Na fotce z dovolené na pláži je usměvavý svalnatý muž – IT bruslař Roman Hudec je padesátník, užívá si života, často hraje volejbal a denně nachodí až dvanáct kilometrů. Záleží mu na vlastním zdraví, což je jeden z důvodů, proč se nedotkne cigarety. Během pandemie pracuje z domova a nejvíce mu chybí sociální kontakty. Sedí doma na zadku jako mnoho jiných Slováků. Viru se nebojí – celý život byl zdravý, věří svému imunitnímu systému a tomu, že každou nemoc snadno překoná. Odjíždí s partnerkou na dovolenou a s trochou hrůzy sleduje lidi, kteří budou muset být po návratu umístěni do karantény. Rád by se jí vyhnul. Letos v dubnu udělá osudovou chybu – nechá se očkovat proti kovidům, nemoci, které se vůbec nebojí. Chce se jen vyhnout problémům. A jak už to v životě bývá – nakonec se mu to stejně nepodaří.
Očkování nerovná se zdraví
„Nikdy v životě jsem nebyl na žádné vakcíně, v minulosti jsem měl pouze vysoký krevní tlak. V podstatě jsem byl zdravý… až do teď,“ začíná své vyprávění Roman Hudec. „Očkování jsem podstoupila 8. dubna u společnosti AstraZeneca, v té době nebylo nic jiného na výběr.“
V nemocnici strávil viac ako 100 dní – 60 z nich preležal na ARO
Byl očkován v nemocnici v Žilině – nikoho nezajímala jeho anamnéza, jeho předchozí ani současný zdravotní stav. „Jen mi dali podepsat nějaký papír, asi informovaný souhlas, už si to přesně nepamatuju. To bylo vše. Dali mi injekci a řekli mi, abych počkal v čekárně asi 20 až 30 minut. Pak jsem šel domů,“ říká Roman.
„Po očkování jsem neměla vůbec nic, neviděla jsem ani samotnou injekci. Mého partnera trochu bolela hlava a měl teplotu. Řekl jsem jí: „Vidíš, celý život jsem byl zdravý a teď jsem v pořádku.““
Situace se rychle zhoršovala. O tři dny později začaly Romana bolet ruce a nohy a další den ho začal bolet i spodní ret. „V neděli jsem maloval chodbu, začalo se to zhoršovat, ale maloval jsem to doma. V pondělí jsem šla k lékaři, že mě bolí záda a mám necitlivé končetiny. Dal mi Flector nebo nějaký podobný lék proti bolesti. Nemohl vědět, co mi je, neřekla jsem mu, že jsem očkovaná. Chápala jsem to tak, že jsem očkovaná a je po všem… že jsem z toho venku.“
Té noci se Roman začal cítit fyzicky špatně. Při chůzi necítil dotek podlahy, nedokázal říct, jestli je studená nebo teplá. Jeho partnerka zavolala záchranku a Roman nakonec souhlasil s převozem do nemocnice. Údajně ho k tomu „přemluvili“. Naštěstí.
Do pekla a zpět
„V nemocnici jsem už nemohl ani chodit. Teprve když jsem tam přišel, začal jsem si to spojovat a řekl jsem lékaři, že jsem byl očkován. Naštěstí jsem se jim o tom zmínil a oni na základě těchto informací provedli několik testů. Také mi píchli injekci do zad a odebrali vzorek z míchy, aby zjistili, co mi je.“ Byl potvrzen Guillainův-Barrého syndrom – zánětlivé onemocnění nervového systému, které často doprovází dětskou obrnu. Takto postižení pacienti nezřídka končí na umělé plicní ventilaci – k selhání plic dochází právě v důsledku ochrnutí dýchacích svalů.
Počas pobytu na ARO schudol 25 kilogramov. Výživu zabezpečila sonda, zavedená do žalúdka
„Když mi začalo být špatně a začala jsem mít problémy s dýcháním, převezli mě z neurologického oddělení na jednotku intenzivní péče. Tam jsem omdlel, tak mě převezli na pohotovost.“
Roman strávil na anesteziologicko-resuscitačním oddělení asi 60 dní, z toho polovinu v umělém spánku. Byl připojen k plicnímu ventilátoru a měl zavedenou vyživovací trubici přímo do žaludku. „Když jsem se asi po třiceti dnech probudil, měl jsem stále halucinace, pravděpodobně z léků. Dalších třicet dní jsem byl v bezvědomí – ležel jsem a nemohl jsem pohnout ani malíčkem, nemohl jsem se vůbec hýbat. Nemohl jsem ani pohnout očima – musel jsem čekat, až se někdo dostane do mého zorného pole,“ říká Roman.
Po šedesáti dnech na oddělení A&E byl převezen na jednotku intenzivní péče, kde strávil více než týden. Zbytek času strávil na neurologickém oddělení. Celkem byl hospitalizován více než sto dní.
Pomalý, pomalý návrat
Sanitka ho 20. dubna odvezla do nemocnice, domů se vrátil 4. srpna. „Ptal jsem se na to nahlas. S chodítkem jsem dokázala dojít na toaletu a mohla jsem jít domů. Ještě v nemocnici mi doporučili, abych se odebral na rehabilitaci do Kovacsu. Čekal jsem doma asi měsíc, než se to stalo,“ popisuje Roman Hudec.
Když viděl, v jakém stavu přijel, byl mu v Kováčové ihned přidělen invalidní vozík. „Neměl jsem sílu na chodítko. Než jsem přešla z jednoho ošetření na druhé, byla jsem unavená a neschopná cvičit. Takže první 2-3 týdny jsem se vozila na vozíku a vedle toho jsem se snažila cvičit na pokoji. Poté jsem chodil pouze o berlích. Měl jsem smůlu, protože mi úplně, ale úplně odešly svaly. Nohy a ruce jsem měl tenké, jen kosti a kůži. Musel jsem získat zpět svalovou hmotu, musel jsem cvičit, cvičit, cvičit. Dokud jsem ho nedostal zpátky.“
Roman se vrátil z Kovacsu 4. listopadu. Už umí chodit, ale… „Ještě nechodím normálně, chodím jako čáp. Nefungují mi kotníky, takže musím trochu víc zvedat nohy v kolenou. Mám také trochu ztuhlé ruce, ale mohu psát a pracovat na počítači. Moje práce spočívá v podstatě v ťukání do klávesnice, tím se uživím. Kdybych byl zedník nebo něco jiného, mám smůlu.“
Romanovi se změnil život. Významně. „Dříve jsem hodně sportoval, chodil jsem na volejbal, hrál jsem squash a teď bohužel… nic. Doma chodím bez berlí, když trochu zakolísám, chytím se zdi. Situace se hodně změnila. To stačí.“ Aby se uzdravil, dělá vše, co může a zvládá – rehabilituje, cvičí, denně chodí plavat do nedalekých Rajeckých Teplic. Plave a pohybuje „neposlušnýma“ rukama a nohama. „Celý život jsem optimista, takže stále doufám, že je ještě čas na zlepšení. V Kováčové jsem se setkal s pánem, který se z této nemoci léčil jedenáct let. Byl na tom hůř než já. To je pro mě záblesk naděje do budoucna – že když už jsem se dostal tak daleko a chodím, dostanu se do ještě lepší kondice. Nepřemýšlím o tom, že by to nevyšlo. Že už nebudu pořádně chodit. Když jsem byl na ARO, zhubl jsem 25 kilo. Měřím metr devadesát osm a vážím 62 kilo. Teď je mi 77 let, pomalu se dostávám zpátky. Stále chci získat alespoň deset…“
V rukou drží důkaz. A co on?
Vážné zdravotní problémy Romana Hudce způsobilo očkování proti kovidům – tak zní oficiální verdikt lékařů. Závažné nežádoucí účinky sám nahlásil Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) a později se mu podařilo zjistit, že tak nemocnice učinila během jeho hospitalizace. Jeho příběh a těžký stav, ve kterém se ocitl, vyděsil jeho nejbližší rodinu a přátele. „Když moje dvě dcery viděly, co se mi stalo, nechtěly se nechat očkovat. Ale jedna z nich to nakonec udělala, byla k tomu víceméně donucena. Druhá není očkovaná. Moje partnerka šla na druhou dávku, protože musí kvůli práci. Protože po první injekci neměla žádnou reakci, doufala, že druhá proběhne bez problémů. Naštěstí to prošlo,“ říká Roman. „Mám kamaráda, který řekl, že se nemůže nechat očkovat, protože viděl, co se stalo mně. Ještě nebyl očkovaný, bojí se…“
Kolik důkazů je potřeba k přesvědčení člověka? Kolik lidí uteče z fronty na vakcínu? A kolik z nich to riskne? Podřídit se, nebo se vzepřít? Být, nebo (možná) nebýt? To je otázka.
Odpovědi… a jedna zpráva
Jak se musí cítit člověk, který byl ochrnutý po očkování, když v televizi sleduje loterii o vakcíny? Co si myslí o úplatcích nabízených seniorům výměnou za očkování? Co si myslí o tvrdém nátlaku na lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat? „Nemyslím si, že očkovací loterie byla správným krokem. Měli by spíše odškodnit případy, které se staly… lidi, kteří měli problémy po očkování. Kdyby tam ty peníze dali, bylo by to účelnější než tohle, kdy je doslova vyhazují. Nebo je měli dát do zdravotnictví – byl jsem v Kováčové a viděl jsem, že tam investice opravdu chybí,“ říká Roman Hudec. Řízením osudu se stal nechtěným „rebelem“ – ze zřejmých důvodů změnil názor na očkování. Rozhodně. „Už nikdy se nenechám očkovat žádnou vakcínou. Není to stoprocentní. Myslím, že i tyto vakcíny měly projít trochu větším testováním, byly lidem aplikovány velmi narychlo. V žádném případě bych na lidi netlačil, aby se nechali očkovat. Měla by být dobrovolná. Jsem kategoricky proti povinnému a nucenému očkování. A očkování dětí? Rozhodně ne.“
Jak jeho slova působí na tváře masivní očkovací propagandy? Všem, kteří tvrdí, že vakcína je zdraví, svoboda, úsměv, klíč a cesta? Zdraví? Svoboda? Jak? Klíč k čemu? Kudy kam? Do pekla a zpět – jako u Romana? „Předpokládám, že případů, jako je ten můj, bude přibývat. A co pak? Budeme národem invalidů? “ ptá se Roman Hudec. Kdo z „povolaných“ mu odpoví?! „A lidem – těm bych chtěl říci jednu věc : ať zváží očkování. Ať zváží, že mohou existovat rizika, že po očkování mohou nastat trvalé následky. Doufám, že až budou muset být lidé násilně očkováni, vzbouří se…“
Roman sa druhýkrát v živote učí chodiť
Závěrem
Přejme Romanu Hudcovi pevné a stále se zlepšující zdraví. On sám je optimista – a svět patří optimistům. Poděkujme mu za jeho odvahu – ne každý dnes může jít na trh s kůží na trh. Systém chce udržet „rebely“ zkrátka. Pravda se dnes nenosí. A proto – ať se příběh Romana Hudce šíří jako virus, rychleji než Delta a Omicron dohromady. Ať způsobí informační pandemii. Kéž je to varovný prst pro všechny, kdo ještě váhají, a kéž dodá odvahu těm, kdo se bojí z vlaku vyskočit. Všichni víme, kam tento vlak směřuje. Kéž by se Romanův příběh stal vidlemi vhozenými do hnojiště očkovací totality. Budiž to velkým varováním pro „mocné“, kteří si již brousí zuby a připravují se na „znásilnění“ lidu. Ať se těm „mocným“ v noci zdá o Norimberském tribunálu. Hra je spuštěna.
zdroj: hlavnespravy.sk
