Počítače neexistovaly. Takže když jsme si hráli na vojáky a házeli po sobě granáty, tak občas také tekla krev, jenže na rozdíl od té imaginární v počítačových hrách skutečná, naše, včetně prožívané bolesti. Takový zásah kamenem, který představoval granát, byl celkem zážitek, stejně jako mravenci na nohách, pomazaných medem, když jste ve válce s indiány prohráli a druhá strana, inspirována četbou dobrodružné literatury, používala všechny dostupné metody k mučení.
Jako děti jsme věděli, že existují černoši, stejně jako jsme používali slovo negr, právě díky četbě knih od Marka Twaina. Prostě byla to literatura a hry, které nějakým způsobem zobrazovaly skutečnost. Přiznám se, že nikdy mi nepřirostl k srdci Foglar anebo Karel May. Jejich knihy mě nikdy na rozdíl od Marka Twaina, Jacka Londona, Ernesta Thompsona Setona či Jamese Fenimora Coopera nikdy neoslovily. Později jsem se zamiloval do románů Alexandra Dumase, hlavně o Francouzské revoluci, kde jsem doufal, že Rytíř de Maison-Rouge zachrání královnu Marii Antoinettu.
Prostě, vyrůstali jsme na literatuře a filmech, které nebyly korektní, ale přesto jsme nevnímali negativně černochy, indiány. Indiáni ti byli jasně pozitivní a černoši byli prostě černoši, chudinky, co úpěly pod jižanskými otrokáři. Vlastně, jediný pořádný černoch, s kterým jsem se mohli jako děti setkat byl buď v Praze, kde studovali studenti z pokrokových Třetích zemí a pak ten v románu Toma Sawyera. Takže jaký postoj jsme k nim mohli zaujmout, že? Za to indiáni, snad proto, že to byli ruďoši, jako komouši, byli v komunistickém Československu celkem propagováni jako oběti amerického kolonialismu a oběti kapitalistické společnosti. Vlastně jsme se ani nezamýšleli nad tím, jestli jsou špatné anebo dobré rasy, pouze s jedinou výjimkou, a to byli Židé, kdy státní propaganda vykreslovala Izrael a Židy jako druhé největší zlo, hned po Spojených státech a palestinské Araby jako oběti izraelského útlaku. Však také představitel palestinských Arabů, vrchní terorista Jasir Arafat byl vždy v Československu vítán s vroucími polibky od všech komunistických potentátů.
Možná na jednu stranu byla výhoda vyrůstat v totalitním státě, kde jediná diskriminace byla diskriminace lidí na základě jejich politického názoru a nikoli na rasovém a etnickém původu, s výjimkou Židů. Jenomže tím komunisté docílili jen jednoho, že Izrael a Židé měli vždy sympatie mezi Čechy, a i dnes je naše země nejvěrnějším přítelem Izraele. Snad proto a právě proto, mnoho Čechů nechápe tu až zběsilou snahu o politickou korektnost ve vztahu k náboženským a etnickým menšinám. Vlastně nemohou to pochopit, protože je snad černoch něco jiného než běloch? Pokud není, proč existuje pozitivní diskriminace? Je muslim něco jiného než křesťan? Tak proč se berou ohledy na potřeby muslimů? Stejně tak je pro Čechy, i když jak které, těžko pochopitelné, že se, například v Británii, zavírá za názor, jako v případě Tommy Robinsona. Lidé, kteří vyrůstali v komunistickém režimu, moc dobře vědí, že cenzurování myšlenek a zavírání lidí za nepohodlné myšlenky vede jen k tomu, že jednou se lidé postaví proti takovému režimu, a ne vždy to musí mít nádech sametu.
Nedávno v Alabamě, pozval americký rapper Kendrick Lamar, černoch, svoji fanynku bílé pleti, aby zazpívala jeho píseň, kde se objevuje slovo negr. Tedy N-word, aby jí následně zesměšnil, že to slovo, nesmí používat, přičemž neudělala nic jiného, než že zpívala píseň, jak byla napsána a zpívána samotným interpretem. Samozřejmě, z této fanynky Kendricka Lamara udělali někteří okamžitě rasistku. Proč? Byla na koncertě svého oblíbeného zpěváka, který je černoch a na vyzvání zazpívala píseň, kde se objevuje slovo negr, které tam nedodala, ale je součástí dotyčné skladby. Kdyby byla rasistka, tak by na ten koncert nešla. Šla tam, protože toho zpěváka obdivovala a slovo negr jí rozhodně nepřipadalo urážlivé, ale jako součást hudebního projevu Kendricka Lamara a kultury amerických černochů. Směšné? Ne, americká realita. Dokonce i respekt k etnické kultuře z tebe může udělat rasistu. Osobně bych se nedivil, kdyby tento incident udělal z této ženy, jejíž jméno je Delaney, udělal skutečnou rasistku.
Ostatně, jak kdysi přinesl deník iDnes, tak bílý Američané se už před sedmi lety považovali trpící rasismem, více než černoši. „Po dekádách snah o zavedení multikulturní společnosti mnozí američtí běloši cítí, že efekt “obráceného rasismu” rozšířil obavu, aby za žádnou cenu neurazili člověka s odlišnou barvou kůže, za což nyní platí. Myslí si, že v současnosti čelí diskriminaci víc než černoši. Věci jako přepracování knih Marka Twaina a vyřazování „nedovolených slov“z jeho knih, asi pocit bílých Američanů nezmírní. Spíše naopak.
Celé to vypadá, že západní společnost už rezignovala na nějakou rovnost před zákonem, ale nastoluje rovnost inteligence, rovnost schopností nikoli na základě inteligence a schopností, ale na základě pozitivní diskriminace. To je věc, která je Čechům dobře známa. Za komunistů byli neschopní vyzdvihování jen proto, že měli rudou knížku. Dnes rudou knížku KSČ nahradila barva pleti. Ostatně pan profesor Ulč a jeho článek na Neviditelném psu: „Člověk se zkušeností nás starších generací s dělnickými řediteli, s “ádékáři” (absolventy dělnických kurzů, jejichž účelem bylo dostat se rychle na univerzitu bez maturity) a v mém případě i s “péešpáky” (absolventy tzv. Právnické školy pracujících čili za rok z montérek do taláru) je na tohle počínání zvlášť alergický. Znám řadu pedagogů, kteří nenechají majitele tmavé pokožky propadnout – přece si nebudou koledovat o obvinění z rasismu.
A tak je otázka, není vyzdvihování, byť v dobré snaze, jedné lidské rasy rasismus? Protože pak už nejde o rovnost. Ale o rasismus. Ostatně celá pozitivní diskriminace je rasismem, obráceným naruby.
Rasismem pak nakonec může být i to, když černochovi nabídku černé kafe sám si dám bílé. Případně, když mu nabídnu také bílou kávu.
(euportal.cz, foto: Shutterstock, titulek upraven redakci)
