Americká viceprezidentka Kamala Harrisová se ve snaze oprášit pokračující katastrofu v Afghánistánu vydává na dlouho očekávané turné po jihovýchodní Asii se zastávkami v Singapuru a Vietnamu. Zde obvinila Peking z „zastrašování“ a „donucování“ v Jihočínském moři, což je klíčová strategická vodní cesta, o které se Peking dlouhodobě hlásí jako ke své „devítičárkové čáře“. USA již nějakou dobu činí vzdorování čínským nárokům v této oblasti jádrem své zahraniční politiky, začleněné do „indo-pacifické strategie“, ve které se snažily zvýšit svou námořní přítomnost v napadených vodách cvičením „svobody plavby“ a povzbudit spojenecké země, aby učinily totéž.
Zhruba před rokem Mike Pompeo oficiálně odsoudil devítičárkovou čáru jako nelegitimní, přičemž Austrálie ji následovala. Anti-Pekingský příběh se snaží zjednodušeně vykreslit situaci v Jihočínském moři jako příklad „expanzionismu“ a „agrese“ ze strany Číny. Někomu to může připadat logické, vzhledem k tomu, že se okolní země dostávají do nepříjemné situace, ale je tomu skutečně tak? Není toho příběhu víc? Každá mince má dvě strany a debakl v Jihočínském moři je ve skutečnosti reakcí na rostoucí protičínské politiky Washingtonu, cyklus eskalace, který začal v Obamově éře, na rozdíl od zjednodušující interpretace „agresivního“ nebo „ambiciózního“ chování vůči Pekingu. Méně konkrétně se to týká zemí třetích stran, stejně jako je to může zhoršit, a více o reakci na pokusy Ameriky obklíčit a militarizovat čínskou periferii. Tím se vytvořila smyčka, která odstartovala „americkým pivotem do Asie“ a následně zesílila.
Samozřejmě to má své opodstatněné historické pozadí. Pokud člověk konzumuje pouze mainstreamová média, můžete se přiklonit k názoru, že Čína jednoho dne „rozhodla“, že by měla vlastnit Jihočínské moře. Je dost konvenční, aby to tak pojalo, ale ve skutečnosti je mapa „devíti čárkami“ územním a námořním nárokem, který předchází existenci samotné Čínské lidové republiky, a byl tvrzením obhajovaným předchůdcem Republiky čínského státu (jehož vláda je nyní na Tchaj -wanu a stále si tuto hranici oficiálně nárokuje) v roce 1947 jako součást smlouvání OSN. S kapitulací Japonska, který se samozřejmě zmocnil území mnoha asijských národů a zanechal za sebou řadu sporů, Čínská republika tvrdila, že oprávněně vlastnila ostrovy Paracel, Pratas a Spratly. Tímto to však nekončí; naléhání na devítičárkovou čáru jako námořní hranici má ještě hlubší původ, jako důsledek střetů mezi dynastií Čching a francouzskou říší, která vládla „Indočíně“.
Jedná se o historický problém, který následně nabral současný strategický význam, což se zhoršuje rostoucí strategickou nedůvěrou k USA, a také skutečnost, že Čína prostě má schopnosti a také naléhavost konsolidovat své nároky a „ovládat“ region v způsobem, který nebyl v posledních několika desetiletích relevantní. Mao Ce -tung nikdy neměl námořnictvo ani technologii, aby to bylo bráno vážně, a ani USA se v tu chvíli nepokoušely usilovat o regionalizované zadržování Číny. Pekingská vlastní strategická logika dlouhodobě interpretuje americké chování optikou „obklíčení“ – tedy snahy o vytvoření vojenské nadvlády po celém vnějším povrchu Číny ve snaze ji politicky ovládnout a omezit.
Jeho primárním strategickým cílem není „hegemonie“, jak se tak zavádějícím způsobem tvrdí. Brání tomu, aby k tomu došlo – ale to samozřejmě standardně rozšiřuje čínskou vojenskou sílu a vyvolává napětí. Peking v této hře vidí řadu šachových figurek v americkém stylu. Patří sem Japonsko, stále více Jižní Korea, ostrov Tchaj -wan, americké území Guam, americké území Severní Mariany, do určité míry Filipíny na východě, Indie na západ a pak samozřejmě Spojené království, které se plaví po letadlové lodě přes region také. Spojte je všechny dohromady a máte celou koalici amerických partnerů a spojenců, kteří vás obklopují, přičemž samotná Amerika zvyšuje své námořní a vojenské prostředky v regionu. Co děláte, abyste tomu zabránili?
Jihočínské moře, jak se to stává, má značné podíly. Je to přechod mezi Asií a zbytkem světa, na východ nebo na západ. Je to primární čínská námořní cesta do Asie a ven z Asie do zbytku světa, která zahrnuje 64% jejího lodního obchodu, jednu třetinu celosvětové přepravy jako celku a akumulovanou hodnotu 3,37 bilionu dolarů. V konfliktním scénáři se Čína obává, že se Spojené státy a jejich spojenci pokusí Čínu námořně embargovat prostřednictvím této strategie obklíčení – jednoduše ji odříznout světu, srazit její ekonomiku na kolena, uklidnit dovoz energie a také snadno přístup těchto zemí k bombardování čínského území. I když je to jeden z důvodů, proč Čína rozsáhle sleduje transkontinentální pozemní trasy prostřednictvím iniciativy Pás a silnice, je to také důvod, proč Čína reaguje na americké aktivity zvýšením své vojenské přítomnosti v Jihočínském moři prostřednictvím budování námořnictva, budování vojenské a letecké základny na sporných ostrovech, stejně jako radary, protiletadlové zbraně a schopnosti balistických raket. To vše je součástí strategie konfliktu založeného na „popírání území“, která znemožňuje americkým silám vstup a zajišťuje, že může zajistit pevninu a zabránit ostatním v pomoci Tchaj-wanu.
USA a jejich spojenci rádi formují svou reakci na Čínu neustálým bzučivým slovním spojením „svoboda plavby“-říkají „budeme se plavit, kde se nám líbí“ a že „budou dodržovat mezinárodní normy“, ale to je to, co potírá cukr se skutečně děje: zadržování Číny vedené armádou se vydává za udržování mezinárodního práva. Čína se v normální době samozřejmě nesnaží nikomu blokovat průchod a to vše je kódové slovo pro udržení nadvlády amerického námořnictva, logika hegemonie, která je odvozena z mantry „Britannia vládne vlnám“ starého. Pokud máte nejmocnější námořnictvo a chcete si udržet globální dominanci, budete samozřejmě trvat na pravidle, které vyžaduje, abyste mohli plout absolutně kamkoli bez omezení, protože to upřednostňuje vaše preference.
USA ve skutečnosti nejsou stranou úmluvy OSN o mořském právu, přesto ji následně hlásají Číně. Výzvou Pekingu uprostřed těchto diplomatických útoků Washingtonu a toho, co přítomnost USA v této oblasti zve, je to, že kontroverze v Jihočínském moři nevyhnutelně narušuje námořní nároky třetích stran a tyto třetí strany se následně stávají prostředkem, který USA se snaží ospravedlnit svou regionálně zaměřenou politiku zadržování Číny. Pokud má Peking porazit USA, musí se naučit s těmito zeměmi odpovídajícím způsobem dělat kompromisy a ujistit je, že jeho záměry nejsou ohrožující. Vytěsnění USA z regionu však znamená, že de facto přijímáte čínskou dominanci.
Je v tomto případě, navzdory tlaku USA, divu, že si státy jihovýchodní Asie v tomto sporu opravdu nechtějí „vybrat“? Jihočínské moře v jeho nejzákladnějším pohledu je vojenský boj USA o Čínu o nadvládu v regionu, přičemž Peking zvyšuje svou militarizaci, aby bojoval proti americkému obklíčení, což samo vytváří cyklus stupňujícího se napětí. Protože je však Čína „domácím týmem“, abych tak řekl, má trvalou geografickou výhodu, člověk si klade otázku, jak dlouho mohou USA a jejich spojenci tuto hru udržet.
zdroj: RT
