Na Štědrý den roku 1913 vyvrcholila bitva mezi organizovaným odborovým hnutím a důlními magnáty v severním Michiganu hrůznou smrtí více než 70 příznivců odborů a jejich dětí. Masakr v roce 1913 zasadil odborovému hnutí v regionu oslabující ránu a navždy změnil Horní poloostrov. V obecném povědomí je však z velké části zapomenut.
Před sto lety byla UP domovem živé levice, která měla kořeny v přistěhovaleckých komunitách, jež tvořily většinu tamní dělnické třídy. Zejména v okolí dolů na poloostrově Keweenaw na jezeře Superior, známém jako Copper Country, vydávaly organizace jako Industrial Workers of the World a Socialist Party of America noviny, provozovaly družstevní obchody a shromažďovací sály a neúnavně bojovaly proti mocným zájmovým skupinám, které se snažily udržet si kontrolu nad doly a lidmi v nich pracujícími.
Úpadek socialismu na Horním poloostrově, na který se mimo úzké kruhy historiků práce dlouho zapomínalo, byl neoddělitelně spjat s jednou otřesnou epizodou, kterou Woody Guthrie později zvěčnil v baladě “Masakr 1913”: takzvanou “katastrofou v Italské hale” v roce 1913, kdy oslava Štědrého večera pořádaná pro stávkující dělníky a jejich rodiny v Calumetu v Michiganu skončila smrtelnou tlačenici.
Historici Gary Kaunonen a Aaron Goings kdysi popsali tuto událost jako “makabrózní vykřičník mimořádně násilného období v dějinách amerického dělnictva”, které si zaslouží být připomínáno jak pro brutalitu, s níž šéfové zlomili odborové hnutí, tak pro statečnost pracujících mužů a žen, kteří bojovali až do konce.
Rozkvět masového socialistického hnutí v této izolované části země je neoddělitelně spjat s důlním průmyslem v regionu, který zapustil kořeny brzy poté, co byla v roce 1841 v Keweenaw objevena největší ložiska čisté mědi na světě. Zprávy o kovu, který doslova ležel na zemi, vyvolaly hornickou horečku a koncem 40. let 19. století byl Michigan největším producentem mědi v zemi – byla po ní velká poptávka, protože do amerických podniků a domácností se dostala elektřina.
Kapitalisté, kteří kupovali pozemky v horách, mohli vydělat spoustu peněz, ale jen pokud se jim podařilo vytěžit kov ze země. To se snáze řeklo, než udělalo, protože Copper Country neměla ani usedlé obyvatelstvo, ani žádnou infrastrukturu, o které by se dalo mluvit. Nebyla ještě dostupná vlakem a zimy, které mohly trvat až šest měsíců, přinášely mrazivé teploty a silné sněhové bouře, kvůli nimž obyvatelé zůstávali uvězněni celé dny.
V letech 1850 až 1900 se počet obyvatel UP každých deset let více než zdvojnásobil, protože tato mnohonárodnostní dělnická třída proměnila roztroušené, zchátralé osady Copper Country v dobře propojenou síť malých měst táhnoucí se šedesát mil od Copper Harboru na severu až po South Range a Chassell na jihu.
Těžební společnosti věřily, že ženatí muži jsou spolehlivějšími pracovníky, a proto stavěly rodinné domy, nemocnice, knihovny, divadla, školy a nejrůznější firemní obchody, aby do oblasti přilákaly rodiny. Obce jako Hancock, Ahmeek a Calumet byly klasickými firemními městy, které vlastnili a provozovali kapitalisté, kteří je vybudovali. Místní samospráva, tisk a policie byly rovněž v kapse důlních společností.
Vedení to líčilo jako oboustranně výhodné uspořádání, ale pro dělníky to znamenalo, že většina jejich mzdy šla zpět do společnosti ve formě nájemného a potravin. Podniková města také poskytovala kapitálu rozhodující výhodu v třídním boji, protože dělníci, kteří dělali potíže, mohli být vystěhováni ze svých domovů a zařazeni na černé listiny průmyslu.
Navzdory nadějím horníků nebylo v létě 1913 zdaleka “vyhráno”. Společnosti zvolily dvojí strategii: zastrašovaly stávkující násilím a čekaly, až jejich vůli zlomí krutá keweenawská zima. Během několika týdnů majitelé dolů přesvědčili státní vládu, aby vyslala Národní gardu.
Tito “michiganští kozáci”, jak je popisoval finský tisk, sice zdánlivě sloužili k udržení klidu, ale rozbíjeli stávkové mítinky a obtěžovali piketující. Když to nestačilo, šéfové najali “lovce zbraní” z odborových firem, jako byla detektivní agentura Berghoff a Waddell, aby špehovali dělníky, a když se stávka protáhla, přepadali kanceláře odborů a napadali nebo dokonce zabíjeli stávkující.
Pokud však měl kapitál k dispozici armádu a najaté ozbrojence z Chicaga a New Yorku, měli dělníci k dispozici stejně mocnou zbraň v podobě komunitní solidarity. Anna Clemencová založila v září 1913 kalumetskou pobočku ženského pomocného svazu WFM, která pochodovala v čele průvodů a organizovala skupiny žen, které obtěžovaly stávkokaze při jejich vstupu do dolů. Sama Clemencová byla v průběhu stávky třikrát zatčena spolu s desítkami dalších žen z takzvané “brigády košťat”, které pravidelně napadaly stávkující a policii košťaty a dalšími domácími potřebami.
V této atmosféře se pomocný ženský spolek rozhodl uspořádat 24. prosince 1913 vánoční večírek pro stávkující rodiny a jejich děti. Dárky věnovaly organizace z celé země a měly být rozdány na oslavě v Italském sále, centru socialistického hnutí v Calumetu, které bylo dlouho terčem hněvu Občanské aliance.
Po pěti vyčerpávajících měsících stávky byl večírek krátkým, ale vítaným oddechem od dělnického boje, o němž si mnozí stále mysleli, že ho mohou vyhrát. Místo toho však znamenala začátek jejich dlouhé porážky.
Večírek byl docela velkou událostí, podle dobových zpráv se ho zúčastnilo více než pět set obyvatel. Anna Clemencová byla jednou z hlavních organizátorek a na hlavním pódiu vyprávěla dětem pohádky. Někteří rodiče vysadili své děti a šli si dát skleničku do baru v přízemí, jiní se zapojili do vánočního veselí.
Co se dělo dál, se už nikdy úplně nedozvíme, ale podle většiny očitých svědků vešel v podvečer na večírek muž s knoflíkem Občanské aliance, který několikrát vykřikl “Hoří!” a pak se vytratil. V následujících minutách se stovky hostů vrhly na úzké schodiště vedoucí k východu. Podle některých svědectví neznámí muži položili na schody předměty, aby jim zatarasili cestu. Jiní tvrdili, že policie a členové Občanské aliance stáli před budovou a drželi vstupní dveře zavřené.
Na schodišti se začala hromadit těla, jak o sebe návštěvníci večírku v panice zakopávali, padali dolů a přidávali se ke svíjející se, dusící se mase. Poté, co se usadil prach a záchranáři jedno tělo po druhém odstranili, zemřelo dvaasedmdesát až pětasedmdesát lidí, z toho padesát devět dětí. Žádný požár nevznikl.
Následky
Ačkoli moderní zprávy o masakru jej často charakterizují jako “katastrofu” nebo “tragédii”, pro levici v Copper Country to byl jednoznačně organizovaný útok, jehož cílem bylo zlomit stávku. Tento názor podporuje sled událostí, které následovaly.
Prezident WFM Moyer se snažil v této situaci prosadit jako vůdce, obvinil z masakru Občanskou alianci a snažil se dělníky sjednotit kolem odborů. Téměř jako by to byla součást plánu, když Moyer o dva dny později vyjednával s právníky důlní společnosti, vtrhl do místnosti rozzuřený dav, zastřelil ho, zmlátil ho na centimetry a “deportoval” ho z Copper Country tak, že ho hodil do vlaku mířícího do Chicaga.
Työmies přinesl 26. prosince zprávu o tom, co se stalo v italském sále, s titulkem “83 ZAVRAŽDĚNÝCH!”. Hornický bulletin a další prounijní publikace v následujících dnech tuto myšlenku opakovaly a zveřejňovaly jedno svědectví za druhým, že muži z Občanské aliance za asistence místní policie jednak vyvolali paniku, jednak zabránili přihlížejícím zasáhnout.
Po otištění přísežných svědectví, která jmenovala konkrétní zúčastněné osoby, byl 27. prosince redaktor a několik zaměstnanců Työmies uvržen do vězení na základě obvinění z pobuřování. Zdálo se, že místo aby úřady vyšetřovaly detektivní agentury a stávkokaze, kteří za neštěstím téměř jistě stáli, chtěly rozruch využít k tomu, aby zametly stopy po nepohodlných odborech, které vinily ze všech problémů ve městě.
zdroj: jacobin.com, Titulní obrázek: Truchlící oběti katastrofy v italské hale se shromažďují před hromadným hrobem, 28. prosince 1913. (Wystan / Flickr)
