Jakákoli kritika Západu je dnes prezentována jako podpora Putina. Možná je to absurdní, ale v dnešním povrchním světě mainstreamu, novinových titulků a internetu je to těžko vyvratitelné. Jednosměrná propaganda o válce na Ukrajině a podléhání této propagandě je cestou k novému nevolnictví a nesvobodě, řekl bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro iDNES.cz.
Redakce HD přináší esej Václava Klause v úplném překladu.
Diktát “správných” názorů
Před několika dny se mě jeden dobrý přítel, univerzitní profesor, zeptal, zda jsem si také všiml, že Ukrajina zmizela z médií. Napsal mi s nevysloveným náznakem, že toto téma už nikoho nezajímá, že tedy pomine šílený mediální (a politický) tlak na ty z nás, kteří se odvážíme klást jakékoli otázky na toto téma, a že se veřejná debata opět stane svobodnou, nediktovanou výměnou názorů.
Právě o tento diktát mi jde. Není možné se s tím smířit. I když to není diktát gulagu, není o nic méně nebezpečný než diktát politické korektnosti, tedy diktát jediného názoru, který je postulován jako správný. Cítíme tento diktát. Nedávno si to na karlovarském festivalu vyzkoušel i Marek Eben, když řekl, že ani zdánlivě nevinné nadsázky by se neměly říkat nahlas.
Nesouhlasil jsem se svým přítelem profesorem, a to nejen proto, že Ukrajina z médií nezmizela. Dnešní stav mi připomíná dobu před patnácti lety, kdy jsem se aktivně účastnil tehdy vášnivého boje rozumu proti doktríně globálního oteplování způsobeného člověkem. Kritici této doktríny (s nimiž jsem jinak vždy souhlasil) tehdy jásali, že debata utichla, a vykládali si to tak, že zastáncům této bizarní doktríny došly argumenty.
Na mnoha konferencích, zejména v Americe, jsem proti tomu zásadně protestoval s přesně opačným argumentem – byl jsem přesvědčen, že debata skončila, protože oni byli přesvědčeni, že je hotová. Že vyhráli.
Kde končí debata
Velmi podobné je to s dnešní debatou o Ukrajině. Zastánci správného, politicky korektního názoru jsou pevně přesvědčeni, že zastánci odlišných názorů jsou buď placení Putinovi agenti, nebo úplní hlupáci. Ujasněme si, že jednosměrná propaganda, která dnes existuje, a podlehnutí této propagandě je cestou k novému otroctví a nesvobodě. Je to ona hayekovská “cesta do nevolnictví”.
O tom, že válku na Ukrajině rozpoutalo Rusko a Putin (ať už jsou tato slova použita v jakémkoli pořadí), žádný racionálně uvažující člověk nepochybuje. Alespoň já nikoho takového neznám. Obviňovat některé z nás ze zpochybňování této skutečnosti je dětinská hloupost. Není sporu o tom, že na Ukrajině bojuje ruská armáda, nikoli ukrajinská armáda v Rusku.
Touto větou však debata ve veřejnoprávních médiích, která jsou zcela dominantním mediálním proudem, obvykle končí. Ti, kteří se odvážili říci, že by neměla skončit, byli označeni za Putinovy loutky, za někoho, komu jsou tisíce lidských obětí a strašlivé materiální a finanční škody lhostejné.
Nebylo tedy možné spekulovat, hádat se, hledat vysvětlení, proč to Putin udělal, proč podstoupil toto obrovské riziko, jaké důvody – i když ne obhajitelné, tak alespoň jasně formulované – ho k tomu mohly vést. Dnes už nikdo nenaznačuje, že si Putin chce hrát se zeměkoulí jako Chaplinův Hitler ve více než osmdesát let starém filmu Diktátor. Ani argument, že je nemocný nebo že se zbláznil. Nebyl však nahrazen žádným dalším.
O argumentech o obavách Ruska z obklíčení jeho území členskými státy NATO, které používají tak rozdílné osobnosti jako papež František, Henry Kissinger a německý prezident Steinmeier, se vážně nediskutuje. Ani o rostoucím nepřátelství Ukrajiny vůči Rusku a ruské menšině na Ukrajině, které se táhne od Oranžové revoluce a Majdanu až do letošního února. Ale ani argumenty o tom, že se USA po neúspěších v Iráku, Afghánistánu a Sýrii snaží získat nějaký geostrategický úspěch a získat pověst a status demiurga současného světa.
Kde je vlastně válka?
To jsou otázky, které by se ve svobodné společnosti neměly přehlížet. A jejich tazatelé umlčeni. V prvních okamžicích po 24. únoru bylo jejich odsunutí na vedlejší kolej pochopitelné. Nyní, po pěti měsících války, to není tak jednoduché.
Je také dávno načase diskutovat o dosud podceňovaných nákladech na vedení a pokračování války a začít se zabývat tím, jak se o tyto náklady dělí jednotliví – přímí i nepřímí – účastníci tohoto tragického konfliktu. K tomu patří i naše zbrklost při posílání zbraní a přijímání uprchlíků.
u všechny ostatní země, které jsou tak či onak “zapojeny”;
– válka začala v těžké chvíli. Svět je v důsledku vývoje posledních desetiletí méně svobodný, méně demokratický a ekonomicky méně prosperující, a to i bez rusko-ukrajinské války;
– nemáme žádnou vlastní zahraniční politiku, potřebujeme jen “odezírat” ze rtů paní Leyenové. To nám brání formulovat vlastní postoje a svobodně o nich diskutovat;
– poté, co jsme se dostali do energetické pasti způsobené bojem o klima, se dostáváme do další pasti kvůli našemu zapojení do konfliktu;
– Ukrajina nebyla po třicet let schopna sestavit reprezentativní vládu, která by zastupovala její velmi různorodé obyvatelstvo, a to je také důvod, proč nebyla schopna provést elementární politickou a ekonomickou transformaci, jejíž neprovedení po pádu komunismu bylo osudovou chybou;
– rozšíření NATO k hranicím Ruska vedlo k nepokojům a rostoucí nervozitě v této části světa;
– válka na Ukrajině není ve své podstatě rusko-ukrajinskou válkou (i když tam bojují ruští a ukrajinští vojáci), ale válkou mezi Ruskem a Západem. Je to pokus o rekonstrukci mocenské struktury současného světa.
Podrobněji rozebrat každou z těchto vět by vydalo na knihu, nikoli na článek.
Válka jako katalyzátor
Je zřejmé, že mimo jakoukoli seriózní diskusi zůstávají zdánlivě vedlejší (módně řečeno kolaterální) náklady této války, které nejsou přímo měřitelné (natož vyjádřitelné v penězích). Mám na mysli, že došlo k vážnému narušení světového řádu, který byl nastolen po druhé světové válce v politicko-ekonomické dimenzi (OSN, MMF, GATT atd.), a také k narušení nikoli světového, ale západního “řádu” politické svobody a demokracie (se všemi jeho nedokonalostmi, nejen s občasným porušením).
Tento řád my, kteří jsme přežili komunismus, považujeme za absolutní hodnotu a nejsme ochotni se ho vzdát. Přesto jsme svědky jeho postupného zániku. Putinova válka urychluje to, co se děje – pro mnohé bohužel stále málo viditelně – už dlouho. Světový řád (záměrně s malým “p”, nejedná se o vymyšlený a kodifikovaný systém s velkým “P”) je již dlouho podkopáván zevnitř. Z mnoha úhlů a směrů.
