Při zkoumání archivů ministerstva letectva nalezli členové komise, vedené Donaldem Menzelem, materiály, ve kterých byly popsány velmi zajímavé případy, jež se udály několik let před Arnoldem. Menzel se k tomu vyjádřil takto:
„Nedlouho před koncem druhé světové války letci spojenců opakovaně informovali o výskytu zářících koulí, které doprovázely bombardéry. Tyto tajemné koule, pozorované nad Německem i nad Japonskem, vypadaly, že čekaly na bombardér, jako by si jej chtěly stopnout a pak se k němu okamžitě připojily. V případě, že se jich pilot nesnažil nějakým způsobem zbavit, letěly klidně vedle něj. Ale v okamžiku, když se pokusil manévrovat, letěly ohnivé koule dopředu…“
V málo známé Lemannově knize Německá tajná zbraň druhé světové války a jeho další rozvoj (Mnichov, 1962) lze najít následující fakta:
Fakta z knihy
V říjnu roku 1943 byl proveden nálet spojenců na největší evropskou fabriku na kuličková ložiska v německém Schweinfurtu. Operace se zúčastnilo sedm set těžkých bombardérů 8. letecké armády USA doprovázené třinácti sty americkými a anglickými stíhačkami.
Výsledek vzdušného boje byl strašný. Spojenci měli sto jedenáct sestřelených stíhaček a okolo šedesáti bombardérů a Němci tři sta letadel. Můžeme si představit, co se na nebi dělo! Ale psychika vojenských letců má pevný základ. Aby přežili v pekle, museli všechno sledovat a okamžitě reagovat na jakékoliv nebezpečí. Proto hlášení, předané velení britským majorem R. F. Holmsem, je bezesporu důvěryhodným dokumentem.
Psalo se v něm o tom, že když letadla prolétala nad továrnou, zničehonic se objevila skupina velkých třpytivých disků, které jako by ze zvědavosti zamířily k nim. Disky přeťaly linii střelby německých zbraní a přiblížily se k americkým bombardérům. Byla proti nim zahájena prudká palba ze sedmi set palubních kulometů, ale ta jim nezpůsobila žádnou škodu. Nicméně k nepřátelským aktům z jejich strany nedošlo. Proto byla palba přesměrována na německá letadla a boj pokračoval.
Když velení dostalo majorovo hlášení, nařídilo tajné službě, aby provedla pečlivý průzkum. Za tři měsíce přišla odpověď. V ní je mimochodem poprvé použita zkratka UFO, což jsou počáteční písmena anglických slov neidentifikovatelný létající objekt.
Létající disky
Rozvědka dospěla k závěru, že disky nemají nic společného s Luftwaffe ani s jinými pozemskými leteckými silami. K témuž závěru dospěli i Američané. Tehdy byly ve Spojených státech a Velké Británii okamžitě za nejpřísnějšího utajení vytvořeny skupiny zabývající se výzkumem UFO.
Za války tato událost nebyla ojedinělá. 25. března 1942 se polský pilot kapitán Roman Sobinský z letky strategických bombardérů anglického letectva účastnil nočního náletu na město Essen. Poté, co splnil úkol a vracel se na základnu, uslyšel křik kulometčíka: „Pronásleduje nás neznámý zářící objekt neurčitého tvaru!“. Myslel jsem si, napsal Sobinský v hlášení, že je to nějaký nový ďábelský kousek Němců a přikázal jsem kulometčíkovi zahájit palbu. Neznámý objekt na to nijak nezareagoval. Přiblížil se na vzdálenost sto padesát metrů a po dobu patnácti minut letadlo doprovázel. Pak rychle nabral výšku a zmizel.
Na konci roku 1942 německá ponorka střílela na stříbrný, asi osmdesát metrů dlouhý objekt, který kolem ní proletěl ve vzdálenosti tři sta metrů, a to bez jakékoliv reakce na silnou palbu. Právě tehdy se v Německu začali zabývat problémem UFO. Bylo založeno Sonderbüro 13, které mělo za úkol prozkoumat záhadné létající stroje. Působilo pod kódovým názvem Operace Uran.
Třetí říše a UFO
Jak se zdá, Třetí říše měla co zkoumat a nešlo jenom o svědectví. Možná, že Němci disponovali konkrétnějšími informacemi a dokonce i „vzorkem“ UFO. V každém případě do Sonderbüro 13 byli převedeni nejen nejzkušenější testovací piloti a nejlepší vědci Třetí říše, ale také prvotřídní inženýři, odborníci na exploze a vězni z koncentračního tábora Mauthausen. 19. února 1945 byly provedeny zkoušky tzv. Belontzeho disku. Zkušební letci dosáhli za tři minuty výšky patnácti tisíc metrů a rychlosti dva tisíce kilometrů za hodinu při horizontálním letu. Stroj mohl viset ve vzduchu, létat dopředu i dozadu bez toho, aby se otočil. Do pohybu ho uváděl motor, který „nevypouštěl dým ani plamen“, používal jenom vodu a vzduch a byl dílem rakouského vynálezce Viktora Schaubergera. Byly vytvořeny dvě varianty diskovitého aparátu o průměru třicet osm a šedesát osm metrů.
Práce probíhaly v továrně v polské Wroclawi. Rudá armáda se rychle blížila. Město mělo každým okamžikem padnout. Fašisté zničili zkušební stroje a zbavili se vězňů i dokumentace. Schauberger se vyhnul sovětskému zajetí a odcestoval do Spojených států. Tam mu prý nabídli tři miliony dolarů za odhalení tajemství létajícího disku. Tuto nabídku odmítl a oznámil, že není možné nic zveřejnit, dokud nebude podepsána mezinárodní dohoda o úplném odzbrojení.
Takovéto ušlechtilé pacifistické prohlášení vynálezce se zdá poněkud podivné, protože Schauberger velmi úspěšně pracoval pro Třetí říši a nezamýšlel se nad budoucností svého výtvoru a nad možnostmi jeho využití fašisty. Sovětští vojáci sice zabránili dokončení prací, ale ve Spojených státech mu nikdo nemohl zabránit prodat svůj vynález. Tedy pokud se skutečně jednalo o jeho vynález, a ne o něco, co bylo převzato ze sestřeleného nebo ukořistěného UFO, nebo něco přímo od mimozemšťanů, jak tvrdí jiné zdroje… (pozn. red.)
zdroj: suenee.cz
