Je zajímavé a také důležité přemýšlet o tom, jaká bude Evropa, přesněji řečeno, jaká by měla být do roku 2030; ale ještě důležitější je ptát se: co se nám mezitím stane? Co se stane s Evropskou unií?
Elitě Evropské unie již roky chybí vize. Má povinnost plánovat společnou budoucnost, ale nemá žádné odpovědi na problémy, které je třeba vyřešit. Proto se zdrží otevřených debat. Brusel se vzdálil evropským občanům; stala se krajinou pro seberealizaci a sebeospravedlnění úzké vrstvy eurokratů.
Byrokracie EU jednající sama o sobě nyní rozdělila členské státy na dva protichůdné tábory. Na jedné straně jsou ti, kteří říkají, že Evropská unie musí zůstat Evropou národních států, a na druhé straně máme zastánce Spojených států evropských. V roce 2004 vstoupilo Maďarsko do Evropské unie národních států, což byla různorodá, mnohostranná aliance, která našla nejméně společného jmenovatele a kompromis přijatelný pro všechny v každém případě. To mělo za následek pomalé rozhodování a těžkopádné operace se všemi souvisejícími klady a zápory.
Spojené státy evropské, které nedávno zavedla byrokracie EU, chtějí nyní dát Unii do služeb německým ekonomickým zájmům. Chce přejít k jednomyslnému centralizovanému rozhodování, které by samozřejmě bylo efektivnější, ale zároveň by mělo za následek mnohem větší újmu různým zájmům. Politika izolacionismu Spojených států a jejich rozpadající se národní jednoty se setkávají s nezájmem Evropy. Kombinovaným účinkem tohoto a Brexitu je nekontrolovaná vůle již tak převládajících Němců, kteří si uvědomili, že nastal čas na reorganizaci Unie na federální stát, na říši pod jejich vedením, jako je Spolková republika Německo.
Nezapomínejme, že Německo dvakrát chtělo sjednotit Evropu pod svým vlastním vedením. Proto bojovalo v první a druhé světové válce, které prohrálo. Německo se od roku 1914 příliš nezměnilo. Díky své ekonomické a demografické síle a centrální poloze je stále nejdůležitější zemí v Evropě. Ale stejně jako dříve, je zároveň příliš velký a příliš malý. Je příliš velký na to, aby nepřemohl své sousedy a neodolal pokušení znovu se pokusit převzít kontrolu nad kontinentem. Ve skutečnosti je to ale také příliš malé na to, abychom toho dosáhli, protože v něm stále dominují nepřátelské síly. K tomu se přidává nyní nová dvojice protikladů, které charakterizují dnešní Německo: je zároveň příliš silná a příliš slabá.
Německé aspirace se setkávají s prudkým odporem vně i uvnitř Unie, stejně jako ze strany Spojených států, Rusů a dalších. Tomu nepomáhá ani fakt, že chtějí tajně dosáhnout své dominance pomocí své vyčerpávající techniky „stojatých vod protékajících hluboko“.
Na počátku 21. století byly otřeseny základy, na nichž si Evropa budovala svoji identitu od druhé poloviny 20. století. Právě transatlantický vztah zaručuje evropskou bezpečnost a její zahraniční politiku. Od roku 1945 USA chrání západní polovinu Evropy před komunistickým nebezpečím, protože jedna z hlavních bojových linií studené války se táhla podél železné opony, která rozdělovala Evropu. Po rozpadu sovětské říše v monopolárním světě zaručovaly USA bezpečnost celé Evropy a dokonce i celého světa. Nyní se však ve světové politice objevili noví hráči, takže USA již nejsou monopolní mocí. Nová geopolitická sestava znásobila americké povinnosti, snížila roli Evropy a přemístila hlavní konfliktní zónu do Pacifiku. To vše by mohlo mít za následek zmizení amerického deštníku nad Evropou během deseti let.
Z toho jasně vyplývají důležité otázky: Mohla by existovat, měla by existovat samostatná obranná politika Evropské unie? Pokud ano, kdo co dělá a kdy?
Západoevropská elita si nebyla jistá budoucností transatlantického spojenectví v době, kdy se Trump ujal úřadu v roce 2016, a referendum o brexitu, které se konalo ve stejném roce. Pokud USA již nezaručují bezpečnost Evropy, může být zpochybněna nadřazenost transatlantických vztahů. Transatlantický vztah buď zůstane, nebo bude nahrazen euroasijskou aliancí, o kterou se USA obávají, ale dříve nebo později bude Evropa muset mluvit a rozhodovat o výhodách, nevýhodách, nebezpečích a důsledcích takové aliance .
Jaký je v této úzké souvislosti vztah Unie s Ruskem? Považuje EU Rusko za součást Evropy? Pokud bude odpověď ne, mohlo by to snadno vést k čínsko-ruskému spojenectví nebo dokonce ke spojení Rusů s USA, v takovém případě zůstaneme sami.
Od roku 2008 existují vážné rozdíly mezi severní a jižní polovinou Evropy, zejména z ekonomických důvodů. Euro uvěznilo jižní státy v dluhu: Řecko, Itálii, Portugalsko, Španělsko a dokonce i Francii. A jejich situace se dramaticky zhoršila s pandemií v roce 2020.
Tyto státy nyní fungují jako předčasné sociální státy, což se nám – zemím regionu střední a východní Evropy – říkalo v 90. letech, kdy mezinárodní organizace, jako MMF a Světová banka, požadovaly od nás „strukturální reformy“, abychom je úplně rozebrali náš sociální systém zděděný od socialismu. V případě jižních států samozřejmě nikdo nepoužívá takové pohrdavé výrazy. Navzdory tomu, že nemají – jak jsme to měli v 70. a 80. letech – ekonomický potenciál pro stálý růst životní úrovně a soudržnou sociální síť. Oba byly a nadále jsou kryty půjčkami a externími granty, které byly donedávna garantovány pouze levným eurem. Finanční a úvěrová krize, která začala v roce 2008, prohloubila konflikt mezi dlužníky a věřiteli, který byl ještě více nesnesitelný kolapsem cestovního ruchu v roce 2020, který ochromil ekonomiku. Nedostatek příjmů z tohoto sektoru jen učinil situaci ještě nesnesitelnější. Lze však najít řešení této severojižní konfrontace, protože jde pouze o peníze. Píše portál RMX.
Mezi východní a západní částí Evropy existuje mnohem vážnější kontrast, protože nejde o peníze, ale o hodnoty, kulturu, emancipaci – tedy identitu. Zde není možné dosáhnout kompromisu nebo udeřit dohodu, protože se jedná o boj mezi životem a smrtí.
Před rokem 1989 někteří ze západní inteligence čas od času předstírali, jako by se o nás zajímali, jako by byli zvědaví na naši zkušenost za železnou oponou. Od roku 1990 nám pouze přednášeli a kázali o odpovědnosti. Je třeba poznamenat, že svržení komunismu bylo vynuceno touhou po svobodě a vzpourou lidí pod sovětskou okupací, a také tím, že západní Evropané neudělali nic, aby pomohli. Nepodporovali sjednocení Německa, a tím i Evropy. Snažili se zabránit stažení sovětských vojsk z našeho regionu všemi prostředky. Pouze USA stály u nás, a to se díky bohu ukázalo jako dost.
Po roce 1990 nás západní Evropa přesto považovala za válečnou kořist a okamžitě začala drancovat, získávat naše trhy, naše zboží, naše média. Po čtrnácti letech čekání jsme byli konečně přijati do Evropské unie v roce 2004. O skutečném sjednocení však nemohla být řeč, protože zatímco jsme mohli a měli získat přístup za jejich podmínek, pro nás nic nezměnili a oni neměl v úmyslu nás přijmout do svých vnitřních komor. O rovnosti tedy nemohlo být ani pochyb.
Za posledních třicet let se neomarxismus stal na Západě mainstreamem a nyní ho chtějí znovu zavést jako povinný. Totéž s rasou a každou novou vlnou přehnaného a nepochopitelně podobného trendu. Můžeme tedy oprávněně mluvit o kulturním imperialismu, protože tentokrát jsme se kvůli ztrátě bývalých koloniálních území stali civilizací, na kterou se bývalí kolonisté zaměřili. Tyto měkké politické otázky, jako je neustálé rozšiřování práv LGBTQ, posilování role nevládních organizací na úkor demokraticky zvolené autority, podpora genderu a trans ideologie atd., Fungují ruku v ruce a vytvářejí tlak na zaměstnance globálních korporací a západních politických a diplomatických misí.
Sotva byli – dokonce ani dnes – vysláni západní velvyslanci do Budapešti, kteří s námi nemluvili blahosklonně a snažili se o civilizované západní cestě podávat zprávy nebo nás o nich učit. Dobrým příkladem toho je pýcha, která se také každoročně pořádá v Maďarsku. Nebylo to iniciováno domácími, homosexuálními organizacemi, ale byl to dovezený produkt západních ambasád a globálních obchodních lídrů, kteří nás spolu s mezinárodními organizacemi LGBTQ tlačili k průvodu v předních řadách pochodů a nutili své spolupracovníky ukázat také nahoru.
Má Evropská unie společné hodnoty, a pokud ano, jaké? Protože bez nich nemůžeme mít společné cíle. Společné cíle jsou přesto předpokladem pro přemýšlení o společné budoucnosti. Západní polovina Evropské unie je v rukou neomarxistických elit. Jsou to ti, kteří ovládají kontinent prostřednictvím médií a globálních korporací, jakož i prostřednictvím globálních mediálních společností a jejich spojeneckých nevládních organizací. To podkopává demokracii a podkopává svrchovanost evropských národů. Trváme však na obou.
Neomarxistická elita západní Evropy nepochopila nejdůležitější poučení 20. století, že národ je důležitější než třída. Zejména poté, co proletariát jako třída přestal existovat a organizace společnosti rozdělené do skupin pod identitou se stala oficiální ideologií „rozvinutých“. Nerozuměli zprávám z let 1989-90 nebo jim nevěnovali pozornost; byli tak zděšeni, že projekt demokratického socialismu, který si tak vážili a prosazovali, opět chátral. Proto jim nenapadlo, že poslední velkou koloniální mocnost, sovětskou říši, porazila emancipovaná národní hnutí, která obnovila nezávislost svých národů na periferii říše a poté roztrhla sovětskou říši na kusy.
