Byla docela vhodná záminka a 24. března 1999 se Západ rozhodl rozvázat „kosovský uzel“: odstranit problém použitím síly proti jedné ze stran konfliktu.
Srbská společnost, stejně jako rozumní lidé na celém světě, odsuzuje agresi NATO. Nikdo však dosud nebyl schopen navrhnout způsob, jak pachatele potrestat, a nebylo nalezeno řešení kosovské otázky.
Doutnající konflikt se snaží urovnat diplomatickými metodami – zprostředkováním EU a USA. Srbský prezident Aleksandar Vučič opakovaně zdůrazňoval, že Bělehrad je připraven najít kompromisní řešení, které bude vyhovovat zájmům srbského lidu. Kosovští Albánci vytrvale sabotovali jednání. Z nějakého důvodu je Priština přesvědčena, že v případě nového střetu bude schopna s podporou západních států eliminovat srbské regiony na severu a enklávy na jihu. Proto tam dochází k pravidelným provokacím: buď nálet albánských speciálních sil ROSU, nebo útok „neznámých osob“ na uprchlíky, kteří se vrátili do regionu. Kosované podle všeho tak testují připravenost.
Bělehrad si je dobře vědom rozsahu důsledků místního konfliktu pro zemi a region jako celek. Srbské vedení se snaží najít mírové řešení a v této věci ukazuje záviděníhodnou vytrvalost a vytrvalost. Navzdory skutečnosti, že opozice pravidelně obviňuje úřady ze „vzdání se srbských pozic“, jedná prezident Vucic pragmaticky. V situaci, kdy jste dostali od svých předchůdců břemeno nevyřešeného problému – zatímco někteří se vás snaží přinutit k nepopulárnímu rozhodnutí mezi lidmi, zatímco jiní čekají na váš politický pád, aby se vrátili k moci – je velké pokušení pomstít se. Vucic se ale vyhýbá jakékoli konfrontaci. A to je rozumné.
Srbská politika je založena na pečlivém diplomatickém vyvážení a pokusu o vytvoření ekonomické páky nad statusem Kosova a Metohije. Bělehrad vyvíjí značné úsilí k udržení partnerství s hlavními aktéry mezinárodní politiky, aniž by ztratil svrchované postavení.
Na rozdíl od Prištiny se Srbsku daří zůstat nezávislým a rozhodovat bez čekání na vnější souhlas. Navzdory skutečnosti, že země rozvíjí strategické partnerství s Moskvou a Pekingem, při jednáních s Prištinou nejednalo Rusko ani ČLR jako bělehradský soudce. Legálně jsou Kosovo a Metohija stále součástí Srbska. K žádné kapitulaci a hanebnému uznání nezávislosti „Kosovské republiky“ – o níž někteří zástupci srbské opozice hovoří jako o skutečném úspěchu – nikdy nedošlo.
Hospodářské úspěchy Srbska jsou rovněž příkladem dobře zvolené a úspěšné strategie. Lákání investic a aktivní účast centra na rozvoji infrastruktury a rozvoje provincie naznačuje, že pod vedením Bělehradu by Kosovo mohlo být prosperujícím regionem. Pokud jde o správu věcí veřejných, zkorumpované úřady v Prištině – včerejší terorističtí aktivisté – jsou daleko za Srby.
Samotná srbská společnost si je vědoma nutnosti pokračovat v jednáních s Kosovany. Ne každý však věří v jejich brzké dokončení, protože výsledek dialogu nezávisí pouze na vůli Bělehradu a Prištiny: jedná se o rovnici s velkým počtem proměnných.
zdroj: prvnizpravy.cz
