky – šedesátky. Ač silně negativně naladěn a připraven v podstatě cokoliv odmítnout, nemohu se ubránit velmi příjemného pocitu z příchozího. Manželka mezitím odchází a zavírá za sebou dveře.
Pozdravím: „Dobrý den, co si přejete?“
„Já nic, ty jsi měl přání.“
I když se jeví velice sympaticky, dotklo se mě, že mi tyká a ještě mně tvrdí, že si snad dokonce od něj něco přeju. Přesto se ho klidně až odevzdaně zeptám: „Kdo jste?“
Odpověď je velmi stručná a o to více pro mě překvapivá: „Bůh.“
Myšlenky mi blesknou hlavou tak rychle, že to vypadá, jako že se objevily všechny najednou.
„Je to nějaký cvok, příslušník nějaké sekty nebo si ze mě dělá legraci.“ Koutkem oka se snažím odhalit nějakou skrytou kameru. Pak si pomyslím, že jsem si říkal, že v tomhle stavu je mi stejně všechno jedno a přistupuji na tuto podivnou hru. „Dobře, ale čím jsem si zasloužil takovou vzácnou návštěvu?“
„Přál sis, abych tě zbavil nemoci, tak jsem si o tom s tebou přišel promluvit.“ Po těchto slovech návštěvník usedl na kraj mé postele.
Vzpomínám si na své provolání k bohu a s mírnou ironií v hlase se divím: „Nenapadlo mě, že by zrovna mě mohl navštívit sám veliký bůh. Proč by to dělal?“
„Mám tě rád a chci ti pomoct.“
Přestože to beru stále jako hru, nejsem schopen se zbavit podvědomé úcty a pokračuji ve vykání: „Ale já na vás ani nevěřím, ani se k vám nemodlím a ani nemám k takové instituci jako je bůh nějakou zvláštní úctu.“
„Máš rád své dva syny?“
Na chvíli mě zarazí, jak může vědět, že mám dva syny, ale pak si pomyslím, že asi zase není takový problém si to zjistit a tak odpovídám na otázku velmi stručně: “Samozřejmě, mám.“
„A máš pocit, že k tobě chovají nějakou zvláštní úctu nebo se k tobě modlí?“
Vzpomenu si na své syny procházející poněkud opožděnou pubertou a nemohu se ubránit úsměvu při představě jejich přehnané úcty k mému majestátu: „Ne takový pocit opravdu nemám.“
„Proč tedy očekáváš u boha menší schopnost lásky než u člověka?“Jsem zaskočen a nevím, co říct a tak otázku ponechávám bez odpovědi a přenáším téma hovoru trochu jinam: „Ale proč jste navštívil zrovna mě?“
Návštěvník mně oplácí stejnou mincí a na otázku odpoví otázkou: „Proč jsi mi v mé fyzické nepřítomnosti tykal a nyní mi vykáš?“
Téměř jsem již přestal vnímat vše pouze jako hru: “Předtím jsem mluvil k imaginární představě a nyní přede mnou sedí starší člověk.“
„Takže dokud jsi hovořil s bohem, tak jsi mu tykal, zatímco nyní, když si myslíš, že mluvíš s člověkem, tak mu vykáš. Lidské bytosti na téhle planetě mají dost často opravdu zvláštní myšlenkové pochody.“
Urputně se vracím ke své otázce a bez přemýšlení přecházím na tykání: „Proč jsi navštívil mě, vždyť jen na téhle planetě musí být mnoho lidí v daleko horší situaci, než jsem já?“
„Tak především, proč si myslíš, že v tomto okamžiku navštěvuji jen tebe?“
„Vždyť tě tu vidím.“
„Boha nemůžeš omezit ani v čase, ani v prostoru. V tomto okamžiku jsem na všech místech, kde být chci. Z tvého pohledu je to v podstatě na nekonečně mnoha místech. To je však pouze jeden aspekt. Mnoho bytostí prostě a jednoduše žádnou prosbu k bohu nevyšle. Mnozí mají určitou snahu, ale se svojí prosbou se obracejí k zástupným symbolům jako je například Buddha, Kristus, Alláh, Hospodin, Krišna, Manitou a podobným, a tak je navštěvují bytosti dle jejich představ. Ty jsi žádnou představu neměl a tak ses obrátil ke skutečnému, ničím neomezenému bohu. A tvoje prosba byla skutečně upřímná.“
Jistota, že se jedná o frašku, mě jaksi opouští a mimoděk opět přecházím na vykání: „Opravdu teď nevím, co si o vás mám myslet.“
„Mám za to, že jsi mě volal proto, aby ses zbavil své nemoci a ne proto, abys přemýšlel o bohu.“
Moje víra v boží návštěvu je stále minimální, ale nedokážu se oprostit od pocitu, že nějaká naděje na vyléčení tu je, i když nechápu proč a také se tím nijak nezabývám. „Dobře, dejme tomu, že jste bůh. Můžete mě tedy uzdravit?“
Jeho otázka mě překvapuje: „A jsi si opravdu jist, že se chceš uzdravit? Mnoho lidí o tom přesvědčuje všechny ostatní, ale sami přesvědčeni nejsou.“
Hlavou se mi mihne podezření, že je to přece jen kontrolor a horlivě se bráním: „Já ale přeci nejsem žádný flákač ani ulejvák, mně opravdu není dobře.“
„To nejsi sám, ale mezi tím být ulejvák a nechtít se uzdravit je velmi podstatný rozdíl. Víš, proč jsi nemocen?“
„Nevím a nevědí to ani doktoři. Asi nějaký bacil nebo vir.“
„Neptal jsem se tě, jakou máš nemoc, ptal jsem se tě, proč jsi nemocen. Co je skutečnou příčinou tvé nemoci.“
Opět znejistím: „Tomu nerozumím.“
„Dobře, pokusím se ti pomoct. Kolik let už tvrdíš, že se to v té práci nedá vydržet, že se z toho buď zblázníš, nebo dostaneš infarkt?“
Usilovně přemýšlím a sám jsem udiven výsledkem: „No tak minimálně 5 let.“
„Napadlo tě někdy, že tvé tělo je v některých věcech moudřejší než tvůj rozum? Co když se tělu ani nechce umřít ani do blázince, a tak zvolí takovou nemoc, která ti zabrání pokračovat v cestě do blázince nebo na ARO?“
Nemohu se při té představě nepousmát: „Že by to moje tělo bylo tak chytré?“
„Úplně přesně to tak není, ale prosil jsi o uzdravení a ne o výklad paradigmatu. Na to si přečti nějakou knížku. Nejlépe o mně, například Hovory s bohem nebo Elegantní Bůh,“ říká můj božský návštěvník a usmívá se.
Usmívám se také a uvědomuji si, že je mně s ním dobře a nějak se mi na jeho slovech nedaří nalézt nic nelogického a nepravdivého. Přemýšlím, co říct nebo na co se zeptat, ale nějak mě nic smysluplného nenapadá.
„Jsou vánoce a to je čas zázraků, takže buď zdráv. Ale příště už musíš sám.“ Po těchto slovech se návštěvník zvedá, podává mi ruku a přitom mi velmi dlouze hledí do očí tak hluboko, že cítím jeho pohled až na dně své duše a jen tak vzdáleně slyším jeho slova: „Přesto říkám nashledanou s bohem.“ Lehce se usmívá asi nad dvojznačností významu slova „sbohem“ a „s bohem“.
Zmůžu se pouze na slova: „Nashledanou a děkuji.“, i když vlastně v tom okamžiku nevím ani přesně, za co.
Návštěvník odchází z ložnice a pak už jen slyším, jak se loučí s manželkou. Chvíli ležím a najednou mi dochází, že mám spoustu otázek. Prudce vstávám z postele, vybíhám do předsíně a otevírám dveře na chodbu, ale nikdo tam již není. Pomalu se vracím do ložnice a přemýšlím, co vlastně o této návštěvě řeknu manželce.
Chci si opět lehnout do postele a najednou mi to dochází: Jak to, že jsem tak lehce vyskočil z postele a běžel do předsíně? Jak to, že necítím žádnou bolest ani slabost? Ano, já jsem zdráv! Že by to byl opravdu bůh?
(myslenkyocemkoli.blogpspot.com, foto: Pixabay)
