Ale nebyli jsme si vždy jisti, jak může vesmír ovlivnit určité věci. Jako oheň. Nebo planetární červi. Nebo dokonce rostliny. Odpovědi na tyto pálčivé otázky se můžeme naučit pouze prováděním experimentů.
To vedlo k některým docela fascinujícím, někdy rozrušujícím a někdy vyloženě šíleným experimentům prováděným ve vesmíru.
Skafandr dostane vzduchovou komoru
Video nahoře se hraje jako něco z noční můry. Vesmírný oblek se vznáší nesvázaný od Mezinárodní vesmírné stanice ISS), před ním zívá obrovská černá prázdnota vesmíru.
Může se vám ulevit, když zjistíte, že při provádění tohoto experimentu nedošlo k žádnému ublížení – v ruském kosmickém obleku Orlan není nikdo, přezdívaný Ivan Ivanovič nebo pan Smith – je plný spousty starých oděvů a rádiového vysílače.
Myšlenka byla, že staré kosmické obleky lze použít jako satelity. SuitSat-1 – oficiálně označený AMSAT-OSCAR 54 – byl nasazen 3. února 2006, ale experiment byl pouze částečně úspěšný; zprávy se liší, NASA tvrdí, že vysílač zemřel krátce po propuštění a Rusko hlásilo konečný přenos o čtrnáct dní později. Poslední potvrzený signál byl přijat 18. února.
SuitSat-1 strávil několik měsíců na tiché oběžné dráze, než vstoupil do zemské atmosféry a 7. září 2006 shořel.
Kladivo a peří
Na konci 16. století spadl Galileo Galilei ze šikmé věže v Pise v Itálii dvě sféry nerovné hmoty. Když oba dorazili na zem současně, postavil se proti klasicky ustáleným názorům, když ukázal, že hmotnost nemá žádný vliv na gravitační zrychlení. Všechny předměty, bez ohledu na hmotu, by měly padat stejnou rychlostí – i když je to pírko a kladivo.
Na Zemi je to obtížné demonstrovat kvůli odporu vzduchu. Ale téměř o 400 let později člověk stojící na Měsíci experiment zopakoval.
Dne 2. srpna 1971 vzal velitel David Scott z Apolla 15 do jedné ruky geologické kladivo a do druhé sokolí pírko. Zvedl je do výšky asi 1,6 metru nad zemí a upustil je. Protože byl astronaut v podstatě ve vakuu, bez odporu vzduchu se oba objekty synchronizovaly.
„V rámci přesnosti simultánního uvolnění bylo pozorováno, že objekty procházejí stejným zrychlením a současně narážejí na měsíční povrch,“ napsal astronaut NASA Joe Allen, „což byl výsledek předpovězený dobře zavedenou teorií, ale přesto je výsledek uklidňující jak počet diváků, kteří byli svědky experimentu, tak skutečnost, že cesta domů byla kriticky založena na platnosti konkrétní testované teorie. “
Kladivo a pírko jsou stále tam nahoře.
Šumivá tableta ve vodní kapce
V mikrogravitaci, pokud vystříknete trochu vody z trysky, prostě to tam visí, celé špinavé a kývavé.
To může mít za následek spoustu zábavy. Experimenty a demonstrace zahrnovaly praskání balónků s vodou v kometě zvratků (letadlo, které parabolicky létá, aby vytvořilo krátká období volného pádu) a ISS, přičemž k reproduktoru připevnily vodní kapku s velkou bublinou, aby pozorovaly vibrace a vložení kamery GoPro do vodní skvrny k natáčení zevnitř (pro ten budete chtít stereoskopické 3D brýle).
V roce 2015 astronaut Scott Kelly obarvil vodní kapku potravinářským barvivem, poté vložil šumivé tablety a sledoval, jak se rozpouštějí a uvolňují plyny do vody. Byl natočen pomocí nové 4K kamery vesmírné stanice, takže si můžete prohlédnout celou věc, která se objevuje mimozemské řasy … v nádherně ostrém rozlišení.
Oheň ve vesmíru
Stejně jako se voda chová odlišně v mikrogravitaci, tak se chová i oheň. Požár vesmírné stanice Mir z roku 1997 byl doposud naštěstí jednorázovou událostí, ale vypracování toho, jak se oheň chová v mikrogravitaci, může pomoci naplánovat požární bezpečnost pro budoucí dlouhodobé mise, jako je mise s posádkou na Mars a stálý Měsíc základna. Může také pomoci informovat protokoly požární bezpečnosti zde dole na Zemi.
Za tímto účelem řada probíhajících výzkumných projektů studovala, co se stane s plameny ve vesmíru. Experimenty Hoření a potlačení pevných látek na palubě ISS zkoumaly vlastnosti hoření a vyhynutí široké škály typů paliv v mikrogravitaci. Data z těchto experimentů lze použít k vytvoření složitějších modelů k pochopení jemnějších detailů spalování v gravitaci Země.
To vše je jistě velmi užitečné a zajímavé. Ale je to také šíleně krásné a vsadíme se, že existuje několik astronautů, kteří si ve vesmíru hrají absolutní výbuch s ohněm.
Vesmírní pavouci
V roce 2011 se vědci pustili do odpovědi na pálčivou otázku: Mohou se pavouci přizpůsobit cestování vesmírem? Poslali dva zlaté hedvábné pavouky (Trichonephila clavipes), Esmeraldu a Gladys, na 45denní pobyt na palubě ISS.
Byli drženi v pěkném prostředí (dokážete si představit pavouky uvolněné na vesmírné stanici), se světelnými podmínkami pro simulaci nočního cyklu, regulací teploty a vlhkosti a zdravou stravou šťavnatých ovocných mušek.
Oba pavouci se krásně přizpůsobili, pokračovali v otáčení svých pavučin a lovili své jídlo. Tkalci orbů jedí své pavučiny na konci každého dne, aby znovu získali bílkoviny, a ráno je zase točí; i to pavouci pokračovali v správném harmonogramu, což bylo zajímavé, protože různé druhy tkadlíků na ISS právě roztáčely své sítě v kteroukoli starou denní dobu.
Na konci pobytu ve vesmíru se oba pavouci vrátili na Zemi. Esmeralda zahynula na zpáteční cestě poté, co žila normální životnost pavouka. Gladys se vrátila domů, ale ukázalo se, že je to chlapec. Byl přejmenován na Gladstone.
Želvy obíhají Měsíc
V šedesátých letech, předtím, než byli lidé na Měsíci, nebylo přesně jasné, jak – pokud vůbec – blízké a osobní setkání s Měsícem nás fyzicky ovlivní. V roce 1968 tedy sovětský vesmírný program poslal dvě ruské želvy (Agrionemys horsfieldii) na výlet kolem společníka Země.
Ve skutečnosti to nebyly jen želvy. V letu byly zahrnuty vinné mušky, moučné červy, semena, rostliny, řasy a bakterie. Byla tam také figurína vybavená radiačními senzory, protože žádný z živých organismů na palubě nebyl vzdáleně analogický s lidmi. Želvy, podle zprávy z roku 1969, se zdají být vybrány, protože jsou relativně snadno připoutatelné.
Dva nejmenovaní plazí kosmonauti byli umístěni na palubu kosmické lodi Zond-5 dne 2. září 1968, kdy již nebyli krmení. Do vesmíru byly vypuštěny 15. září 1968 a 21. září se vrátily zpět na Zemi (v Indickém oceánu). Nakonec se 7. října vrátili do Moskvy.
Jejich cesta zahrnovala sedm dní vesmírných letů, několik dní v tropickém podnebí (včetně houpání se v oceánu, zatímco čekali na získání) a transport zpět do Ruska. Nakonec strávili 39 dní bez jídla. Zkusilo by to kohokoli.
Kontrolní želvy, které zůstaly na Zemi, byly po stejnou dobu také zbaveny potravy. Srovnání dvou sad želv odhalilo, že jakékoli změny v plazech, které se věnují vesmíru, byly většinou výsledkem hladovění, s malým příspěvkem z atrofie související s vesmírnými lety.
Chtěli bychom říci, že už nikdy nikdo neposlal želvy do vesmíru, ale bohužel se uskutečnily další dvě želví mise. Zond 7 v roce 1969 nesl želvy. V roce 1975 přepravila kosmická loď Sojuz 20 želvu po dobu 90 dnů. A v roce 1976 létaly na vesmírnou stanici Salyut-5 dvě želvy.
Měsíční stromy
Stejně jako jsme kdysi nevěděli, jaký vliv bude mít vesmír na zvířata, ani jsme nevěděli o jeho účincích na rostliny. Když tedy mise Apollo 14 zahájila 31. ledna 1971, její náklad obsahoval něco, co bychom nyní mohli považovat za trochu zvláštní: zhruba 500 semen.
Vědci z americké lesní služby chtěli vědět, jestli semena stromů, která letěla v mikrogravitaci a byla vystavena záření z vesmíru, vyraší, porostou a vypadají stejně jako semena, která nikdy neopustila Zemi.
Do plechovky bylo zahrnuto pět druhů stromů: borovice loblol (Pinus taeda), sekvoje kalifornská (Sequoia sempervirens), platan americký (Platanus occidentalis), douglaska obecná (Pseudotsuga menziesii) a sladká guma americká (Liquidambar styraciflua). Před návratem na Zemi doprovázeli pilota velitelského modulu Stuarta Roosu na 34 oběžných drahách Měsíce.
Semena byla poté vysazena a ošetřována a většina z nich přežila, aby z nich vyrostly stromky, vedle kontrol, které nikdy neopustily Zemi. Není pro nás překvapením, že mezi nimi nebyl patrný žádný rozdíl.
Do roku 1975 byly Měsíční stromy, jak se dozvěděly, dostatečně velké na to, aby mohly být transplantovány, a byly odeslány po celé Americe. Podle této webové stránky NASA lze dnes počítat s méně než 100 měsíčními stromy a z těch jen 57 žilo, když byla stránka sestavena. Píše portál ScienceAlert.
