V zemi, jako je Spojené království, které nesedí vedle válečné zóny, obhájci „tvrdších“ politik, které odrazují žadatele o azyl, budou tvrdit, že tato zásada neplatí, protože lidé, kteří se dostanou na britské břehy, prošli dříve několika mírovými zeměmi a oni se tam dostanou.
Pokud se však každá země dívá pouze na své vlastní zájmy a chová se, jako by žadatelé o azyl představovali problém někoho jiného, velmi rychle skončíte se systémem, který uvězní lidi v situacích, kdy jsou ohroženy jejich životy. To je systém odkázaný zpanikařenou reakcí Evropy na uprchlickou krizi v roce 2015 a v posledních měsících se zčásti na základě nouzových podmínek vyvolaných pandemií coronavirus zhoršila. Píše portál The Guardian.
Zjevení New York Times, že Řecko tajně vyloučilo více než 1 000 žadatelů o azyl a mnoho z nich opustilo na nafukovacích záchranných vorech v Egejském moři, je nejnovějším příkladem tohoto znepokojivého trendu. Od roku 2015 je Řecko ve zbytku EU účinně využíváno jako nárazníková zóna proti nechtěné migraci, která ponechává tisíce uprchlíků v neanitárních táborech na ostrovech v Egejském moři a na pevnině. Zároveň narýchlo dohodnutá dohoda EU s Tureckem viděla, že se Turecko dohodlo, že bude jménem Evropy jednat jako pohraniční policista, čímž zabrání uprchlíkům v přechodu do Řecka za finanční pomoc a další diplomatické ústupky.
Ve středomořském Středomoří, kde se lidé stále pokoušejí přejít do Evropy pomocí lodí vypuštěných ze severní Afriky, zejména pašeráky v Libyi, se EU již několik let pokouší zastavit migraci ukončením záchranných operací. Důsledkem je, že lidé pravděpodobněji umírají na moři, nebo jsou navráceni do Libye, do válečné zóny, kde se mučení, nucená práce a zneužívání migrantů – k některým z nich dochází v rukou libyjských úředníků, s nimiž EU zachází jako s partnery – je široce dokumentován. Letos na jaře uzavřely přístavy na záchranu lodí Itálie a Malta, země, kde většina lidí zachránila středomořské Středozemní moře (a které stejně jako Řecko používali také jejich evropští sousedé jako nárazníkové zóny), protože už nebyli bezpečné útočiště kvůli pandemii.
Zatímco Itálie od té doby povolila některé lodě zakotvit, Malta zjevně využila pandemii jako příležitost k vytvoření vlastní soukromé flotily obchodních plavidel, která zachytí migranty na moři a předá je libyjské pobřežní stráži. Jak v dubnu oznámila organizace pro monitorování migrace Alarm Phone (a jak jsem zde psal), neochota Malty přivést lidi do přístavu vedla k situaci, kdy se loď, která přepravovala více než 60 lidí, mohla na několik dní během letu unášet na moři v kterou dobu někteří z cestujících zemřeli.
Bylo by snadné dát vinu za tyto situace přímo na ramena zemí na středomořské hranici EU. Jednají však způsobem, který většina evropských vlád považuje za přínosný. “Děkuji Řecku za to, že jsme v těchto dobách naší evropskou aspidou”, prohlásila Ursula von der Leyen, předsedkyně Evropské komise, během březensko-turecké hranice. To zahrnuje Spojené království, které tyto nárazníkové zóny využívá bez ohledu na Brexit: jelikož se koronavirus rozšířil po celé Evropě, ministerstvo vnitra odmítlo přesídlit děti uprchlíků uvězněné v Řecku – děti, které měly ve Velké Británii příbuzné a zákonné právo se k nim připojit – pouze děláme tak opožděně pod tlakem aktivistů.
Tvrdá linie v migrační politice za posledních pět let se odehrála postupně, poháněná několika konkurenčními zájmy: pravicoví populisté, kteří považují mimoevropskou migraci za civilizační hrozbu; centrističtí politici se snaží udržet populisty na uzdě kooptováním některých svých požadavků; a bezpečnostní a obranný průmysl nabízející hi-tech řešení, jako je sledování dronů, které nahradilo námořní hlídky ve Středomoří. Pravděpodobně však bude formalizováno příští měsíc, když Evropská komise představí svůj nový pakt o migraci a azylu, který bude v nadcházejících letech formovat celkovou politiku bloku. Poslední komise jmenovaná v loňském roce nechvalně oznámila svůj záměr vytvořením funkce komisaře pro „ochranu evropského způsobu života“.
