Svět slaví velké svátky: narození našeho Pána Ježíše Krista. V tichém očekávání zvedneme naše oči, osvobozujeme se od každodenních starostí a horizont našich duší se otevírá. V této speciální atmosféře můžeme shrnout uplynulý rok a uvažovat více nad podstatou naší úlohy ve světě během následujícího roku.
Ať už si to přiznáme nebo ne, nebo zda si to uvědomujeme nebo ne, my, Evropané, žijeme v kultuře, která je uspořádána v linii s učením Krista. Zde bych mohl začíst známé slova dřívějšího maďarského premiéra Józsefa Angal: “V Evropě je i ateista křesťanem.” My, Maďaři, se hrdě označujeme jako křesťanský národ. Náš mateřský jazyk, jehož prostřednictvím jsme pojali realitu, není spojen s žádným evropským národem. To má také jisté hodnotné důsledky.
Od Babits víme, že maďarský duch se zrodil, když se náš východní charakter setkal se západní křesťanskou kulturou. A můžeme dodat, že právě to bylo zdrojem maďarského pohledu na svět a mentality. Zároveň to také způsobilo mnoho potíží, nepochopení, osamocení a občas i pocit, že jsme cizinci pro ty, co jsou kolem nás.
Přesto, tisícovka let naší křesťanské podstaty a našeho života víry nás udrželi v srdci Evropy. A to je důvod, proč zůstáváme pravdiví vůči kultuře našeho mateřského jazyka a jsme hrdí, jak jsme přispěli k růstu Evropy.
Podle evangelia sv. Marka je Kristovým druhým přikázáním: “Miluj svého bližního jako sám sebe!” Dnes se v Evropě zmiňuje často toto Kristovo přikázání. Zneužívá se jako pokárání proti nám, že se údajně deklarujeme jako křesťané a zároveň deklarujeme, že nechceme miliony lidí z jiných kontinentů, aby se zde usidlovali a že jejich tu ani nevpustí.
Avšak toto přikázání Krista skládá ze dvou částí a naši žalobci na tu druhou zapomněli: musíme milovat svého bližního ale musíme milovat i sebe samých. Milovat sebe samých znamená teismu přijmout a ochraňovat vše, co nás ztělesňuje, čím jsme a kým jsme. Milovat sebe samých znamená, že milujeme naši zemi, náš národ, naši rodinu, maďarskou kulturu a Evropskou civilizaci. V takovém kontextu naše svoboda – maďarská svoboda – se postupně rozvíjela a může rozvíjet.
Po staletí byly naše životy tvarované poznáním, že maďarská svoboda byla garancí i evropské svobody. Právě díky tomuto smyslu pro poslání jsme pevně stáli během Ottomanského dobývání, právě tento smysl brousil meče Petőfiho a jeho následovníků a právě toto vzbudilo ducha u “Mladíky Pešti”. Náš ústava říká, že “Jsme hrdí, že náš král svatý Štěpán vybudoval maďarský stát na pevných základech a z naší země udělal součást křesťanské Evropy před tisíci lety” a “uznáváme úlohu křesťanství při zachování národovosti.”
Když si vykreslit hranice naší identity, označujeme křesťanskou kulturu jako zdroj naší hrdosti a udržující síly. Křesťanství je kulturou a civilizací. Je to to, v rámci čeho žijeme. Podstatou není otázka, kolik lidí chodí do kostela, nebo kolik lidí se modlí s upřímným srdcem. Kultura je realitou každodenního života: to, jak mluvíme, jak se chováme k jiným; vzdálenost, jakou dodržujeme od jiných a jak se k jiným přibližujeme; jak se rodíme do tohoto světa a jak z něj odcházíme. Pro Evropany křesťanská kultura určuje morálku v našich každodenních životech. V mezních situacích je zase naším orientačním bodem a kompasem. V moři různých životních událostí a rozporů nám křesťanská kultura ukazuje cestu. Určuje naše chápání spravedlnosti a nespravedlnosti, vztahu mezi mužem a ženou, chápání rodiny, úspěchu, práce a cti.
Naše kultura je kulturou života. Náš výchozí bod – alfa a omega naší filozofie života – je hodnota života, důstojnost, kterou každá osoba dostala od Boha. Aniž bychom ani nemohli uvažovat o “lidských právech” či jiných moderních koncepcích. A právě proto máme vážné pochybnosti o tom, zda to můžeme exportovat do života civlizácie, která byla postavena na jiných základech.
Základní elementy evropského života v současnosti čelí útoku. V ohrožení je samotná jasná podstata evropského života: věci, o kterých člověk většinou nemusí do hloubky přemýšlet a přitom na základě nich koná. Podstata naší kultury je taková samozřejmá a klíčová, že když už pro nás přestává být zjevnou, my lidé ztrácíme náš výchozí bod. Nemáme oporu v nohách a nemáme se o co opřít. Bez ohledu na to, zda chodíme do kostela nebo ne, nechceme být nuceni slavit Vánoce za zataženými závěsy, abychom náhodou neurazili pocity jiných.
Nechceme, aby se naše vánoční trhy přejmenovali, a určitě nechceme na nich odpočívat za betonovými zátarasy. Nechceme ochudit naše děti o radosti ze svatého Mikuláše, Santa Klause a vánočních andělů. Nechceme být okradeni o svátek Vzkříšení. Nechceme, aby naše náboženské svátky a ceremonie byly plné úzkosti a strachu. Nechceme, aby naše ženy a dcery byly zneužívány davy novoročních hýrivcov.
My, Evropané, jsme křesťané. Toto všechno je naše, takto žijeme. Dosud nám bylo přirozené vidět Ježíše jako toho, který se narodil a zemřel za nás na kříži. Pro nás jsou náboženské svátky samozřejmé a vidíme v nich smysl pro náš každodenní život. Kultura je podobná imunitnímu systému lidského těla: Zatímco pracuje správně, tak si ho ani nevšímáme. Všimneme si ho a stává se pro nás důležitým až tehdy, když je oslaben. Když kříže jsou odstraňovány z fotografií, kdy se lidé snaží odstranit kříž ze sochy Jana Pavla II., Když se snaží změnit oslavy našich svátků, tehdy každý správně smýšlející Evropan vybuchne hněvem. A to platí i pro ty, pro které je křesťanství – jak poznamenává Gyula Juhász – “jen pohanstvím se svěcenou vodou”. A platí to dokonce i pro takových jako Oriana Fallaci, kteří se báli o Evropu jako “ateistického křesťané”.
Dnes útočí na základy našeho života a našeho světa. Imunitní systém Evropy je úmyslně oslabován. Nechtějí, abychom byli tím, kým jsme. Chtějí, abychom byli někým, kým nechceme být. Chtějí nás smíchat s lidmi z jiného světa a aby byl proces hladký, chtějí, abychom se změnily. Ve světle vánočních svící však můžeme jasně vidět, že když útočí na křesťanskou kulturu, snaží se také eliminovat Evropu. Chtějí nám vzít náš život a zaměnit ho za něco, co není náš život. Na oplátku za život, který jsme žili doposud, nám slibují takový, který bude nový a více “osvícený”. Takový, který je utopií: ne podstata skutečného života ale jen jeho abstrakt, teoretická rafinovanost. Utopie jsou sny – potenciálně úžasnými a zvádzajúcimi. Ale jsou jen tak nesoudržným, neproniknutelné, obskurní a nesmyslné, jakož i sny. Nemůžeme v nich skutečně žít, či dokonce se jimi řídit.
Nemůžeme prohlásit, že křesťanská kultura je vrchol dokonalosti. Takový je klíč ke křesťanské kultuře: jsme si vědomi nedokonalosti, i svých vlastních nedokonalostí; ale naučili jsme se s tím žít, čerpat z toho inspiraci a impulzy. Právě proto se již po staletí my, Evropané, snažíme vylepšovat svět. Ti, kteří slibují nádherný, nový, smíšený svět, nám chtějí tuto příležitost vzít. Oni chtějí zničit všechno, co my musíme uchovat pro budoucí generace; naše povinnost tak učinit pochází z vědomosti o tom, že naši předkové prolévali krev, aby nám kulturu zachovaly.
Přestože na chvíli zůstala skutečnost zapomenuta, častokrát dnes slyšet, že před 60 lety zakladatelé Evropské unie vytýčili cestu: Evropa, jak Robert Schuman řekl, bude buď křesťanskou nebo nebude. Rok 2017 postavil evropské země před historickou roli. Svobodné národy Evropy a národní vlády volené svobodnými občany dostali nový úkol: musíme chránit křesťanskou kulturu. Musíme to dělat ne proto, abychom jiným oponovali, ale abychom chránili nás, naše rodiny, náš národ, naše země a Evropu, “domov domovů”.
V roce 2017 jsme také viděli, že lídři evropských zemí se k této roli staví různé: někteří tvrdí, že tento problém neexistuje; jiní věří, že to projde nějak samo; a další se vybrali na cestu kapitulace a vzdali se. Také jsou zde tací, kteří sedí se založenýma rukama a čekají, že někdo jiný to za ně vyřeší. Maďarská tisíciletá historie dokazuje, že my takoví nejsme. My vytycujeme jinou cestu. Náš výchozí bod byl vždy ten, že máme právo na náš vlastní život. A toto právo jsme bránili, kdykoliv jsme měli sílu tak učinit. A proto jsme roky pracovali na posilování Maďarska, aby konečně zas mohlo stát na vlastních nohou.
Přeji všem šťastné Vánoční svátky.
zdroj: hlavnespravy.sk
