Klub Lidových novin v Brně mne v předvečer voleb pozval na vystoupení (a následnou diskusi) na téma: Absence české diskuse (a proto i politiky) ohledně vývoje evropské integrace. Celý večer mne přesvědčil o tom, že v situaci naprosté absence seriózní debaty o Evropské unii jsou diskuse tohoto typu více než nutné. Lidé o tom nic nevědí, znají detaily, ale netuší celek. Proto stručná rekonstrukce mého úvodního vystoupení.
Obrat „absence české diskuse“ jsem považoval za oprávněný, neboť diskuse u nás opravdu není, resp. není o podstatě. Je o zástupných tématech, které to, co v Evropě Evropská unie činí, zcela zastírají. Asi záměrně. Českou diskusi na toto téma ovládla povšechná kritika tzv. dvojí kvality potravin, což je směšné a zejména neevropské téma. Dvojí kvalitu potravin (netuším, je-li jenom dvojí a týká-li se jen východní Evropy) nepřikázala žádnou svou direktivou Evropská unie. To je zisk-maximalizující chování západoevropských výrobců a obchodníků. Odráží to sílu koupěschopné poptávky v jednotlivých zemích. Na Evropské unii nenalézám pozitivního téměř nic, ale právě toto bych jí za vinu nekladl.
Uvedl jsem, že mne dnes ráno zaujala SMS ze Švédska, která oznamovala, že švédský premiér uvedl, že „absolutní prioritou v novém legislativním období EU bude muset být reforma společné migrační a azylové politiky, neboť řešení již nelze odkládat. Trpělivost Švédska s jednomyslností hlasování je stále menší, a proto se má hlasovat kvalifikovanou většinou. Ty země, které se odmítnou podílet na společné migrační a azylové politice by neměly být v Schengenu.“ Kdo netuší, že toto je podstatou evropské integrace a utíká k tématu dvojí kvality potravin, je buď hlupák, nebo vědomý manipulátor.
Sám obrat „diskuse o evropské integraci“ je zavádějící. Jakákoli diskuse o EU je v podstatě diskusí o budoucnosti české státnosti a o její kontinuitě, či diskontinuitě. Slovem Evropa to zakrýváme. Mezi našimi politiky a komentátory se pěstuje zcela evidentní schizofrenie myšlení. Nelze přece vzývat Tomáše Garrigua Masaryka a stoleté výročí vzniku republiky a při stejném nadechnutí mluvit nadšeně o Evropské unii, která má hlavní cíl národní státy v Evropě zlikvidovat. Právě o to se snaží dnešní evropské politické elity. Evropské volby (neboli volby do Evropského parlamentu) jsou primárně o tom, zda posílí příznivci těchto postojů, nebo zda oslabí.
Několik omylů či fikcí o Evropské unii
1) EU není zárukou míru v Evropě, s mírem nemá bezprostředně nic společného, snad jen silácké proklamace. EU ve skutečnosti plodí a zesiluje nacionalismus, vytváří nové třecí plochy a nové evropské spory. Nic takového by Evropa národních států nedělala. Útok EU na národní státy přinesl oživení národního cítění a zesílil obranu národní identity. To EU v úmyslu neměla.
2) EU není zdrojem a symbolem demokracie, její instituce jsou veskrze nedemokratické nebo post-demokratické. Tzv. demokratický deficit EU je neodstranitelný – je důsledkem neexistence evropského politického lidu. Chybí evropský démos.
3) EU není zdrojem prosperity. Prosperitu Evropy ničí Evropskou unií organizovaná nadměrná regulace ekonomiky (a celé společnosti) a zbytečné vytvoření společné evropské měny. Evropská unie je nejpomaleji rostoucí částí světa, což si evropské elity stále nechtějí přiznat. Omlouvají to tím, že už jsme tak moc vyspělí, že už tu rychlý ekonomický růst nemůže být, což je nesmysl.
4) Euro paradoxně v jednom smyslu (možná, že to byl právě ten skutečný smysl jeho existence) funguje. Zvětšují se ekonomické rozdíly mezi zeměmi, oslabuje evropský Jih, posiluje evropský Sever. To si vynucuje další politickou integraci a masivní fiskální transfery, což jen potvrzuje, že euro nebylo primárně ekonomickým projektem.
5) Volný pohyb pracovních sil Evropou (tzv. Schengen) ve spojitosti s eurem ekonomicky devastuje slabší evropské země. Kromě ekonomické devastace tzv. evropské periferie je tento vývoj demografickou pohromou pro východní část Evropské unie. Něco takového se v minulosti dělo pouze v souvislosti s válkami. Země jako Rumunsko, Bulharsko, Pobaltí, Slovensko ale i Polsko se masově vylidňují. Jedinou zemí na východ od Aše, kde počet obyvatel roste, je Česká republika.
6) Evropská integrace, vznikla po ničivé II. světové válce, měla za úkol „krotit“ Německo, ale to se vůbec nezdařilo. Německo je novým hegemonem Evropy, EU začíná být v jistém slova smyslu pouhým německým „blokem“. Vypadá to tak, jako kdyby Německo vyhrálo jak první, tak druhou světovou válku.
Dá se s tím něco dělat?
Evropská integrace musí přestat být ideologickým, progresivistickým projektem, musí být „pouhou“ pragmatickou spoluprací národních států. Taková spolupráce musí být výchozím principem nové organizace Evropy, neboť národní státy nejsou žádným opovrženíhodným reliktem minulosti. Musí se znovu stát základním stavebním blokem nové EU. Ta bude principiálně prostorem spolupráce, nikoli centralizovanou byrokratickou entitou řízenou bruselskou nomenklaturou.
Má to i mnoho zahraničně-politických aspektů. Uvedu jen jeden. Rusko by nemělo být strašákem a nepřítelem, nýbrž partnerem. Jeho dnešní démonizace je směšná. Přenechat Rusko v dnešním globálním rozpoložení sil Číně by bylo od Evropy strategickou chybou.
Nevěřím – pro představitelnou budoucnost – v nějaký Czexit. To, jak si EU pohrála s mocnou a velkou Velkou Británií je snad dostatečným varováním. Současně jsem skeptický k reformovatelnosti EU. Zbývá nic, tedy přežívání a postupné transformování Evropy v jakýsi skanzen minulosti. Optimisticky si myslím, že nadějnější variantou je, že nastane jakýsi zázrak. A my se probudíme ve svobodné evropské společnosti.
(zdroj: protiproud.cz, foto: archiv)
