Není ano jako ano
Odborníci upozorňují, že je nutné nejen rozlišovat, co je legitimní souhlas, ale také to, čí souhlas je platný. Sexuoložka Petra Vrzáčková například vysvětluje: „Pokud já, jako dospělá žena, budu souhlasit s intimnostmi s mužem, je můj souhlas plnohodnotný – za předpokladu, že nejsem pod vlivem omamných látek a souhlasím dobrovolně. Není ale v pořádku, když se kdokoliv pokouší o intimní kontakt s kýmkoliv, kdo nesouhlasí. Stejně tak s někým mladším patnácti let a člověkem nesvéprávným, například z důvodu silného mentálního hendikepu. Jejich souhlas není z právního hlediska platný.“
Samotné stanovení výše legální věkové hranice je komplikovanou otázkou. Někteří lidé jsou již ve 13 letech velmi vyspělí a schopní jasně artikulovat své potřeby. Avšak na základě individuálních předpokladů osobnosti nelze obecně říci, že každý třináctiletý člověk je automaticky zralý – především v takové otázce, jakou je sexualita. Pro mladého člověka, který není na podobnou zkušenost dostatečně připravený, může předčasná intimita přinést závažné důsledky. Ty se pak podle odborníků projeví později v dospělosti. „Na druhou stranu máme spoustu osmnáctiletých lidí, kteří vůbec zralí nejsou. Legální hranice má takto především chránit nejzranitelnější, přičemž rovněž nepředpokládá, že bychom od osmnácti měli automaticky všichni souložit,“ vysvětluje Vrzáčková.
Co člověk, to jiné nastavení hranic
Každý člověk má jiné hranice intimity. Jejich nastavení může být ovlivněno prostředím, ve kterém jsme vyrůstali, kulturou, ale také individuálními rysy osobnosti. I dospělí lidé mají často problém své hranice pevně vytyčit či správně komunikovat. Seznamování také provází často špatně čitelná hra signálů – jemných náznaků, couvání a popichování. Co však začíná jako nevinné škádlení, může vést i k nedorozumění nebo nezdravému vyjádření dominance. Je tedy mimořádně důležité umět také zformulovat jasné NE.
I když je v pořádku zachovat si určitou hravost, také je potřeba dávat co nejsrozumitelnější signály. Aby protějšek mohl pochopit, zda je nám kontakt příjemný a může pokračovat dál. To zdaleka neplatí jen pro dominantní muže: „Pokud chci jít na bar zkusit někoho sbalit, proč bych to jako žena nemohla udělat? Musím ale poznat, kdy dostávám od muže jasný signál – řečí těla, nebo slovně – že nemá zájem. Také se naučit přijímat i odmítnutí a hranice, které si druhý nastaví. Toto často lidé neovládají a mají potřebu tyto hranice naopak posouvat,“ vysvětluje Petra Vrzáčková.
Důležitou kategorii v diskusi o souhlasu představují partnerské hry. Ty mohou po vzájemné domluvě zahrnovat také předstírané překračování hranic. „Zdaleka se nejedná o tak okrajovou záležitost, jak by se mohlo zdát. V jednom z našich průzkumů uvedlo 45 % žen a 40 % mužů, že v intimní oblasti rádi střídají dominanci a submisivitu. Je však potřeba mít na mysli, že také zde platí určitá pravidla, aby hry byly bezpečné. S partnerem se mohu shodnout, že ten dominantní může v nějaké aktivitě pokračovat i přes nesouhlas toho submisivního. Zároveň ale musíme mít domluvenu takzvanou stopku – bezpečnostní slovo, při jehož vyřčení oba jasně víme, že hra okamžitě končí,“ vysvětluje Michal Večeřa z e-shopu pro zdravou sexualitu Yoo.cz.
Nutit dítě „dej mi pusu“? Naprostý nesmysl.
Respektování a nastavování hranic je schopnost, která se v nás kóduje už od mala. Možná si i vy z dětství pamatujete něco jako: „No tak, dej strejdovi pusu, hele jaký pěkný dárek ti přinesl!“ Bez ohledu na to, že strýček právě přišel z hospody, páchne cigaretami. Děti by měly být vychovávány ke slušnosti – poděkovat, pozdravit, poprosit, pokud něco chtějí… Ale nutit dítě k tomu, aby někoho objímalo, případně líbalo, k tomu podle Vrzáčkové rozhodně nepatří: „Právě v oblasti intimity by měl přijít respekt k pocitům dětí velmi brzy. Od mala by měly vědět, že stanovit hranice si mohou samy. Že si mají hlídat své soukromí a mají intimní zóny, na které se prostě nesahá.“
Jinou situaci představuje pusa na dobrou noc od rodiče, ale i v tomto případě má dítě právo říci, že se mu to nelíbí. Rodič dává najevo svůj zájem zcela přirozeně, ale pokud to dítěti není příjemné, měli by to i máma s tátou respektovat. Pokud je dítě chce obejmout nebo políbit, je to něco, co by si měl rodič cenit a v žádném případě to nezneužívat. Stejně jako když k dospělému člověku přicupitá cizí dítě s tím, že mu chce dát pusu. To většinou respektujeme, avšak pokud je nám to nepříjemné, musíme být schopni sami říct: „tyto hranice nebudeme překračovat, nechci“.
Děti se učí tak, že odezírají chování ze svého okolí. „Vnímají, jak se k sobě chovají lidé v rodině a zkouší, jestli je to jim samotným příjemné. Když vidí, že si táta s mámou na uvítanou dají pusu, nebo se obejmou, tak to vyzkouší. A musí cítit důvěru, že mohou kdykoliv říci ne – že je tato odpověď pro ně bezpečná. Mnohdy totiž neumíme říkat ne, protože se v rodinách učí, že je třeba poslouchat. V oblasti intimity bych s tím ale byla opatrná,“ upozorňuje sexuoložka.
Stále je prostor pro galantnost
Důraz na souhlas v diskusích o intimitě vyvolává i vyhrocené reakce typu „to už nemůžu svou ženu ani plácnout po zadku, aniž by to bylo sexuální obtěžování“ nebo „nemohu žádné ženě ani jen podržet dveře, jinak mě obviní ze sexismu a šovinismu“. Přitom tajemství zvládnuté interakce často spočívá právě v komunikaci a správném nastavení hranic. Jedná-li se o našeho partnera, o kterém víme, že je mu podobné chování příjemné, zařídíme se podle toho. Pokud jde o kolegy v práci, je na místě zralý úsudek. S jeho pomocí musíme zákonitě dojít k tomu, že plácání po zadku není v tomto kontextu vhodné ani omluvitelné.
Diskuse o držení dveří již posouvají tuto debatu do extrému – rozlišujeme totiž slušné chování, ale také kulturní rozdíly. Petra Vrzáčková například vzpomíná na svoji návštěvu Norska takto: „Nikdo mi nepřišel pomoci s těžkou taškou, je to tam tak extrémně vyrovnané. Ale muži u nás obecně chtějí být stále gentlemani, ženy chtějí být opatrovány, a není na tom nic špatného. Prostor pro galantnost určitě stále je.“
Umět odmítnout a odmítnutí přijmout
Pokud v chápání ano a ne tápeme, je ideální, když máme možnost vše probrat s rozumnými přáteli nebo lidmi v nejbližším okolí – rodinou, kolegy. Pokud takovou možnost nemáme, existuje naštěstí řada dalších možností. Ženy mohou navštívit četné kurzy, ve kterých objevují svou ženskost, učí se správnému nastavování hranic. Existují také organizace pro zástupce opačného pohlaví, jako například Liga otevřených mužů. U neziskových organizací je možné hledat i právní pomoc. Patří mezi ně například Bílý kruh bezpečí poskytující poradenství pro situace, kdy je potřeba se bránit. Dobrou investicí do sebe také může být, když vyhledáme psychoterapeuta. Ten totiž nahlédne na problém z různých úhlů a nezaujatě, což je vhodná možnost pro ty, kdo se ostýchají svěřit někomu z nejbližšího okolí.
„Ideální by bylo, aby se problematika respektu řešila v rodině, ve školce, na základní škole. Aby se děti v rámci sexuální výchovy učily nejen to, jaké jsou typy antikoncepce. Ale i to, jak se k sobě vzájemně chovat, jaké jsou seznamovací a odmítací signály. Aby se v tom učily orientovat. Když toto neproběhne, a v dospělosti v tom má ten člověk zmatek, tak je dobré nezůstat v tom sám a řešit to,“ konstatuje doktorka Vrzáčková a doplňuje, že je škoda rezignovat na vztahy. „Pokud se někomu vztahy opakováně hroutí z důvodu neschopnosti respektovat partnera, není to něco, za co by se měl stydět. Prostě tomu nerozumí, ale pomoc je dostupná. Je to jen otázka ochoty investovat do sebe.“
