Děti ohroženy nákazou

Nakažené děti to odpoledne roznesou v rodinách, mnohé babičky a dědečkové přestanou pobírat důchody. Vláda ušetří, slíbila zvýšit důchody a neměla na to peníze už tehdy, mířila do dluhu a potřebuje zmenšit počet důchodců.

 

Třídy budou nasycené kapénkami všude, ať už děti budou sedět od sebe metr nebo dva. Ignoruje to ministr mlžením: „budou sedět v metrových rozestupech“. Zaprskané budou stejně.

 

Malé děti se neudrží na místě, zejména o přestávkách. Iluze, že se udrží přibité k židli celý den, je odtržení od reality u ministra Plagy.

 

Odeslání dětí do zaprskaných školních místností zdůvodňuje „nezvládáním některých rodičů“.

Ačkoli zvladatelnější jsou děti mladší, a pokud jsou některé nezvladatelné, tak ve škole stejně jako doma.

Starší ročníky s revoltou vůči rodičům jsou nezvladatelnější doma – a přitom tam mají zůstat.

Zatímco ty malé, zvladatelnější doma, jsou poslány naopak do školy, s tvrzením „malé děti jsou nezvladatelné hůř než starší“, což je omyl, další omyl ministrů.

 

Učivo prvních tříd je jednoduché, malé děti je snadnější učit doma, jenže jsou odesílány do školy.

Starší s náročnějším učivem potřebují výuku osobně učitelem, jenže mají zůstat doma.

Obojí obráceně proti logice, bezmyšlenkovité postupy vlády.

 

Tvrdí, že někteří rodiče „nezvládají učivo“, nechápou učivo z prvních tříd, někteří nepříliš zdatní, kterým vláda vyhovuje, přehazují svoje problémy na ostatní lidi, nutí je k odeslání jejich dětí do zaprskaných tříd.

 

Vláda nelogicky odesílá do škol malé děti, za ty přestane ošetřovné platit statisícům lidí.

Za starší děti neplatí – tak je nechala doma. To je důvod.

 

Před mocným svalovcem se nakrucuje Písařovicová: „děkuji za Vaše názory, pane ministře,“ přitom Plagua organizuje nákazu mezi dětmi, s rudým hadrem na obličeji.

(anglické jméno Plague = nákaza, mor)

 

Ministr na ten omyl ani nemá, nebude mít na jeho chybu. Co na to nebude mít, zatím neřeknu.

Ať předvede neschopnost počítat, ministr školství.

 

– – – –

 

Přítomnost otců (u porodů jejich dětí) zakázali vládní soudruzi „aby se do nemocnic nezavlekla nákaza“. Teď je nakažených víc, riziko je horší, a vláda – připouští otce do nemocnic!

Vláda se sama usvědčila z chyby.

 

Nechtíc to přiznává při mlžení: „epidemiologická situace se změnila, dnes tam otce pustíme.“ Je víc nakažených, děti i rodičky ohrožuje rozhodnutí vlády, podle její vlastní argumentace.

 

Nebo potvrzuje, že přítomnost otců byla možná od začátku úplně stejně, zákaz byl zbytečný, způsobené emocionální škody také, chyba vlády od počátku.

 

Když lidi nacvičují dělání dětí, líbají se, je to příjemné a nehygienické.

Pak nastoupí do auta a vzdálí se, v ten okamžik přibíhá státní pendrek s příkazem „nasadit roušky!“ Aby směrem na sebe nefoukli (stejní lidé, kteří se líbali a seděli natěsno den i noc), teď se vzdálí v autě či jsou sami na louce – a v ten okamžik si musí nasadit roušku, kvůli omylu vlády.

 

Když se otevřely aspoň hobby markety, pod nátlakem lidí (kteří už nemohli snést zákazové omyly), museli předkládat živnostenské listy. Takže podle vlády se „lidé nenakazí, když třímají IČO.“ Papír s číslem zmačkaný v kapse sloužil jako amulet proti nákaze.

 

Omezení vstupu jen na živnostníky nechal doma pouhých několik procent. Všichni ostatní návštěvníci mají živnosťák, mávají půjčeným papírem, nebo si ho upravili do mobilu, občanky stejně nikdo nekontroloval, vždyť to bylo pochybné od začátku, zbytečné manévry.

 

Ovšem uzavření všech ostatních obchodů se kontrolovalo důkladně, i s cloumáním dveřmi před kamerami. Kdyby raději chytili zloděje, vykrádající provozovny v noci, byli by chrabří policisté užitečnější, než když demonstrativně cloumají předními dveřmi ve dne.

 

Zavřením obchodů přivedli lidi na buben, zbytečně.

 

Stačilo pouštět lidi do provozoven po jednom.

 

Říkám to od začátku, a když se moje řešení rozšířilo, tak návrh zapisuji: pouštět lidi po jednom,

do dílen řemeslníků, do prodejen, i autosalonů.

 

Obchody a je zásobující výroba mohly pokračovat, automobilky nemusely být sraženy vládní neschopností. Bylo to zbytečné.

Lidé ze zavřených provozoven nepracovali, kvůli zbytečným zákazům vlády, teď požadují náhrady a kompenzace.

Jenže to zaplatíme my, co ještě pracujeme.

 

Všechny ty dávky a záruky za bankrotující subjekty, krachující kvůli zbytečným zákazům… Nelogickým, vždyť odporovaly samy sobě od začátku, nemůžou kličkovat „nevěděli, co bude.“

Bylo známo, že není nutné zavírat všechno.

 

Otevřeli velké markety, kde se davy potenciálně nakažlivých lidí srocovaly hlava na hlavě, chodily stejným zaprskaným vzduchem.

Ale proč teda zavřeli obchůdky s jedním zákazníkem, který byl sám? Nelogické a zbytečné vládní blokády.

 

Zavřít obchody, kde je jen jeden zákazník, zavřít všechny, byla destruktivní chyba, osobně babiše.

 

Zavřeli obchůdky a provozovny, milionu lidí sebrali obživu, přinutili je k závislosti na státu, prosit u vlády o příspěvek. Jenže to zaplatíme my, co ještě pracujeme.

 

Lidi si berou další půjčky, myslí si jaká „úleva“, jenže je budou muset zaplatit.

Mnozí půjčky nevrátí. Zaplatíme to za ně my, přes daně a státní rozpočet.

Voliči vlády si myslí, že neplatí daně z nízkých platů, berou dávky a příspěvky, jenže zaplatí v drahotě potravin, bydlení, …

 

Zablokovat hospodářství bylo zbytečné. Kvůli neschopnosti elementární logické úvahy u ministrů, nedostatku obyčejného selského rozumu.

Stačilo pouštět lidi po jednom.

Vědělo se to, stačilo se zeptat, nebo odstoupit z vlády, když to mocným nemyslí.

 

Naše hospodářství nemuselo dostat ránu do vazu.

Už dřív bylo přetížené vyžírky, ekonomická krize vypukla už na konci předchozího roku, rozpočet vlády se zhroutil v únoru, PŘED příchodem epidemie.

 

Teď ten bordel slouží k zakrytí vyžrání rozpočtu, skrývání dluhů vlády a krachu finančního rozhazování všemožným nefachčenkům v pozadí, skrývají dluhy předchozích chyb za další výdaje na všemožné programy. Ta epidemie se jim náramně hodí, k zakrývání podivných penězotoků, dorazila jak na zavolanou po vypuknutí ekonomické krize na konci loňského roku.

Když jim teď nefungují telefonní operátoři nebo upadne branka od plotu, svádí se všechno na covid.

 

Ministryně hřímá propagandu „pomoci lidem v těžkostech“, jenže ty způsobily chyby vlády Šíllerové, například nelogické a zbytečné zavření všech obchodů.

 

Vyplácí podpory, bere z našich kapes, rozhazuje na nesmysly a megalomanie. My na to budeme pracovat do konce života, platit chyby vlády, která zadlužuje naše děti, které budou otročit na nefachčenky, vládní voličstvo. Včera agitovali: „nesmí být zadluženy při vstupu do dospělosti“, a dnes vláda bere peníze od dětí předem, zadlužuje je dřív, než se stanou plnoletými.

 

Poslat malé děti do školních tříd, dýchat celé dny v zaprskaných místnostech, je hazard ve statisícovém měřítku. Epidemie ve školách, provokovaná vládou,

snad nevybuchne, navzdory chybám ministrů, jelikož jim brání sebezáchovné snahy lidí, veřejnost chystá bojkot školní docházky.

 

 

– – – – děti v ohrožení nákazou a dluhy vlády – – – –

– – – – Plagua na tu chybu nebude mít – – – –

 

 

 

Jestli po bitvě generál? Že na to Plagua nebude mít, jsem varoval předem.

Předem jsem požadoval a snažil se přispět k vytvoření odolnosti obyvatelstva, dřív než se tu nákaza vůbec uchytila.

Varoval jsem na samém začátku Wuchanu, že jestli se to v Číně nepodaří izolovat okamžitě a hermeticky, jako SARS a krvavé horečky, že vypukne celosvětová epidemie, trvalá, vracející se.

(Zatímco nákazu popíral babišův ministr zdravotnictví i Trump.)

Že budou potřeba ochranné pomůcky: vyzýval jsem od začátku k okamžitému využití českých výrobců, vždyť jsme byli textilní velmoc, jsme vynálezci nanomateriálů k filtraci, atd..

Jenže vláda nezajistila, neschopná sepsat jednu hloupou smlouvu. (Když řídí takhle zmatečně, jako firmu, odkud oligarcha přišel k miliardám? Z našich dotací.)

Vláda ignorantsky nakupovala podřadné zboží z Číny, kam naše miliardy posílá babiš, do státu, který nechal utéct ten virus kvůli vlastnímu šlendriánu.

(A kvůli požírání syrových netopýrů, taky obohacení.)

Teď se kvůli neschopnosti čínského komunistického aparátu musíme draze bránit v jednotlivých zemích.

 

Autor: Zdeněk Procházka

Přejít nahoru