Nová totalita nikdy nevypadá stejně, jako ta předchozí. Ale pokaždé se vydává za antitotalitu a s heslem antitotality nastoluje další totalitu. Malérem je, že tato „antitotalitní“ totalita se spojila s tou nejtotalitnější ideologií všech dob, která už 14 staletí usiluje o zničení nejen naší civilizace, ale všech ostatních civilizací, které kdy stačila spolknout. A protože útočí na celý svět zároveň. V tom je možná dlouhodobě horší než sovětský komunismus,“ říká spisoval Benjamin Kuras, který kandiduje na Praze 4 do Senátu.
Vy jste emigroval v roce 1968 do Velké Británie. Co vás k tomu vedlo?
Vedla k tomu samozřejmě bezprostředně sovětská invaze, jako u všech ostatních emigrujících. Já jsem ale neměl tolik strach ze samotné okupace, jako z toho, co by se mohlo ze mě stát jako člověka, tedy charakterově, kdybych neodešel. Viděl jsem to v generaci našich rodičů. Zlomenost, přikrčenost, dvojaké myšlení, strach se zviditelňovat, proto tedy taky snaha v ničem nevynikat. Od roku 64 jsme směli jezdit na Západ, když jsme si vykorespondovali nějaké pozvání, zemědělskou brigádu a podobně, a mně se to podařilo třikrát. Přičichl jsem k opravdové svobodě, ale hlavně k neomezenému přístupu k informacím, zdrojům vědění, které se doma v těch 60. letech taky začínaly otvírat, a věděl jsem, že se opět zavřou.
Jaké máte k této době osobní vzpomínky?
Ta rozhodující vzpomínka byl přímý přenos projevů Dubčeka a jeho „Rychlých šípů“ po návratu z Moskvy, který nám na olomoucké plovárně správce pustil do amplionů. Někde ke konci projevu Dubček řekl něco jako „nebudeme bránit nikomu v odchodu“, nevím už přesně, jak to formuloval. Ale z naší party plaveckého oddílu jeden po druhém kývali hlavou „tak jo, šmitec, balíme“. Někteří měli už vyřízená víza, někteří se ještě tehdy dostali do Rakouska bez víza, někteří končili na Novém Zélandě a v Kanadě, jeden v Jižní Africe. Ostatní jsme museli podávat žádosti o výjezdní doložky a pak stát fronty na vyslanectvích. Mně vyřízení trvalo asi 5 týdnů a známí, kteří mě ještě potkávali na ulici, kroutili hlavou „co ty tady ještě děláš?“
Já jsem tehdy teprve pár měsíců pracoval v anglické redakci Českého rozhlasu v Praze, ale invaze mě chytla na dovolené v Olomouci. Párkrát jsem ještě s kamarády jako Pavel Dostál vstoupil do celostátní rozhlasové sítě z olomouckého rozhlasového studia, to pak od nás kontrarevolucionářů osvobodilo pár tankistů v kožených přilbách a tím naše kontrarevoluce skončila. V Olomouci se nic dramatického nedělo, okupace se zpozdila o 3 dny, nechápali jsme proč, až se nakonec objasnilo, že tam chtěli usadit strategickou posádku třiceti tisíc vojáků a chtěli se vyhnout dramatickým konfliktům s obyvatelstvem. Posádka tam ještě byla, když jsem se tam znovu podíval v roce 1990.
Na dnešní pražské výstavě fotografií, na níž jsou všelijaká hesla z okupace, jsem si vzpomněl na jedno, psané s klasickým hanáckým humorem, vystavené na bance, před níž stály dva tanky:
„Na hlídání naší banky
nemusí být ruské tanky.
My to hovno, co v ní máme,
sami sobě pohlídáme“.
Když jsem po pěti týdnech čekání na doložku a víza odlétal malým drncavým vrtulovým letadlem Caravelle do Paříže po několikahodinovém zpoždění na pražském letišti, nezapomenu nikdy na scénu, když nám kapitán oznámil francouzsky, že jsme přeletěli německé hranice, servírovali nám skleničku šampaňského a všichni jsme se dojetím rozbrečeli.
A když jsem pak po týdnu v Paříži vlakem a lodí přijížděl k bílým útesům Doveru, na dotaz imigračních úředníků, jak dlouho se hodlám v Británii zdržet, jsem odpověděl klasickým anglickým svatebním „dokud nás smrt nerozdělí“. Nejprve se rozchechtali, pak zpřísněli „máte vízum jen na dva týdny, tak to bychom vás sem neměli vůbec pustit“. Chvíli se kochali mým strachem a pak říkají „ale za daných okolností si v Londýně zajděte na Ministerstvo vnitra a zopakujte jim to“. Tam pak mezi davy všelijakých uchazečů o víza byla jedna přepážka s nápisem „Czechoslovak Nationals Only“, čili jen pro nás Čechoslováky.
Tak jsme si připadali nejen vítaní, ale i důležití. A pak už jsme dostávali všelijaká lejstra od dobrodinců nabízejících dočasné ubytování a práci. Já jsem do tří dnů začal umývat nádobí v italské restauraci a tak pohodlně přežil první zimu. Na jaře 69 jsem už složil konkurs do české redakce BBC. Takže v mém případě žádná uprchlická dramata.
Věřil jste v roce 1968, že komunismus může být reformován a může fungovat socialismus s lidskou tváří?
Věřil jsem, že se ten komunismus přece jen trochu uvolní, jako v Jugoslávii, nebo vlastně třeba už tehdy i v Maďarsku. Možnost vycestovat, studovat různé prameny, drobné soukromé podnikání. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by dovolil zrušit vládu jedné strany, či dokonce povolit nějakou opozici. On se vlastně pomalu uvolňoval k určité míře snesitelnosti už od toho roku 64. A kdyby nechali Novotného na pokoji, možná by se tu místo okupace dalo docela slušně nenápadně žít.
Byla pro vás sovětská invaze překvapením?
Nebyla. A dokonce si pamatuju, že jsme už nějaký týden či dva předem, po setkání v Čierné, kdy si Dubček naivně myslel že Brežněva ukecal, a v médiích se objevovaly otevřeně protisovětské řeči, hádali, kdy přijdou. „Do švestek tu budou“, jsme si říkali při popíjení vína, a než jsme dopili, už tu téže noci byli. Takže mě překvapila jen ta předčasnost.
Jak jste vnímal osobu Alexandra Dubčeka v roce1968 a po listopadu 1989?
Nebylo možné k němu necítit určité sympatie, ale čím víc se blížil konflikt, tím víc bylo vidět, jak je naivní a nechává se unášet vlnou popularity dál, než si dokázal představit.
Zatímco u nás pražské jaro drtily sovětské tanky, na Západě probíhala revolta neomarxistické a hippies mládeže. Vnímal jste již tehdy, že se Západem může být něco v nepořádku?
Začal jsem to vnímat, až jsem se v Anglii dostával mezi vzdělance, novináře a kumštýře. Skoro všichni byli naladění na antikapitalismus a tolerovali můj antikomunisus jako nějakou psychickou nehodu způsobenou sovětskou okupací. A jako takovou tolerovatelnou, ale z níž se časem vyléčím. A já naopak jsem si myslel, že se vyléčí oni a probudí se k realitě a zdravému rozumu.
Emigroval jste do Velké Británie, kde se teď řeší případ Tommyho Robinsona, který byl de facto odsouzen a zavřen do vězení fakticky za to, že upozorňoval na to, jak gangy pákistánských imigrantů znásilňovaly britské školačky. Je podle vás Británie ještě svobodnou zemí a lze ji zachránit?
Je pravda, že Tommy Robinson se dopustil neuposlechnutí soudu, na něž se nějaký trest vztahuje. To, jak se s ním zacházelo, však ukázalo, že s vládou práva je to v Británii hodně nahnuté. Ale Tommy je v dobrých rukou, má statisíce fandů po celém světě, včetně finanční podpory.
Akutnější případ je Boris Johnson, jehož vtípek o zahalených ženách jako poštovních schránkách rozštěpil Kozervativní stranu, z níž polovina se projevila už neomarxismem a multi-kultismem zhypnotizovaná do iracionality. Tady to bude napínavé. Konzervativní straně hrozí rozpad na pravici, která by se mohla spojit s UKIPem, a levici, která by zůstala viset ve vzduchu nebo se spojila s liberály. A toto roztříštění by mohlo k vládě přivést labouristy i s jejich antisemitismem, antikapitalismem, sympatiemi k terorismu, přinejmenším palestinskému. Teda nemylme se: současná Labour je nejextrémnější levice v dnešní evropské politice.
Pravé křídlo na Borise spoléhá, že do toho šlápne, Boris se buď pečlivě připravuje, nebo to vzdává. Má totiž taky lákavou nabídku na sloupkaře Daily Mailu za 275 tisíc liber ročně. Jeho hlavním vzorem je teď myslím Churchill, o němž napsal skvělou knihu, a možná opravdu vnímá, v jaké krizi Británie a její konzervatismus břednou a zachová se churchillovsky.
Co si jako emigrant/imigrant myslíte o srovnání, že když Západ přijímal naše emigranty, tak my bychom nyní měli přijímat muslimské imigranty?
Odpověď na to je jednoduchá. Když jsme přijeli, bylo nás na celou Británii necelých 10 tisíc a šli jsme třetího (nebo dobře, šestého) dne do práce živit se čímkoli a nechtěli jsme tam zavádět komunismus.
Když porovnáte rok 1968 a současnost. Jak daleko zašli neomarxisté ve svém pochodu institucemi?
Zpětně retrospektivním pohledem ta 60. a 70. léta vnímám jako začátky onoho neomarxistického „dlouhého pochodu institucemi“, o němž jsem tehdy ještě nic netušil. On se tehdy ještě plížil ve tmě jako had. Když pak v roce 88 Harold Pinter, který byl jedním z těch nejvýraznějších, založil Charter 88 s heslem „Británie pod Spojenými státy je jako Československo pod Sovětským svazem,“ věděl jsem, že se ženeme do maléru. Dnes vládne celé západní Evropě a polovině Ameriky.
Co si myslíte o porovnávání EU a Sovětského svazu?
Asi se nemusíme bát gulagů a politických poprav, jen dehonestace, ostrakizace, vyhazovů z práce, společenského bojkotu, a podobně. Nová totalita nikdy nevypadá stejně, jako ta předchozí. Ale pokaždé se vydává za antitotalitu a s heslem antitotality nastoluje další totalitu. Malérem je, že tato „antitotalitní“ totalita se spojila s tou nejtotalitnější ideologií všech dob, která už 14 staletí usiluje o zničení nejen naší civilizace, ale všech ostatních civilizací, které kdy stačila spolknout. A protože útočí na celý svět zároveň. V tom je možná dlouhodobě horší než sovětský komunismus.
Lze Západ ještě zachránit?
Lze, ale bude to makačka. A musí to začít hodně brzy.
Co si myslíte o myšlence, že neomarxismus je daleko nebezpečnější a rafinovanější, než byl například husákovský normalizační socialismus, kdy lidi jezdili chalupy a režim už tolik ideologicky lidi nemasíroval. A ty, kteří otevřeně nerevoltovali, nechal na pokoji. Zatímco neomarxismus mnohem více rozkládá samotnou podstatu člověka: gender tvrdí, že pohlaví je konstrukt, děti jsou odebírány rodičům…
Nebezpečnější je hlavně v tom, že dokáže příliš mnoho lidí zhypnotizovat právě do iluze, že je antitotalitní.
(parlamentnilisty.cz, foto: Shutterstock)
