“Náboženská svoboda, základní hodnota západní civilizace, je ve velkých oblastech světa likvidována. Západ ale tuto náboženskou válku krátkozrace popírá, a odvrací svůj pohled…” – Melanie Phillips, britská novinářka, deník The Times, 17. listopadu 2014.
Vévoda z Cambridge, princ William, právě navštívil muslimy, kteří přežili útoky na mešity v Christchurchi na Novém Zélandu. Proč stejný soucit nedonutil britskou královskou rodinu k tomu, aby se princ William před návratem do Anglie zastavil také na Srí Lance, bývalé britské kolonii, a setkal se tam s přeživšími křesťany?
Prosba dcer Asie Bibi, aby pomohl jejich matce, se setkala s hluchým mlčením Západu. Spojené království odmítlo této pronásledované pákistánské křesťanské rodině poskytnout azyl.
“Kde je solidarita s křesťany na Srí Lance?” zeptal se britský učenec a muslim Rakib Ehsan.
“Rozdíly v tónu a povaze odsouzení teroristických útoků v Christchurchi a na Srí Lance jsou zarážející. Po teroristických událostech v Christchurchi, nikdo neváhal označit náboženské pozadí obětí a směřovat emoce a náklonnost směrem k muslimské komunitě. Politici neměli žádný problém označit události v Christchurchi za terorismus.”
“Ve většině reakcí na útoky na Srí Lance se slova ‘terorismus’ a ‘křesťanství’ neobjevily pohromadě.”
“Je zřejmé, že nejde jen o jasnou neochotu specifikovat náboženské pozadí křesťanů, kteří byli zabiti na Srí Lance, ale také o absenci upřímné solidarity s křesťanskými komunitami po celém světě, které nadále trpí vážnými formami pronásledování na základě jejich víry.”
Rakib Ehsan položil správnou otázku. Dala by se však chápat i takto: Kde je solidarita Západu s křesťany zavražděnými na Srí Lance?
Je to drama o třech dějstvích. První akt je tvořen znásilňováním a vražděním křesťanů a jiných nemuslimských domorodých národů. Druhý akt tvoří muslimští extremisté, kteří tuto genocidu páchají. A třetí akt je tvořen lhostejností Západu, který nezúčastněně hledí úplně jinam.
Počet zavražděných obětí džihádistických útoků na Srí Lance, které byly spáchány na Velikonoční neděli 21. dubna 2019, jsou tak hrozné, že se na to nedá ani pomyslet: 253 mrtvých: Mezi oběťmi je 45 dětí. Jejich malé tváře a příběhy se pomalu vynořují. Islámští teroristé dobře věděli, že ve třech kostelích je mnoho dětí, a záměrně na ně zaútočili. Záběry ukazují, že než sebevražedný terorista vstoupil do kostela sv. Šebestiána v Negombu, kde “každý někoho ztratil”, pohladil po hlavě malé dítě.
Rodina Fernandů se při křtu svého třetího dítěte nechala vyfotografovat. V Negombu byli všichni pohřbeni spolu. Otec, matka a tři děti ve věku 4 a 6 let a 11 měsíců. Podle deníku The New York Times:
“6letá Fabiola Fernando byla žákyní základní školy. Na fotografii, zveřejněné na Facebooku její matky, ukazuje s milým úsměvem na tváři zlatou medaili. 4letá Leona Fernando, prostřední dítě v rodině, se učilo číst a na fotografii drží v rukou kopii Šípkové Růženky’. 11měsíční Seth Fernando byl nejnovějším přírůstkem do rodiny Fernandů a byl pohřben vedle svých rodičů a dvou sester.”
Zvláště ohlušující je mlčení západního intelektuálního světa a médií. Zdá se, že současné humanitární svědomí rozlišuje pouze dvě skupiny lidí: ty, kteří mají právo na soucit a ochranu mezinárodního společenství, a ty, jako jsou například křesťané, kteří nejsou hodni ani pomoci, ani solidarity.
Úmyslná vražda osmiměsíčního Matthewa ve srílanském kostele zřejmě na Západě nikoho nevzrušila ani nezmrazila, nikoho na sociálních sítích nenakazila virovou nákazou, nestala se heslem, které by vyhnalo dav Evropanů na veřejná náměstí, nedonutila islámský svět, aby prozkoumal své svědomí a nedonutila západní politiky a tvůrce veřejného mínění k tomu, aby se zamysleli nad tím, kdo toto dítě zabil, nebo aby ukázali na ty, kteří podněcují a financují islamistickou nenávist proti křesťanům.
V okamžiku výbuchu čekal Sudesh Kolonne před kostelem sv. Šebestiána. Hned po výbuchu běžel dovnitř a hledal svou ženu a dceru. Trvalo mu půl hodiny, než našel jejich těla.
Útoky také zabily tři děti dánského miliardáře. Jiná žena ztratila svou dceru, syna, manžela, švagrovou a dvě neteře. Jeden britský otec si musel vybrat, které ze svých dvou dětí zachrání. Jiná britská rodina byla zničena. Pro ty, co ještě nemají dost – když policie vtrhla do bytu jednoho z teroristů, tak jeho těhotná manželka odpálilasebevražednou vestu a zabila sebe, dvě své děti a tři policisty.
Vévoda z Cambridge, princ William, právě navštívil muslimy, kteří přežili útok na mešity v Christchurchi na Novém Zélandu, včetně dětí, které se zotavovaly v nemocnicích. Bylo to gesto lidskosti a soucitu. Proč stejný soucit nedonutil britskou královskou rodinu k tomu, aby se princ William před návratem do Anglie zastavil také na Srí Lance, bývalé britské kolonii, a setkal se tam s přeživšími křesťany? Při útocích tam byly zdecimovány celé křesťanské rodiny.
Kde je rozhořčení Západu z likvidace křesťanů a jejich způsobu života? Vypadá to, jako by tam ani žádné rozhořčení nebylo, jen mlčení, přerušované výbuchy náloží a výkřiky “Alláhu Akbar”. Dějepisné knihy tuto západní zradu v budoucnu neospravedlní. Kdyby Západ bral pronásledování křesťanů vážně, nezazněl by zvon předpovídající smrt křesťanské přítomnosti – a to nejen v historických křesťanských zemích, ale také na Západě. Islámští extremisté pochopili, že Západ se jim nijak nechystá bránit v brutálním pronásledování křesťanů. Je to, jako by zde díky našemu mlčení nevědomě existoval překvapivý souhlas s etnickými čistkami Islámského státu, jejichž hlavním cílem je likvidace křesťanů.
Britská spisovatelka Melanie Phillips nazvala toto pronásledování křesťanů “naší utajenou vinou”.
“Náboženská svoboda, základní hodnota západní civilizace, je ve velkých oblastech světa likvidována. Západ ale tuto náboženskou válku krátkozrace popírá, a odvrací svůj pohled od ničení své základní víry na Blízkém východě a od snahy rozšířit toto ničení kamkoli jinam. Není proto žádným překvapením, že svobodný svět, který je konfrontován s džihádistickým barbarstvím v zahraničí a kulturními nájezdy doma, je tak neúčinný.”
Džihádistický útok na Srí Lance nebyl jen “nejsmrtelnějším útokem na křesťany v jižní Asii v poslední době”. Byl to také největší masakr křesťanských dětí. Žádné noviny však nezahájily informační kampaň ke zvýšení povědomí evropské veřejnosti, nevzniklo žádné křesťanské hnutí solidarity, žádný západní lídr nenavštívil kostel kvůli vyjádření solidarity, žádný představitel západní církve neměl odvahu upozornit na pachatele tím, že by zveřejnil jejich jména, žádný západní starosta neuveřejnil fotografie 45 dětí roztrhaných na kusy, žádné veřejné náměstí nezaplnily tisíce demonstrantů volajících “Je suis chrétien” (“Jsem křesťan”).
Před několika lety, na vrcholu migrační krize v Evropě, dobyla jiná fotografie veřejné mínění na Západě. Byla to slavná fotografie tříletého syrského chlapce Aylana Kurdiho, který se utopil na tureckém pobřeží u Bodrumu. Tento malý migrant pohnul Západem. Jeho fotografie se stala virální. Deník The New York Times fotografii nazval “Evropa Aylana Kurdiho”.
“Angela Merkelová se z historických důvodů obávala fotografií ozbrojených německých policistů, kteří čelí civilistům na našich hranicích,” napsal Robin Alexander, přední novinář deníku Die Welt, ve své knize Die Getriebenen (“Hnanci”). Jestliže fotografie dětí migrantů pobídly vedoucí představitele Evropy k tomu, aby otevřeli hranice svých zemí, fotografie 45 dětí zavražděných na Srí Lance je zřejmě nechaly chladnými.
Prosba dcer Asie Bibi, aby pomohl jejich matce, se setkala s hluchým mlčením Západu. Spojené království odmítlo této pronásledované pákistánské křesťanské rodině poskytnout azyl a přijmout je jako pronásledované křesťany.
“S naprostou lhostejností se stáváme svědkem katastrofy naší civilizace, jaká dosud nemá obdoby,” napsal francouzský vědec a historik Jean-François Colosimo, když komentoval likvidaci křesťanství na Východě. Žádné náboženství, žádné společenství, není dnes pronásledováno více než křesťané. Proč tedy Západ mlčí? Odcizili jsme se tak moc sami sobě, svým kořenům a své historii, že dokážeme přemýšlet o výbuchu džihádistického násilí bez mrknutí oka? Nebo jsme tak krátkozrací, že doufáme, že si tím koupíme “mír” s muslimskými extremisty za cenu opuštění těchto křesťanů? Stejná džihádistická ideologie, která zavraždila křesťanské děti na Srí Lance, zaútočila také na evropské děti v Nice, Manchesteru a Barceloně.
Srí Lanka po džihádistickém masakru nejsou jen srdcervoucí zástupy plačících matek a dlouhé řady malých rakví. Události na Srí Lance nám bohužel také hodně vypovídají o deprimující zbabělosti Západu.
Giulio Meotti je kulturní redaktor deníku Il Foglio, italský novinář a spisovatel.
(zdroj: cs.gatestoeinstitute.org, foto: Pixabay)
