9. května 1945 v ranních hodinách dorazily do Prahy nejprve ze severu početné sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu v čele s maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem a týž den od východu ještě vojska 2. a 4. ukrajinského frontu. 9. květen jako Den osvobození Prahy sovětskou armádou se stal nejvýznamnějším státním svátkem komunistického Československa.
Ještě před únorem 1948 projevila Praha vítěznému maršálovi řadu poct. Již v červnu 1945 bylo vojevůdci uděleno čestné občanství a o rok později byla na jeho počest přejmenována jedna z pražských ulic. 8. května 1946 se Koněv osobně zúčastnil odhalení desky připomínající podíl Rudé armády v čele s ním na osvobození Prahy. Deska byla umístěna na jižní fasádě věže Staroměstské radnice.
Tato pamětní deska visela na Staroměstské radnici přes 70 let. Před dvěma lety ji však během rekonstrukce budovy sundali a kvůli rozhodnutí pražského magistrátu se už na své původní místo nevrátí. Do výkladu dějin primátora Zdeňka Hřiba totiž deska nezapadá. Podle něj se Praha dokázala osvobodit od nacistů vlastními silami a Rudá armáda přišla do města, které již Němci opustili.
„Praha se svých Němců dokázala zbavit sama a sovětští tankisté přijeli 9. května 1945 do města již svobodného,“ říká posudek VHÚ.
— Zdeněk Hřib (@ZdenekHrib) August 13, 2019
Neměla by však být bitva posuzována v kontextu celé války? Vždyť Pražské povstání vypuklo díky nástupu Rudé armády. S tímto dotazem se Sputnik obrátil na profesora Jana Rychlíka, který se zabývá politickými, hospodářskými a sociálními dějinami střední a východní Evropy a Balkánu, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Technické univerzitě v Liberci a je spolupředsedou Česko-slovenské komise historiků.
Rychlík: Je to otázka úhlu pohledu. Pražské povstání by jistě nevypuklo, pokud by už nebylo krátce před kapitulací, která byla podepsána 7. května v Remeši a k té by zase nedošlo, kdyby Rudá armáda už nestála v Berlíně. Jsou to spojené nádoby.
Na druhé straně jako historik musím potvrdit, že německá armáda v Praze kapitulovala. Velitel jednotek Wehrmachtu bojujících v Praze generál Rudolf Toussaint nabídl kapitulaci České národní radě (ČNR) a její předseda Albert Pražák souhlasil s tím, že německá armáda může opustit Prahu a odejít do amerického zajetí, pokud budou zanechané zbraně.
S tím souhlasili všichni včetně komunistů, které v ČNR zastupoval Josef Smrkovský. Ten měl v 50. letech kvůli tomuto rozhodnutí obrovské problémy. Byl totiž vyloučen ze strany a odsouzen na doživotí a sovětské velení mu nikdy neodpustilo, že v ČNR hlasoval pro přijetí německé kapitulace. Když pak byl rehabilitován, řekl českému historikovi a autoru monografie o Pražském povstání Karlu Bartoškovi: „Co jsem měl dělat, měl jsem nechat Prahu zničit, aby byla osvobozena?“ Každý rozumný člověk musí uznat, že přijetí německé kapitulace v dané situaci, když bylo jasné, že je Německo poraženo, umožnění odchodu do amerického zajetí bylo rozumným a plně odůvodněným krokem.
Když armáda maršála Koněva v časných ranních hodinách 9. května dorazila do Prahy, tak už německé jednotky tady nebyly, protože předcházející den odtáhly.
Nedá se říct ani to, že se Praha osvobodila sama, ani že by z čistě vojenského hlediska ji osvobodila Koněvova armáda, ale nedá se říci, že by ji osvobodili pražští povstalci, protože pokud by za humny už nestála Rudá armáda, tak by samozřejmě miliónová armáda maršála Ferdinanda Schörnera povstání potlačila a generál Toussaint nenabídl kapitulaci. To je řetězec, který je třeba posuzovat jako jeden celek a nelze z něj vytrhávat jednotlivé momenty.
Pravdou je, že při samotném vojenském zásahu zahynulo 32 rudoarmějců. Většinou to byly oběti fanatiků z řad SS a Hitlerjugend, kteří odmítli z Prahy odejít. Pak také část připadla na konto různých nehod a havárií. Ale v žádném případě nezpochybňuji význam sovětské armády pro porážku nacismu a osvobození Československa jako celku.
Nepřipadá Vám tedy trochu divné tvrzení, že Československo bylo osvobozeno Rudou armádou a spojenci, ale jeho hlavní město vlastními silami?
Osvobození Prahy bez toho, že by byl osvobozen celý stát, nemělo vojensky žádný smysl. Nelze takhle oddělovat. Trochu mi to připadá jako podobná diskuse o tom, kdo osvobodil Paříž, která se konala před několika lety ve Francii, Američané resp. francouzská 2. obrněná divize generála Leclerka, nebo to byli pařížští povstalci, kteří spontánně před blížící se frontou povstali proti Němcům, anebo je to důsledek toho, že vojenský velitel Paříže generál Dietrich von Choltitz odmítl uposlechnout Hitlerův rozkaz, že má město zapálit, kapituloval a vojska odtáhla. Je to záležitost propojená, ze které nemůžeme z politických důvodů vytrhávat jednotlivé momenty.
V bojích o město Libava se nadporučík Malkov pod silným ostřelováním Messerschmittů sám postavil ke kanónu a zlikvidoval téměř celou četu nepřátelské pěchoty.
Malkov, který byl na frontovém pozorovacím stanovišti, v bojích o Dolany zabil z osobní zbraně šest Němců a dva zajal.
Za projevenou odvahu a statečnost si zaslouží vládní vyznamenání Řád vlastenecké války druhého stupně.
Je podle vašeho názoru kauza Koněvovy desky součástí procesu přehodnocení dějin?
Já bych nehovořil o nějakém přehodnocování dějin. Samozřejmě, že každá politická garnitura si vytváří svůj pohled na dějiny, ale akademická obce mezi historiky a publicisty nijak nezpochybňuje význam Rudé armády v roce 1945 pro osvobození Československa.
Pokud se ptáte na můj osobní názor, tak já jsem samozřejmě pro to, aby se ta deska na Staroměstskou radnici vrátila. Beru to tak, že žádný národ v Evropě a ani ve světě nemá věčné přátelé a ani odvěké nepřátele. Česko-ruské a slovensko-ruské vztahy v dějinách tak jako dějiny jakýchkoliv jiných národů procházely různými obdobími, ale vždy můžeme ŕíci, že byly spíše lepší než horší.
Jedna věc je osvobození Československa sovětskou armádou a jiná věc je rozhodující účast SSSR na okupaci Československa v roce 1968. To pozdější nesnižuje význam pro naše dějiny toho prvního aktu.
Neodráží se podle Vás kauza Koněvovy desky na osudu dalších pomníků Rudé armády v České republice? V noci z 21. na 22. srpna neznámý pachatel polil barvou sochu maršála Koněva v Praze…
Odsuzuji takový vandalismus a doufám, že pachatel bude vypátrán. Pomníky se nemají bourat a hanobit. Nedokáži odhadnout, do jaké míry toto rezonuje v české společnosti. Rozhodně si nemyslím, že je to většinový postoj.
Osobně si myslím, že ta kauza pomníku maršála Koněva a ta vysvětlovací tabulka má spíše určitou spojitost s tím, že je v české společnosti velice negativně přijímán fakt, že se v Rusku na některých místech, například v obci Lipjagi nedaleko Samary, obyvatelovo postavilo proti postavení pomníků československým legionářům. Boj československých legií je součástí naší národní epopeje, na kterou si myslím jsou všichni tady hrdí. Ale může jít čistě o můj soukromý názor.
Chtěl bych jinak říci, že každý, kdo zajde na Olšanské hřbitovy, tak vidí, že jsou tam kromě hrobů rudoarmějců také hroby ruských vojáků, kteří padli za Napoleonských válek v bitvě u Chlumce. Každý voják, který padl, zasluhuje úctu.
Může se Koněvova deska vrátit na Staroměstskou radnici jako například Mariánský sloup, o jehož navrácení na původní místo se teď mluví?
Nevím, jestli se Mariánský sloup vrátí na Staroměstské náměstí, ale já to podporuji, protože šlo o akt vandalismu anarchistů a radikalizovaných nižších společenských vrstev. Nemohu samozřejmě vědět, co bude v následujících letech, ale jak už jsem řekl, doufám, že k navrácení té desky v nějakém časovém horizontu dojde.
Blahopřeji tobě a mamince ke dni 9. května – ke dni vítězství nad Hitlerovou armádou. Na tento den čekaly mnohé matky, na tento den čekal celý náš národ. 12.05.1945. Praha
(zdroj: cz.sputniknews.com, foto titulní: Pixabay)
