Drama na kábulskomj letišti se odehrála přesně před týdnem. Když na čtyři dny mezi 14.-17. srpnem 2021 vzpomíná, působí klidně a sebejistě. Věcně popisuje každý detail záchranné operace. Nejsilnější moment se překvapivě netýká střelby a strachu o život, ale obavy o osud ostatních dětí na letišti, které nepatřily našim spolupracovníkům, a nebylo možné jim pomoci: “Bylo mi jich hrozně líto. Po psychické stránce to byl nejhorší moment. Doma mám malého prcka, a když jsem si představil jeho v této situaci, vědět, že ho nemohu zachránit, bylo to to nejhorší, co můžete jako otec zažít. ”
Situace se začala v posledních týdnech rapidně zhoršovat. Kdy jste poznal, že jde do tuhého?
Měli jsme vytipovaných několik míst v okolí, které když padnou pod vládu Talibanu, budou mít jeho bojovníci volnou cestu do Kábulu. Z nejbližšího města to bylo 30 kilometrů, což je otázka dvou hodin. Když jsme se dozvěděli, že toto město padlo, věděli jsme, že to nebude dobré. Proto jsme se začali připravovat na rychlejší opuštění ambasády. Například všechny zbraně, o kterých jsme věděli, že je nebudeme potřebovat, jsme dopředu zabalili.
Tušili jste, že to bude tak rychlé?
Vůbec ne. V sobotu 14. srpna ráno jsme měli běžnou poradu s velvyslancem, bavili jsme se o tom, jak bychom evakuovali místních zaměstnanců, ale nic nenasvědčovalo tomu, že to přijde ještě týž den. O druhé odpoledne jsem měl schůzku se svým americkým protějškem, povídali jsme si, že do konce srpna to v Kábulu všechno vydrží. Rozloučili jsme se a za půl hodiny mi volal, že ambasáda USA začíná urychleně evakuovat.
Co jste podnikli, když Američané začali evakuovat?
Česká ambasáda byla v perimetru amerického velvyslanectví, takže vstupní brány i k naší budově hlídali Američané. Navíc ta česká měla pouze jeden únikový východ, který vedl přes americké velvyslanectví. Pokud by oni opustili své pozice, my bychom tam zůstali uzamčení a neměli bychom se jak dostat ven. To byl okamžik, kdy jsem klukům řekl, ať začnou rychle balit a obléknou se do kompletní výstroje. Informaci jsme také hned zavolali do Prahy, kde v tu dobu zasedal krizový štáb na MZV.
Jak česká evakuace probíhala?
Z Velitelství pro operace jsem dostal povolení okamžitě začít evakuaci. Velvyslanec a další členové diplomatického sboru, zástupců velvyslance a hospodářka, se začaly urychleně balit. Osobní věci museli zůstat na místě, brali se vízové nálepky, razítka, peníze. Ještě před odjezdem jsme si znovu vyhodnotili bezpečnostní situaci ve městě – Taliban už byl na předměstí, střílelo se. A navíc v momentě, kdy se s evakuací začínalo, přestala fungovat komunikace mezi tzv. International community, tedy cizinci v místě. Nebylo komu zavolat, zeptat se. Každý už se staral jen sám o sebe.
Předpokládám, že jste řídil evakuaci poprvé v životě? Věděl jste, jak máte postupovat?
Důležité bylo zařídit vše tak, aby se nikomu nic nestalo. Když víte, že máte sbalit věci a lidi, na tom se nedá mnoho pokazit.
Jak probíhala cesta na letiště?
Do tří aut jsme naložili českých diplomatů a znovu si na KAIA (Kabul International Airport) ověřili, že nás na letiště pustí. Také jsem zavolal na americkou ambasádu, že začínáme evakuovat, aby nebyli překvapeni z našich ozbrojených aut. Chlapci vyrazili a my jsme spoléhali na prohlášení Talibanu, že nebudou útočit na diplomatickou komunitu. Na druhé straně, všichni v Kábulu používají stejné auta, ať je to místní podnikatel nebo diplomat, takže k omylu mohlo dojít. Naštěstí se nic nestalo.
Nepříjemná zpráva přišla těsně před letištěm, když mi můj zástupce volal, že na stožárech příjezdové cesty vlají bílé vlajky s nápisem Taliban.
Proč to bylo tak důležité?
Pokud někdo vyvěsí na hlavní silnici 200 metrů od vás vlajky Talibanu, znamená to, že už tam nejsou místní vojáci, kteří cestu hlídají. Naopak je tam mnoho lidí, kteří s ozbrojenci sympatizují. Tušili jsme, že se budeme stěhovat za nepříznivých podmínek. Nicméně jsme došli na letiště, zanechali jsme tam i se dvěma chlapci, ochránci, velvyslance, zajistili mu ubytování a náš tým se stáhl zpět na ambasádu. Bylo třeba zlikvidovat utajované materiály a zajistit další vybavení.
Vzali jsme všechny notebooky, elektroniku, vytáhli a zachránili harddisky a zbytek jsme velkou holí rozmlátili na prach. Můj kolega, který měl na starosti dokumenty, pak vše tajné skartoval a skart spálil v sudu. Vše se podařilo zničit nebo odvézt, včetně drahé techniky a vybavení, státních znaků, cedulek s názvem velvyslanectví. To vše by mohl nepřítel zneužít. O třetí ráno (neděle) jsme byli hotovi.
Jaká byla v neděli nad ránem cesta na letiště a tamní situace?
Kolem už se střílelo, ale poznali jsme, že jde o happy shooting. Talibanci slavili, že Kábul je jejich. Rozhodli jsme se, že to risknu a ještě před svítáním se vrátíme na letiště. Ambasádu jsme uzamkli a nasedli do aut. Mimochodem klíče mám stále při sobě. Cesta trvala hodinu a spojení s okolním světem výjimkou vysílaček mezi našimi auty už neexistovalo.
Na letišti byl klid, byli jsme totiž jedna z prvních evakuovaných ambasád. To nejhorší ještě mělo přijít. O čtvrté ráno jsme zaparkovali auta, lehli si na kapoty a na chvíli si odpočinuli.
Jak vám během následujících hodin pomohlo, že jsme zvládli evakuaci jako jedni z prvních?
Zatímco ostatní státy ještě ani nezačaly, my už jsme měli připravený seznam místních zaměstnanců ambasády. Jen jsme jim zavolali, k jaké bráně mají přijít, já jsem je tam vyzvedl a zajistil jim odvoz. Situace byla ještě čerstvá, ani místní si ještě neuvědomovali, co je v nejbližších hodinách čeká.
Necelých pět desítek lidí – zaměstnanců ambasády a jejich rodiny – jsme s kolegy zkontrolovali, včetně zavazadel, naložili do aut a dovezli k terminálu. Zajistili jsme jim check-in k letadlu, usadili do vyčkávací místnosti a dohlíželi na nich. Když jsme se dozvěděli, že je naše letadlo odkloněny přes Baku, obstarali jsme jim jídlo a pití – bylo mezi nimi mnoho dětí.
Kdy se začala situace zhoršovat?
Už první den vnikli na letiště ozbrojenci a turecké velení, které odpovídalo za ochranu KAIA, nařídilo prostor uzavřít. Situace se zhoršovala především za branami letiště, kde už se tísnily stovky lidí. Museli jsme vymyslet, jak je odtud vytáhnout. Půjčili jsme si megafon a začali vyvolávat jména. Aby se brankou pro pěší – velká brána otevřít nesměla a ani nemohla – dostali jen ti vybraní, použili jsme stroboskop, který vás oslní a na chvíli paralyzuje. Namířili jsme do davu, natáhli ruku a jako králíka z klobouku vytáhli našeho člověka. Celou noc jsme obcházeli jednotlivé brány a lidí táhly z davu. Zároveň jsme stále museli plnit úlohu ochrany velvyslance, vyčlenit řidiče, který vozil lidi od bran k terminálu a dalšího, který zařizoval check-in a vstupy do letadel.
Drama však nastala v úterý, je to tak?
Dostávali jsme další jména, koho máme zachránit. Jenže když jsme přišli k bráně, zjistili jsme, že za ní nikdo nestojí a je obstupená britskými vojáky. Velitel nám řekl, že Taliban lidí zatlačil hluboko do města. Když je od vás někdo dva kilometry daleko, už není tak jednoduché dostat ho na letiště.
Dohodli jsme se, že nám ještě s jedním mým klukem bránu otevřou a vydali jsme se sami do města. Zhruba po půl kilometru jsme uviděli check-point obsazen Talibanem. Kolegy jsem nechal dále na dobré střelecké pozici, aby mě mohl krýt. Odložil jsem zbraně, vzal jsem si do ruky diplomatický pas as rukama nad hlavou jsem jim šel vstříc.
To musely být jistě náročné chvíle. Řekněte, jak se vyjednává s válečníky Talibanu?
Dívali se na mě s údivem, jako kdyby nevěřili, že se k nim vůbec někdo dovolil přiblížit. Všiml jsem si, že vlevo sedí tři starší a usoudil jsem, že to budou šéfové. Ukázal jsem na nich a mával pásem. Přišli za mnou, pas si vzali, prohlédli, podívali se na vlajku a zavolali chlapce z jejich řad, který věděl perfektně anglicky.
Asi dvě hodiny jsme si povídali, jaká je situace dále ve městě, kde jsou další lidé. Domlouval jsem se s nimi, zda by bylo možné, aby nám našich spolupracovníků pustili. Dával jsem si velký pozor, abych o nich mluvil jako o zaměstnancích ambasády, ne spolupracovnících armády. To by nedopadlo dobře.
Poskytl jsem jim jména a postupně mi vodili lidi ze seznamu. Podařilo se mi seznámit se s jedním z velitelů, který věděl výborně anglicky – podle mého studoval ve Velké Británii. Ten mi přivedl najednou posledních třicet lidí. Pak už se situace zhoršila, střílelo se nad hlavou. Ostatní lidé začali panikařit, mysleli, že mají naději a Taliban musel zasahovat a mlátit je. Měli takové speciální bičíky. Vyjednával jsem s nimi šest hodin a kromě 81 lidí se mi podařilo přitáhnout ještě dvě Polky.
Viděl jste i jiných vojáků, kteří s Talibanci projednávali záchranu své lidi?
Neviděl a myslím, že to nikoho ani nenapadlo. Základna KAIA byla zavřena, počítali, že se nikam ven nedostanou. My jsme na to šli přímo a udělali jsme si to po svém.
Přepadal vás při jednání s Talibanci strach?
Dříve jsem měl chmurné myšlenky. Kdyby se někdo rozhodl, že mě “Žandov”, tak mě prostě “Zandt”. Střílelo se stále. Dříve jsem měl obavy, aby se v davu někdo minul.
Pomohl vám v něčem armádní výcvik nebo příprava před misí?
Byla to neskutečná improvizace. Na to vás žádný výcvik nepřipraví. Nikdy jsem nebyl na kurzu vyjednávání. V ČR pracuji u Ochranné služby Vojenské policie a ze své pozice se na to dívám takto: iu nás přijdu někam, kde nikoho neznám, musím najít, kdo tomu šéfuje, domluvit se s ním. Představoval jsem si, že dělám stejnou práci jako doma. Jen nedělám s úplně dobrými lidmi.
Velitel Kamba i se svými kolegy a velvyslancem ČR opustil Afghánistán s druhým armádním letem. Celkem za tři dny do ČR přijelo z Kábulu 195 osob. Rychlost evakuace, ke které nezanedbatelnou měrou přispěl právě velitel jednotky VP Kamb, byl jedním z důvodů, proč se České republice na rozdíl od ostatních podařilo vypravit tak rychle evakuační lety. Úkolem jednotky VP Kamb (Kábulská ambasáda) byla ochrana a obrana objektu zastupitelského úřadu České republiky v Kábulu (ZÚ ČR), dále pak osobní ochrana členů diplomatické mise při jejich výjezdech mimo ZÚ ČR.
zdroj: armadnymagazin.sk
