„Co myslíš?“ zeptala se. Neslyšel jsem ji přijít. Byla tak tichá.
„Budeme muset vsadit všechno na jednu kartu. Půjdeme skrz a snad na něco narazíme.“
Zamyšleně se dívala z kopce k šedým budovám. Prohlížel jsem si její profil. Byla krásná. Od chvíle, co je se mnou, je mi mnohem lépe. A pak že to nejde bez tablet. To bylo stále řečí, že se každý pilot obrněného bojového robota musí bez pravidelné medikace zbláznit. Já jsem poslední dávku spotřeboval dva dny předtím, než jsem ji našel, a jak to jde?
„A když nic nenajdeme?“
„Tak budeme muset dál po svých,“ pokrčil jsem rameny.
Zvedl jsem se a pokusil se ji chytit za ruku. Jen se mi se smíchem vysmekla. Vrátil jsem se o pár desítek metrů dál, kde jsme nechali stát naši XT 15. Hezky na druhé straně kopce, aby se netyčila proti obloze, všem zvědavcům na očích. Vyšplhal jsem se do kokpitu svého desetimetrového ocelového obra a připoutal se. Daniela se přikrčila za mě. Vím, že tam pro ni není místo, ale tento prostý fakt jsem se rozhodl ignorovat.
„Tak s chutí do toho.“
Nahodil jsem systémy. Mech ožil. Příklop kokpitu se zavřel a opět jsem s ním splynul v jedno tělo a jednu duši. Na průhledné obrazovce mi okamžitě rudě vyskočila hláška o nízkém stavu energie. Já to vím, ty idiote! Nemusíš mi to pořád připomínat.
Potvrdil jsem hlášení a vyrazil. Ocelová chodidla se bořila do měkké půdy a zanechávala za sebou řadu stop mířících z kopce k díře ve zdi obklopující celý areál. Stáhl jsem všechny nezbytné systémy na minimum, dokonce i štíty, a všechnu postradatelnou energii jsem nahnal do skenerů. Jestli máme přežít, musím o nebezpečí vědět dřív, než nebezpečí bude vědět o mně. Ale v tomhle prostředí plných nefunkčních systémů měla chapadla mých detektorů co dělat. Prošli jsme dva bloky montážních hal. Bez výsledku. Tady se podle zaprášených strojů a nedokončených zbytků montovaly podvozky pro obří samohybná děla. Asi po hodině potulování se po obrovském průmyslovém hřbitově se mi najednou na obrazovce rozsvítil červený bod.
„Do hajzlu!“ ulevil jsem si nahlas.
„Co je?“ dýchla mi na krk Daniela.
„Někde před námi je neznámý mech!“
„Nepřítel?“
„Od chvíle, kdy se rozpadla fronta a jednotlivé státy i jejich armády prakticky přestaly existovat, je každý nepřítel. Každý už jen sám za sebe,“ připomněl jsem jí.
Na boj rozhodně v tuhle chvíli nemám, to mi bylo jasné. Spustil jsem analýzu signálu. Adrenalin pohánějící moje srdce do zběsilého tempa přece jen poklesl, když další informace o signálu potvrdila jeho vypnutý stav. Paráda. Že by nakonec přece jen jackpot?
Zamířil jsem oklikou k místu, kde na mapě blikala červená tečka. Blok od budovy, v jejímž prostředku mech stál, jsem zastavil. Byla to stará výrobní hala. Čekal jsem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o past. Několikrát jsem ještě projel okolí zesílenými impulsy skenerů. Negativní. Jak pro živé organismy, tak pro aktivní elektronické systémy. Nechal jsem svou patnáctku pokleknout, abych v případě nouze mohl skočit rovnou do kokpitu, a přepnul ji do stand-by módu. Vysoukal jsem se ven a přes rameno si přehodil plazmovou pušku.
„Počkej tady,“ řekl jsem Daniele, která vyskočila hned za mnou, a pěšky vyrazil na průzkum.
Hala se tvářila stejně jako všechny ostatní. Opuštěně. Obešel jsem ji z druhé strany. Pušku připravenou k výstřelu. Na jejím boku mě popraskaný displej varoval, že mám posledních pět výstřelů. Žádný zázrak.
Na opačném konci budovy jsem našel schodiště do prvního patra. Dveře na jeho vrcholu byly vyvrácené, takže jsem se dostal dovnitř bez zbytečné pozornosti. Nebyl tam ale nikdo, kdo by mi ji věnoval. Ocitl jsem se na ochozu táhnoucím se kolem dokola celé tovární haly. Počkal jsem několik dlouhých sekund, než si oči přivykly šeru panujícímu uvnitř.
Mech stál uprostřed. V pokleku s otevřeným kokpitem, ve stejné pozici, jako jsem před pár minutami zanechal toho svého. Ani tak nepůsobil bezbranně. Ocelové hlavně jeho rotačních rychlopalných kanónů byly špinavé, ale při představě, že se otáčí mým směrem, se mi sevřel žaludek. Ticho narušovaly jen mé opatrné kroky po železném roštu. Obešel jsem halu kolem dokola.
Jednalo se o typ XT 13. Jen o generaci starší, než byla moje patnáctka. Po zádech mi přejel mráz. Pane Bože, ono to snad klapne. Energetické systémy mají tyhle dva typy shodné. Na ochozu jsem našel krátkou železnou tyč. Hodil jsem ji přímo dolů na mecha. Ještě, než se s kovovým zadrnčením odrazila od jeho pancéřových plátů, už jsem klečel a jeho kokpit byl v jedné linii s mířidly mé pušky. Železo se odrazilo a dopadlo na zem. Ozvěna pomalu utichla.
No dobrá, tak ať to máme rychle za sebou. Slezl jsem po nejbližších schůdcích dolů a stanul jen deset metrů od ocelového obra. Teprve teď jsem si všiml, že něco leží jen pár kroků od otevřeného kokpitu. První dojem byl, že se jedná jen o nějakou hromadu bordelu, zblízka jsem ale rozeznal pilotní overal. I vyschlou kůží potaženou kostnatou ruku. S namířenou zbraní jsem přistoupil k mrtvému tělu. „Copak se ti stalo, kamaráde?“ zamumlal jsem polohlasně. Kamarád neodpověděl. Ale podle pistole kus od jeho ruky a několika mosazných nábojnic ležících kolem, to bylo vcelku jasné.
Přišel jsem k němu blíž a šťouchl do něj nohou. Muž ležel na břiše. Sklonil jsem se, abych ho otočil a podíval se mu do tváře. Ve chvíli, kdy jsem zabral a otáčel vyschlé tělo, mi proběhla hlavou znepokojivá myšlenka. Pokud ho někdo v přestřelce zabil, proč nesebral mecha. Pozdě. Do tváře se mi zašklebil umrlčí úsměv. Z overalu mrtvoly něco vypadlo a kovově zadrnčelo na betonové podlaze. Odskočil jsem od těla a přitiskl se k zemi. Výbuch ale nepřišel. Otočil jsem se. Na zemi ležel malý kovový váleček. Na jeho horní části, přesně na té, na kterou jsem viděl, blikala výsměšně červená dioda. Do prdele!
Než jsem vyskočil na nohy, kokpit třináctky se začal zavírat. Chraplavému zvuku interního reproduktoru šlo jen těžko rozumět, ale já moc dobře věděl, co hlásí. „Autonomní mód spuštěn! Autonomní mód spuštěn!“
Rozeběhl jsem se. Ne, že bych měl šanci, ale co může člověk dělat. Prostě to zkusit. Za zády jsem slyšel syčení hydrauliky, jak se stotunový kolos stavěl na nohy. Vzápětí se ozval mnohem horší zvuk. Zvuk roztáčených hlavní. Vrhl jsem se po hlavě do parakotoulu. Těsně nade mnou prolétla první dávka. Výbušné projektily prorazily ve stěně pětimetrový otvor. Zase hydraulika a pak otřes, jak se mech dal do pohybu. Zastavení, skok, další dávka trhala beton z podlahy. Už jen tři metry. Zasyčení rakety. Do háje! To mu ještě zůstaly střely?
Výbuch mě zachytil ve výskoku. Rázem jsem byl urychlen. Alespoň desetinásobně. Tlaková vlna mne prohodila otvorem a mrštila mnou o budovu vzdálenou dobrých dvacet metrů. Hlava třeštila, před očima probleskovaly hvězdičky. Nos jsem necítil, když jsem se ho zkusil dotnkout, nahmátl jsem jen neforemnou změť, která zanechala na mých prstech krev. Bolest jsem ale necítil. Mátožně jsem se postavil na nohy. Neuvěřitelné. Nic kromě nosu se nezdálo zlomené. Zevnitř budovy se ozvaly otřesy pochodujícího monstra. Nebyl čas. Rozeběhl jsem se co mi síly stačily. Když jsem zahýbal za roh, kde stál můj mech, prohnala se mi za zády další smršť výbušninou plněného olova.
„Danielo!“ řval jsem z plných plic. „Danielo! Kde, kurva, jsi?“
Nikde jsem ji neviděl. Do hajzlu! To si tedy zvolila chvíli na procházku. Na tohle není čas! Snad má dost rozumu, aby sem teď nelezla, přesvědčoval jsem se na posledních několika metrech. Rovnou z běhu jsem skočil do kokpitu. Bouchnutím na nouzové tlačítko jsem ho zavřel a nahnal všechnu energii do bojových systémů.
Otřesy blížícího se mecha už jsem vnímal i uvnitř kokpitu. Vyčkával jsem za rohem. Padesátimilimetrové poloautomatické rychlopalné dělo na boku pravé paže směřovalo přesně do míst, kde se měl co chvíli vynořit protivník. Najednou mým strojem otřásl výbuch. Na pancíři zabubnovala smršť cihel. Třináctka se překvapivě na svůj autonomní mód rozhodla projít přes zeď. A pomohla si raketami. Několikrát jsem naslepo vypálil z děla. Bez efektu.
Zahlédl jsem žhnoucí ocas další hladové rakety. Pozdě! Automatické obranné mechanismy, ale zareagovaly bez ohledu na mou chybu. Elektromagnetický puls přinutil raketu vybuchnout dva metry přede mnou. Výbuch se opřel do mého pancíře a rozpálil ho. Obrazovka šílela červenou barvou. Hlášení poškozených systémů přebíjel seznam energeticky neudržitelných funkcí. Už se ani nepostavím. Z cihlového prachu se vynořila třináctka. Kráčela sebejistě. Hodně divný autonomní mód, blesklo mi hlavou. Pokusil jsem se pohnout paží a zaměřit ji kanónem s průraznými střelami. Energie nedostatečná, rozsvítila se na displeji další hláška. Do hajzlu!
Třináctka se zastavila. Rotační hlavně jejích kanónů mířících mi do obličeje se roztočily. Pak se ale náhle odklonily. Mířily na něco na opačné straně ulice. Daniela! Stála přímo proti ocelovému monstru a něco mu říkala. Obrněný bojový robot se k ní naklonil, hlavně stále roztočené. Vypadalo to téměř surrealisticky. Sto tun oceli zformované k vraždění naslouchá drobné dívce. Ten stav trval jen krátce. Pak z roztočených hlavní vytryskl oheň. Daniela zmizela v sérii výbuchů.
„Ne!“ zařval jsem. Po tváři mi stékaly slzy. Třináctka se otočila ke mně. Udělala krok. Pak další. Tyčila se nade mnou. Její senzory jí jistě hlásily, že už se na nic nezmůžu. Ale laxnost, s jakou se nade mě postavila, aby dokončila dílo zkázy, se jí stala osudnou. Na krátký okamžik se ocitla přímo proti hlavni kanónu v mé nehybné paži.
Vzduchem proletěly tři průrazné náboje ráže padesát milimetrů. Zakously se do slaběji chráněného kokpitu, prošly pancéřováním a uvnitř vybuchly. I když pracuje mech v autonomním módu, základní řídící jednotka je ukrytá hned za sedačkou pilota. Nakročený mech už nedokázal ani přenést těžiště a padl na záda.
Otevřel jsem kokpit a vysoukal se ven. Rozlámaný a s nosem na maděru jsem musel vypadat hrozně. Asi tak, jak jsem se cítil. S pohledem rozmazaným slzami vzteku a beznaděje jsem se belhal k místu, kde jsem naposledy viděl stát Danielu. Kusy asfaltu byly vytrhané ze země. Po jejím drobném těle ale nebylo ani stopy. Klesl jsem na kolena.
„Copak tady tak klečíš?“
Trhl jsem sebou. Opírala se o padlou třináctku a na tváři ji pohrával tajemný úsměv. Byla krásná. Stejně krásná, jako když jsem ji viděl poprvé.
Po rozpadu fronty jsem se toulal ve svém mechu po kraji a snažil se najít místo, kde bych mohl zakotvit, zatímco svět hořel. Jednou jsem narazil na bandu hajzlů, co brali všechno a všechny, co jim přišli pod ruce. Vystřílel jsem je jako zajíce. S mým mechem se nemohli rovnat. Stejný klidný úsměv hrál Daniele na tváři, když jsem ji našel v opuštěném statku, který si zabrali jako základnu. Ležela na špinavých hadrech v místnosti, kam ji zamkli. Tělo zničené opakovaným znásilňováním a předloktí rozpáraná skleněným střepem. Byla stejně krásná i ve chvíli, kdy na její studené tělo dopadla první lopata hlíny. A stejně krásná byla dva dny potom, co jsem dobral poslední prášky a náhle se objevila u mě v kokpitu. Se svou vůní a teplým dechem na mém krku.
Pořád stejně krásná. Stojící uprostřed hořícího světa. Objal jsem ji. Tentokrát se nechala. Byla tak křehká, že jsem ji sotva cítil. Alespoň jsem doufal, že ji cítím.
„Bál jsem se o tebe,“ vydechl jsem ji do vlasů.
„Jsi milý,“ odtáhla se a kývla hlavou k padlé třináctce. „Myslím, že tam by ještě nějaké palivové články být mohly.“
„Jak to, že se na tebe otočil? Co jsi mu tam říkala?“
Usmála se na mě. Věděl jsem, že je jen v mé hlavě. A ona věděla, že já vím. Ale jak dokázala odvést pozornost té ocelové bestie, to by velmi zajímalo.
„To je jedno. Pojď už,“ popohnala mě směrem k padlému monstru. „Ty musíš jít dál!“
(nevsedni-svet.cz, foto: Pixabay)
