V době největšího rozkvětu atomového věku snil odvážný plán americké armády o tom, že obsadí nejvyšší místo: samotný Měsíc. Projekt Horizon, armádní studie zkoumající možnost vybudování stálé základny na Měsíci, počítal s tím, že v roce 1965 by na měsíční půdě stály boty a v roce 1966 tucet vojáků. Ačkoli byl plán rozumný, americká vláda se nakonec rozhodla pokračovat v civilním měsíčním programu.
V letech 1945-1989 se Spojené státy a Sovětský svaz ocitly na mrtvém bodě v takzvané studené válce. Studená válka byla ideologickým bojem, v němž spolu obě země soupeřily prakticky ve všech oblastech, od olympijských her až po vojenskou sílu. Toto soupeření se dokonce rozšířilo i do samotného vesmíru a obě strany se snažily překonat jedna druhou v takzvaném „vesmírném závodě“, jehož cílem bylo dostat se výš a dál do nebes.
Armádní agentura pro balistické rakety vypracovala v březnu 1959 studii Projekt Horizon (PDF) a náčelník generálního štábu armády Maxwell Taylor tento koncept nadšeně propagoval. Autoři studie tvrdili, že základna by sloužila jako ideální místo pro špionáž míst na planetě Zemi. To bylo považováno za mimořádně užitečné, protože Pentagon zoufale toužil vědět, co se děje uvnitř notoricky tajnůstkářského Sovětského svazu. Měsíc byl také navržen jako komunikační retranslační stanice pro americké síly po celém světě, kde by američtí vojáci, námořníci, letci a mariňáci odráželi komunikační provoz z Měsíce zpět na Zemi.
Podle tohoto plánu měly rakety Saturn 1 a 2 (tehdy ve vývoji) posílat stavební materiál na měsíční povrch. Projekt počítal s 61 starty Saturnu 1 a 88 startů Saturnu 2 do listopadu 1966, které měly na Měsíc dopravit 490 000 liber nákladu – v průměru 5,3 startu měsíčně. Dalších 64 startů mělo v období od prosince 1966 do prosince 1967 uložit dalších 266 000 liber.
Tyto starty měly vyslat na Měsíc vše potřebné k vybudování měsíční základny, včetně stanovišť, vybavení mise, měsíčních skafandrů, nábytku, potravin, kyslíku a dokonce i vody. Motorový park základny by tvořilo vozidlo pro přepravu lidí a stavební vozidlo. Základna, postavená ze spojených trubkových habitatů, by byla dostatečně velká, aby uživila 12 vojáků.
První dva vojáci by na Měsíc dorazili v červenci 1965 a položili by základ pro dalších deset vojáků, kteří by dorazili v roce 1966. Samotná výstavba tábora by trvala pouhých 15 dní. Základnu měly zásobovat energií dva jaderné reaktory. Informuje portál Popular Mechanics.
Povrch Měsíce je drsné místo s vysokou úrovní slunečního záření a kosmického záření, které pochází z oblastí mimo naši sluneční soustavu. Teploty se přitom mohou pohybovat v rozmezí 248 až -202 stupňů Celsia. Kvůli těmto podmínkám by základna musela být umístěna pod zemí, kde by ji chránila silná vrstva měsíční půdy. Stavební vozidlo by vyhloubilo zákopy, do kterých by stavební tým spustil prefabrikované habitaty a zakopal je. Tento proces – včetně úkolu zajistit správnou vzduchotěsnost dvou prefabrikovaných habitatů – by byl složitý a dokonce nebezpečný.
Z dvanácti obyvatel základny by se jich šest věnovalo údržbě zařízení a neustálému udržování života. To byly, jak zpráva připouštěla, obrovské kapitálové výdaje jen proto, aby zbylých šest vojáků mohlo vykonávat produktivní činnost. Při čtení zprávy o projektu Horizon si nelze nevšimnout zabudovaného tlaku na hledání praktických a jedinečných věcí, které by posádka mohla dělat, aby se ospravedlnily miliardy dolarů vynaložené na armádní měsíční základnu.
„Vojenská síla“, na kterou zpráva Horizon naráží, jsou samozřejmě jaderné zbraně. V té době se Spojené státy a NATO neustále obávaly vyhlídky na překvapivý jaderný útok ze strany Sovětského svazu a Číny. To vedlo Pentagon k rozdělení strategického jaderného odstrašení mezi rakety umístěné v silech, stálé síly jaderně vyzbrojených bombardérů a ponorky s jadernými střelami. Atomové zbraně na Měsíci by byly pro Ameriku konečným esem v rukávu, ale ze zprávy je také zřejmé, že i armáda byla z uskutečnění první cesty lidstva na mimozemský svět ohledně umístění jaderných zbraní na tomto místě znepokojena.
Dnes program Artemis znovu zaměřil náš pohled na měsíční expedice, které byly téměř 50 let nečinné. Je to hořkosladký pocit, když víme, že uplynulo tolik času a bylo promarněno tolik příležitostí, ale projekt Horizon nám připomíná, že co by kdyby je dobré i špatné. I když je snadné si přát, aby Eisenhower vynaložil peníze na zřízení stálé měsíční základny, alespoň se dnes můžeme podívat na našeho nebeského souseda a stále vidíme Měsíc neposkvrněný zbraněmi lidstva.
