Do ilegality odešel Masarykův lid za německé okupace, zmátořil se až ve třech letech po ní, a do ilegality se nuceně odebral znovu v době totality komunistické. Vyšel z ní až po sametu 1989 s nepřáteli už pozměněného druhu, než byl původní prvorepublikový. Agrárníci, nenárodní šlechta, klerikálové a nikoliv už sudetští Němci, ale jejich čeští nohsledi, utvořili jakousi alianci masarykovských nepřátel s Havlem a Schwarzebergem coby jejími představiteli nejtypičtějšími, zatímco komunisté přešli de facto na stranu Masarykova lidu.
Ale byla zde i důležitá obměna další: svět kolem nás, resp. ta část světa, do které nás po sametu prezident Havel zavedl, byla stokrát přátelštější vůči protimasarykovské alianci, než vůči Masarykově lidu. Navíc měla i peníze a též díky jim přešla téměř všechna naše média do rukou protimasarykovské aliance – a Masarykův lid se proti ní ocitl bezbranný s výjimkou jediného. Na jeho straně zůstala pravda. Jenže bez přístupu k médiím nebylo jak tuto pravdu lidu sdělovat – a pravda tak dál pokračovala v cestě ke svému pomalému, ale o to jistějšímu zániku, s nímž se samozřejmě pojilo i defititivní vymizení Masarykova lidu.
A jako se v hodinách nejtragičtějších zrodil zázrak na Marně či u Stalingradu, zrodil se tehdy i zázrak zrodu internetu. Natolik dostupného, že si jej dokázali pořídit i ti nejposlednější z družiny Masarykovy. Vše předtím jim bylo odepřeno, tisk, rozhlas a televize – a teď se před nimi objevilo médium, u něhož nestál nikdo, žádný úřad, který by jim do něj zakazoval vstoupit – a oni do něj tedy vstoupili. Stvořili weby, oslavující vše, co nemohli dříve oslavovat, a sdělující lidem pravdu, která jim dříve sdělována být nemohla.
A pravda, položená už na máry a připravená k odvozu k čerstvě už vyhloubené díře, začínala těmi zprávami nového média znovu ožívat. Z počátku přijímána jen hrstkou lidí, která se časem začala rozrůstat, takže dnes čítá už i desetitisíce. Ve srovnání s miliony, polykajícími informace z oficiálních médiíí, sice jen kapka v moři, ale proti situaci bezprostředně posametové přece jen pokrok.
Takže situace v našich médiích vyhlíží dnes takto: aliance protimasarykovská má pro prosazování a šíření své politiky k dispozici v podstatě všechen náš tisk, všechen rozhlas a mohutnou finanční podporu i ze zahraničí (Tiger Holding Four – USA /Soros/ – podporuje Seznam.cz, Novinky.cz a Stream.cz), (Greenberg investment B.V – Holandsko /Soros/, a Innterscope Limited – Britanie /Soros/ vlastní společně Czech Media Invest financující např. Blesk) – zatímco Masarykův lid se soustředěné přepadové palbě ze všech těchto i dalších moždířů propagandy brání z podzemních nechráněných stanovišť internetu. Bez peněz, bez jakékoli podpory státu či ze zahraničí a vlastně jen v naději, že pravda Husova a Masarykova se opět stane pravdou našeho lidu ve státě obrozeném a svébytném. A nikoliv už tedy ve státě pouze severoatlantickou pravdou svázaném a proto i vazalském, jakým je dnes. Ve státě, v němž bude znít celá škála hlasů a njikoli hlas jen jeden. Ve kterém bude na všech úrovních žít diskuse rozličných a třeba i zcela protichůdných názorů, z jejichž střetu – jak nás Masaryk učil – jedině může vzejít správné řešení. Ve kterém se tzv. fejky čili desinformace nebudou hledat výhradně jen na straně masarykovských internetových webů, jak se to s velkou pompou právě v těchto dnech připravuje, ale všude, a tedy i na straně médií oficiálních. A že nám tedy např. právě tato média oficiální prozradí něco málo i o onom fejku nejostudnějším a nejvýmluvnějším, a totiž o plynovém útoku syrských sil v Dauhá, který v médiích celého západního světa a tedy i u nás rozpoutal bouři – a který se vůbec nestal. Ve kterém noviny a časopisy nebudou všechny vyluzovat totéž, ale každý z nich bude mít svou vlastní tvář a postoj – a nebude tudíž Reflex jako Respekt, Právo jako MF Dnes a ČT jako Nova. V němž nebudou novináři Masarykova lidu za zveřejnění článku vyslýchání policií, jak se to dnes děje ostravskému novináři Břetislavu Olšerovi, a jeho kolegové nezůstanou na věčné časy jen skloněni nad internertovou klávesnicí a na věčné časy též bez jakékoli odměny za svoji práci. A to jen za ten svůj hřích, že vyslovují názory a ideje zakladatele tohoto státu.
A kdo je vůbec víc a výš než náš někdejší prezident, že nad jeho odkazem se u nás dnes nese tak hluboké a podivné ticho?
Lubomír Man
(LMa, ceskoaktualne.cz, foto: Pixabay)
