Jak je od včerejška známo, francouzská vláda ustoupila sociálnímu protestnímu hnutí tzv. „žlutých vest“. Vláda se zavázala, že minimálně o půl roku odloží plánované zvýšení daně z pohonných hmot. Je paradoxem, že všichni mluví jen o Paříži, které se toto opatření prakticky vůbec nedotklo. Tamější proletáři pracující ve žlutých vestách pro město používají pro přepravu hlavně MHD. Naopak na venkově potřebujete auto každý den, abyste dostali děti do školy a své produkty na trh. Tady se pohybuje zvýšení na dani z pohonných hmot v průměru o 100-140 euro za měsíc, a to už je v napjatém rodinném rozpočtu pořádně znát.
Začněme ideologií. Francie je neoliberálně vykradena jako každý jiný západní stát a bankovní hezoun Macron představuje od počátku hlavního politického agenta tohoto procesu. Proto šel na ruku všem globálním korporacím a velkým firmám, kterým dal volné pole k podnikání na úkor daňových úlev a zostřeného zákoníku práce. Korporátní otroctví, tak milé českým politikům a pravicovým voličům, je ale ve Francii nesnadné udržovat. Zdejší občané jsou už od Francouzské revoluce zvyklí bojovat proti panstvu a za sociální stát. Problém je v tom, že zemi nelze donekonečna zadlužovat tím, že snižujete daně bohatým a ožebračujete zbytek populace. A toto je velmi nesnadné provádět v situaci, kdy začala v EU ekonomická stagnace, viz graf.
Macron jako bývalý zaměstnanec banky Rothschild & Cie pochopitelně jednomu procentu ubrat nemůže, takže nařídil chudým jako obvykle utáhnout opasky. To se ve Francii na rozdíl od Česka ne vždy daří zavést. Během mého 4-letého studia v Paříži v letech 1993-97 jsem viděl dva podobné pokusy s podobně zdevastovanými ulicemi a vymlácenými výklady. Takže nic nového pod sluncem. Ale co je opravdu nového na těchto demonstracích? Za prvé, totální neoblíbenost nadutého a samolibého Macrona. Zdálo se, že po Sarkozym to už v pohrdání běžnými lidmi dál nejde, ale ejhle, sestup do pekel nepopularity je možný vždy. Podívejme se na pád legitimity Macrona po prvních třech měsících jeho vlády.
Jak hezky píše český populistický farář jednoho procenta na korporátním serveru: „…kdyby se zvýšila minimální mzda a daň z bohatství, byl by to krok zpátky od reforem, které prezident Emmanuel Macron prosadil, a dále by to poškodilo zbytky jejich důvěryhodnosti.“ (ZDE). Takže je to model „kdo z koho“, bohatí proti chudým. Jednoprocentní celebrant Jan Macháček nám hezky vysvětlil, že ve Francii běží nová forma třídního boje, tedy frontálního konfliktu dvou společenských tříd. Nic nového pod sluncem, viz náš článek Výsledky primárek v USA ukazují novou epochu třídního boje. Je ale trapné, že pravicoví mediální faráři už to dávno ví a říkají nahlas, ale naše zabedněná levice nikoliv.
Neoblíbenost Macrona je dána řadou afér, kterými začal svou prezidentskou kariéru. Ve Francii je zvykem, že zlodějny a lhaní prezidentů se řeší trestním stíháním až po jejich odchodu z funkce. A většinou se dané stíhání ukončí pro smrt dotyčného. Začneme popořádku, ale jen stručně. Na svátek Prvního máje 2018 vypukla tzv. „l’affaire Benalla“. Nejbližší člen úzkého kruhu Macrona, Alexandre Benalla, fyzicky zaútočil na demonstranty v přestrojení za člena pořádkové jednotky. Takže bylo jasné, že milý hoch Macron se obklopil zajímavými lidmi fašistického zaměření. Jeho nejbližší spolek doslova a do písmene „brutálně“ nesnáší levicové aktivisty. To je u nás možné, ve Francii zatím nikoliv. A začal volný pád Macrona po pekel, jak jeho vládu označují nezávislí komentátoři. Další kolo byl nešťastný ministr životního prostředí, Nicolas Hulot. Sloužil Macronovi jako fíkový list pro ekologické aktivisty. Jenže nové reformy pro stát jednoho procenta znamenají zničení systému ochrany zdrojů a přírody, kterou zde aktivisté budovali. Hulot se rozhodl odejít, aby nebyl u svých eko-kamarádů za politickou svini. Chvályhodné rozhodnutí, u nás jak známo téměř nevídané. Zavedení vyšší daně na pohonné hmoty bylo totiž zdůvodněno menší ekologickou zátěží a přechodem na alternativní zdroje. Chudý lid pro naši nebohou planetu jako obvykle musí přinést nějakou drobnou oběť za jedno procento. A třetí aféra je už současná. Protesty žlutých vest odstartoval slavný výrok Macrona 25-letému nezaměstnanému, že on se přece nebude starat o všechny socky v tomto státě. To se podobalo slavné odpovědi Sarkozyho „Casse-toi alors, pauvre con!“ (Tak uhni, pitomá socko!“). Milý a lidový prezident jasně a stručně objasnil jednomu návštěvníkovi zemědělské výstavy v Paříži 10. 10. 2008 politické místo pracujících v nově budované republice jednoho procenta. Macron řekl a hlavně udělal totéž, ale jeho intelektuální nátěr mu nedovolil použít vulgární slovník pravicového populisty Sarkozyho.
Takže to shrňme. Zástupci hnutí Žlutých vest odmítli s prezidentem jednat a do Elysejského paláce vůbec nevstoupili. Nejsou tak pitomí, aby se dali zneužít pro lacinou korporátní propagandu. Hnutí zatím nemá politické vedení a politická levice je ve Francii v troskách, stejně jako u nás a v celé EU. Proto politická obnova začíná zespodu, na úrovni sociálních hnutí a pouličních nepokojů. Prostě a jasně, na úrovni odborů a aktivistů se bojuje za práva těch nejchudších. To zaprodaná levice dělat nemůže a už ani nechce. Ve druhém kole se buduje politická reprezentace těchto hnutí. Kdo sledoval naše články o nové levici v USA a hnutí Podemos ve Španělsku tak ví, o co jde.
(zdroj: e-republika.cz, Václav Umlauf, foto: archiv)
