Pentagon sdělil, že bomba se směsí tritolu, hexogenu a hliníkového prášku zlikvidovala 36 teroristů fronty IS (zakázaná v RF).
Výsledek použití zbraně o takové kapacitě byl dost skrovný. Jde o to, že matka všech bomb, jak jí hrdě říkají Američané, není určena ke zničení opevněných podzemních krytů. Stejně jako bomba BLU-82 Daisy Cutter z dob vietnamské války, je GBU-43 vyvinuta pro útok na velké lesní masívy za účelem čištění velkých ploch pro přistání vrtulníků s výsadkáři a také na vyhození do povětří minových polí nepřítele.
Účinek leteckého útoku byl spíše psychologický. Prý, „podívejte se, co dokážeme!“ Nebudeme se přetvařovat: vybuchlo to mírně řečeno působivě. Ale v konfliktu s nepřítelem, jenž má víceméně moderní systém PVO, je GBU-43 naprosto neužitečná: neobratný letoun C-130 bude sestřelen dlouho předtím než se dostane na místo shození bomb.
Sputnik publikuje výběr jiných hrozných zbraní, pro které se nenašlo uplatnění na bojišti 21. století, ale které mají stále ještě na skladech a čekají na svoji hodinu.
Kuzkin otec
Titul nejtěžší bomby v dějinách nepatří mimochodem GBU-43, ale její mladší sestře GBU-57, také americké výroby. Tato munice s naváděcím systémem určená proti betonovým konstrukcím, má hmotnost 13,6 tuny a je s to proniknout do hloubky 60 metrů pod zemi anebo prorazit 19 metrů armovaného betonu. První partii z 20 bomb dostala americká armáda v roce 2011, ale nestihla nasadit ji v boji.
Avšak nejmohutnější nejaderná bomba byla vyvinuta v Rusku. Jde o leteckou vakuovou munici ODAB-9000 vyzkoušenou 11. září 2007. Byla shozena ze strategického bombardéru Tu-160. Síla výbuchu činila 44 tun v přepočtu na tritol oproti 12 tunám GBU-43 a dosah zaručené porážky převyšuje 300 metrů. Ruská média, jež psala o zkouškách, hned začala říkat ODAB Kuzkin otec nebo Otec všech bomb. Veškeré informace o této bombě jsou dodnes tajné. Není znám ani počet vyrobených bomb, ani místa jejich skladování.
Bohové války
Druhé místo podle kapacity (a neuplatnění) mezi nejadrnými zbraněmi patří právem hlavňovým velkorážním dělům. V letech studené války je vyvíjeli v SSSR a v USA. Oba státy usilovaly o získání účinného prostředku na dopravu taktických jaderných municí o malé kapacitě za účelem zasazení úderu skupině vojsk na poměrně malé vzdálenosti.
V naší zemi se touto zbraní stalo 203 mm samohybné dělo 2c7 Pion a jeho modifikace 2c7M Malka. Nehledě na to, že byly vyvinuty pro střelbu střelami se speciální bojovou částí, vyrobili pro ně zbrojaři řadu nejaderných municí o velké kapacitě.
Pion například dokáže střílet tříštivě-trhavou aktivně-reaktivní střelou ZFOF35 o hmotnosti 110 kg na vzdálenost 50 km. Tedy, svými bojovými vlastnostmi přiblížila se tato zbraň těsně k dělům hlavní ráže řadových lodí z dob Druhé světové války.
Ale síla a dalekonosnost Pionu a Malky jsou nejen jejich výhodou, ale také vadou. V SSSR a Rusku bylo a je jen velice málo polygonů vhodných pro střelbu z těchto zbraní na střední a maximální vzdálenost. Dají se spočítat na prstech. Také bojovou zásobu nemají tato děla moc velkou: čtyři střely má Pion a osm Malka. Nicméně je v arsenálech ruské armády uschováno dosud přes 300 těchto samohybných děl, jež ani jednou nebyla nasazena v boji.
Západní státy aktivně zkoušely super výkonná děla ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Mnozí slyšeli o německých samohybných moždířích Karl (600 mm) a železničních dělech Dora (800 mm), jež byly zřídka použity za Velké vlastenecké války při ostřelování zejména Sevastopolu a Brestské pevnosti. Mnohem méně je ale známo o americkém moždíři Little David, který byl poprvé vyzkoušen v roce 1944. Tato obluda vážila 88 tun a měla ráži 914 mm. Ostatně střílela maximálně na osm kilometrů a armáda ji nedostala.
Kaspické monstrum
V letech studené války hledalo velení sovětské armády efektivní způsob boje s americkými letadlovými loděmi. Jedním z nejneobvyklejších projektů byl útočný raketový ekranoplán Luň, svérázná hybrida lodě a letadla. Američtí analytici ho hned pojmenovali Kaspické monstrum. Tento divný stroj měl obrovské rozměry, délka 75 m, výška 20 m a byl schopen vyvinout nad mořem rychlost na 500 km za hodinu. Prototyp byl spuštěn na vodu 16. července 1986.
Díky tomu, že se Luň pohyboval k cíli v krajně malé výšce, nemohly ho zaregistrovat lodní prostředky protivzdušné obrany. Ekranoplán měl tedy možnost nepozorovaně se přiblížit k lodnímu oddílu a vystřelit ze šesti odpalovacích zařízení nadzvukovými protilodními raketami Moskit.
Každá raketa byla vybavena bojovou částí o hmotnosti 300 kg a pohybovala se k cíli ve výšce 7-20 metrů. Dokonce polovina munice ekranoplánu stačila na likvidaci letadlové lodi.
Za dalšího „zabijáka letadlových lodí“ s unikátními takticko-technickými vlastnostmi je právem považováno podvodní raketové torpédo Škval. Sovětská válečná flotila ho dostala v roce 1977. Původně mělo toto torpédo jadernou bojovou hlavici o kapacitě 150 kilotun, později byla vyvinuta varianta s konvenční hlavicí. Její poslední modifikace dokáže nést na 350 kg výbušnin.
Hlavní předností této munice je její rychlost — asi 370 km za hodinu (200 uzlů). Takové rychlosti se podařilo dosáhnout díky použití podvodního proudového pohonu na tuhé palivo reagující na vodu.
Několik desetiletí neměli na světě žádné torpédo, jež by se aspoň přiblížilo k Škvalu co do rychlosti. V roce 2005 ale oznámilo Německo ukončení vývoje raketového torpéda Barakuda zkonstruovaného podle stejného principu kavitace a schopného vyvinout podobnou rychlost.
Hlavní vadou této zbraně je velmi malý dolet. Škval je s to zasáhnout cíl ve vzdálenosti až 13 kilometrů.
článek z roku 2017, zdroj: cz.sputninkews.com
