Už několik týdnů mě bolí hrudník, přičemž si nejsem vědom žádného úrazu ani ničeho jiného, co by mohlo být příčinou. Velmi zvláštní bolest. Spíše tlak na přesně ohraničeném místě. Nánosy prachu obalený ventilátor v notebooku vydává zvuky ne nepodobné na skřipci mučeného člověka a procesor se pomalu rozvzpomíná na to, proč tu vlastně je. Mám ještě spoustu času, než se jedničky a nuly dohodnou na spolupráci, a tak se chvíli snažím vnímat tlak na hrudi. Cítím se, jak kdyby na mně ležela těžká čínka. Od jednoho ramenního kloubu k druhému v přímém směru přes hrudník v šířce dvou-tří centimetrů. Takto přesně ohraničený tlak. Přemýšlím, zda jsem se někde neskřípl nebo nenarazil. Nic mě nenapadá. Pro tento nepohodlný až bolestivý pocit prostě nenacházím vysvětlení.
No konečně! Z monitoru na mě kouká náš pes z doby, kdy ještě neuměl ani do jedné počítat. Teď ještě připojení k netu. To bude další pětiletka, než naběhne! Jdu do kuchyně a než na mě vybafne z obrazovky jinej pes s úsměvem, který tvrdí, že “najdu tam, co neznám” si v klidu uvařím kafe. Usedám pohodlně do křesla a utahán po obzvláště namáhavém dnu se začínám porozhlížet, co že se to doma i ve světě za těch pár hodin stalo. Zjišťuji, že se opět, jak jinak, neděje nic, co by se nedělo i včera. Teroristi, havárie letadla, únik čehosi do moře, pěstní bitka v parlamentu kdesi na druhém konci planety, zdražování, drancování a tak dále. Téměř u všeho je přímo či nepřímo, nebo dokonce oklikou jako hlavní viník usvědčena Ukrajina. Takže fakt nic nového. Ale počkat! Tady. Píšou, že se přemýšlí o návrhu zákona o možném státem vyžadovaném nasazení civilistů a hlavně žen do zbrojního průmyslu v případě, že mužská část populace bude někde v tramtárii dolaďovat humanitární bombardování. To zase někomu pořádně hráblo v palici! Zavírám okno s tímhle nesmyslem a s připomenutím bolavého hrudníku se natahuji pro kafe. Usrkávám a přivírám oči. Na mém imaginárním plátně se otevírá scéna, kdy výkonné složky odvádějí ze všech domů v naší obci ženy a ohánějí se přitom nějakým papírem se zněním zákona. Tak to teda ne, hošánci! Nidky jsem nebyl a ani nebudu něčí hej počkej, nikdy jsem si nenechal od nikoho poroučet. I když šlo jen o moji představivost, začal jsem cítit, jak se přikládá pod kotlem mých mozkových nervových zakončení. Jen samotná představa, že by někdy někdo přišel a v podstatě násilím, byť zákonně ošetřeným, začal omezovat svobodu moji či rodiny, mě utvrzovala v tom, že by to nedopadlo dobře. Ano, přesně tohle by byla situace, kdy bych byl schopný i ochotný zabít i nechat se zabít. Fuj, to jsou představy! Vypínám imaginární plátno a pokouším se uklidnit dalším srkem kávy.
Stále mám v sobě neutuchající pocit vzdoru, který vyvolala předchozí imaginární scéna.
Něco se ve mně spustilo. Ty pocity začínají nekontrolovaně narůstat, dostávat nové rozměry a před očima mám záblesky nějaké další scény. Jenomže tentokrát již nejsem scénáristou ani režisérem. Stávám se divákem. Záblesky jsou ale příliš krátké na to, abych zachytil, co na nich vlastně je. Ale jedno vím jistě. Já to znám! To není fantazie. To nejsou představy. To jsou… vzpomínky! Ale vzpomínky na co?
Náhle se mi zamotá hlava. Křeslo pode mnou řídne a já se do něj začínám nekontrolovatelně propadat. Před očima se mi dělají mžitky. Je jich čím dál víc a víc. Formují se do čar a ty zase do spirály, která se roztáčí a zběsile tancuje. A já zanechávám křeslo kdesi světelné roky nade mnou a jsem vtažen do té spirály. Neztrácím však vědomí. Nevím, jak dlouho to trvá. Vteřinu? Minutu? Roky?
Náhle stojím nohama pevně na zemi. I přes křečovitě zavřené oči jasně cítím, jak mě hřeje slunce, které mám nad hlavou. Co se to děje? Kde to jsem? Pomalu otevírám oči. Jsem venku v nějaké ohradě. Vlevo ode mne jen pár metrů se poklidně pase kůň. Pomalu se nechápavě otáčím a zjišťuji, že za mnou je dalších asi deset koní. Jsou nádherní. Ušlechtilí. Jeden ke mně přichází a důvěrně do mě strká hlavou. Ruka sama automaticky sáhla do kapsy vesty a vylovila kousek mrkve, kterou podala zvířeti. “Kde se tam vzala mrkev?” honí se mi hlavou. A co to mám na sobě? Vysoké jezdecké či vojenské holínky, rajtky podivného střihu. Jemnou košili a koženou vestu. Vše přesně na míru, čisté a vyžehlené.
“Tatí, tatí, koukej, jak mě Bella už poslouchá!” nese se ohradou nad k trávě sehnutými těly koní. Stále nic nechápaje, jsem vykročil směrem k dětskému hlasu. Vedle ohrady je písková jízdárna udržovaná a čistá. Uprostřed v pokleku jsou proti sobě nádherný černý kůň s dlouhou vyčesanou hřívou a mladé blonďaté děvče asi tak dvanáctileté s pusou od marmelády. Mladá krotitelka udělá pohyb rukou a mohutné zvíře si uvolněně lehá do vyhřátého písku. Děvčátko se posadí na bobek vedle a radostně výská. “Ty jsi šikovný. Tady máš!” a láduje svého o půl tuny těžšího kamaráda tvrdým chlebem.
“Vidíš, tatí, já ti říkala, že to brzy dokážeme,” vysokým hláskem pronesla směrem ke mně a mě to donutilo se důkladněji rozhlédnout. Avšak nikdo krom nás dvou a koní tu není. Ke komu to mluví?
Náhle jsem si uvědomil, že vše vidím trochu rozostřeně. Silou jsem přivřel oči, rukama je protřel a znovu otevřel. Vidění se začíná zaostřovat. Zároveň se zlepšujícím se zrakem mi doslova exploduje moje paměť. Náhle si na vše vzpomínám. Začínám si uvědomovat, kdo jsem a kde jsem. Patřím mezi střední šlechtu v zemi na západě Evropy, myslím že ve Francii. Je konec sedmnáctého či začátek osmnáctého století. Nemám příliš rád lidi, a tak s rodinou a služebnictvem bydlíme na statku, který jsem vybudoval několik kilometrů od města, stranou od všeho ruchu civilizace. Jsem uznávaným chovatelem jezdeckých koní a moje koně jsou žádáni po velké části Evropy, kam je prodávám jako drezurní. Mám dvě děti. Dvanáctiletou dceru a devatenáctiletého syna. Oba vychovávám ke vztahu ke koním. I když mám své děti i ženu moc rád, koně jsou to, pro co dýchám, pro co žiji. Můj chov je mojí chloubou, jsem na ně moc pyšný.
Otočím se zpět k dceři a chci ji pochválit…
Střih.
Jako ve filmu se mění celá scéna kolem mne. Sedím v kuchyni ve svém statku a hádáme se se ženou. Uvědomuji si, že jsem se posunul o malý kousek v čase. Přichází čas nějaké války nebo válečného tažení. Armáda tím pádem získává status, kdy má právo zabavit jakýkoli soukromý majetek, který může využít v době válečného stavu. K nám přišlo nařízení, že nám budou zabaveny všechny koně. Využijí je důstojníci, ale taky budou tahat děla a povozy.
Krev ve mně vře a vím, že nedopustím, aby moje celoživotní práce, moji milovaní koně byli použiti jako tažní mezci a nakonec zabiti nebo snědeni vojáky. Není na světě síly, která by mne k tomu donutila. To je také důvod hádky s mojí ženou, která ví, že můj postoj k nařízení nás může zničit.
Znovu střih.
Do stájí, kde jsem zrovna něco vysvětloval čeledínovi, vtrhl uřícený syn a sotva popadaje dech křičí “Otče, vojáci z města si jdou pro naše koně! Do hodiny jsou tu! Je jich moc!”
Jen pár okamžiků mi trvalo se rozhodnout. O několik kilometrů dál uprostřed lesů je malé stavení s ohradou a stájemi, místo, o kterém nikdo z města neví. Poroučím synovi, aby pobral co nejvíc našich nejlepších koní a co nejrychleji je dopravil na ono odlehlé místo. Úmysl oznamuji ženě. Ta ihned začíná s dcerou balit to nejnutnější. Nechal jsem je a běžím do ohrad, kde vybírám čtyři nejlepší mladé klisny, moji pýchu, a vyrážím za synem do lesů.
Střih.
Zrovna dorážím na paseku uprostřed lesů, kde stojí domek, kam jezdívám v klidu přemýšlet. Syn už má koně v ohradě a běží mi naproti. Jakmile jsou koně v bezpečí, skočí do sedla a tryskem vyráží k domovu pomoci sestře a matce. Měly by být už dávno na cestě.
Pak ale zaslechnu vzdálené ozvěny střelby a pár okamžiků na to se nad stromy zvedá kouř. Přesně ze směru, kde je náš statek…
Vím, že se stalo něco zlého. Podlomilo mi to kolena. Ale vstávám, skočím do sedla a vyrážím směrem k ozvěnám střelby. V půli cesty potkávám syna. Je celý od krve. S těžkým dechem a slzami v očích křičí: “Ti hajzlové je upálili!” Dcera i s mou ženou se snažily vypustit zbývající koně ze stájí, které vojáci ze zlosti, že jsme s velkou částí koní utekli, zapálili. Než se ženě podařilo odvázat i posledního koně, budova plná sena a slámy prudce vzplála a hustý dým už jí ani dceři nedovolil najít východ. Uhořely.
Zdrcen otáčím koně, beru za uzdu druhého, na kterém přijel zraněný syn a míříme zpět k azylu na pasece. Nevnímám, že jsme sledováni…
Střih.
Stojím uprostřed ohrady, tečou mi slzy, v ruce držím velkou dřevěnou palici. Z okraje lesa vychází vojáci a míří ke mně.
“Nikdo mi moje milované koně nevezme!” zní mi neustále dokola v hlavě. Vím moc dobře, co by se s nimi stalo. Jsou příliš mladí na to, aby vydrželi být jako mezci zapřažení k povozu či dělům. Jsou na to i příliš temperamentní. Fyzicky a hlavně psychicky by je to zabilo. To nemohu dopustit! To jim nemohu udělat!!
Zdrceně se láskyplně podívám do očí své nejmilejší klisně a pak jedinou ranou dřevěné palice ji usmrtím.
Ostatní koně neutíkají. Hrdě stojí vedle mne. To samé se stane ještě s druhou a třetí. Když se rozmachuji s rozervaným srdcem počtvrté, zasáhne mne kulka do nohy. Palice nedopadne přesně. Kůň i já padáme v bolestech k zemi. S křikem ke mně běží syn, který se rval s vojákem, co mě postřelil. Z boku k němu přiskakuje jiný voják a vráží mu nůž do zad. Syn ještě udělá pár kroků a dopadá jen kousek ode mne.
Zkouším vstát. Noha mne však neposlouchá, a tak to jde těžko. Když už se mi to skoro podaří, jsem povalen znovu na zem dalším vojákem. Jejich velitel mezitím sesedl z koně, ze stěny domku, kde jako okrasa byly do kříže pověšeny staré velké rytířské meče, jeden vzal a se šklebem v tváři přistoupil ke mně. Já už jen bezmocně na něj chrlil jednu nadávku za druhou. Ale jen do doby, než se rozmáchl a mečem mě napůl sekl, napůl udeřil přes hrudník. Kov se zastavil o ramenní klouby. Srdce zasaženo nebylo, ale poškozené plíce se okamžitě začaly plnit krví. Nemoha dýchat, začal jsem rychle slábnout.
Zloba a vztek na vojáky mne opouští. Už jen ležím, bolest je pryč. Několik kilometrů odtud se již v popel změnily moje dcera, žena, koně i celý domov. Dva metry ode mne v kaluži krve leží můj syn a z jeho očí upřených na mne rychle mizí život. Za mnou leží moji tři nejmilejší koně a čtvrtý v křečích pocuká hlavou na mé kulkou rozdrcené noze.
Bolestí, nikoli však fyzickou, pomalu zavírám oči…
Když jsem je otevřel, vypadl mi poloprázdný hrnek kafe na zem. Jen chvíli po něm jsem na zem dopadl i já. Schoulen do klubíčka se slzami v očích. Jen velmi pomalu ve mně doznívají emoce. Emoce, několik staletí staré, avšak v jediném okamžiku opět prožité na vlastní kůži.
Ještě než jsem vysílením upadl do spánku, jasně jsem si uvědomil, že jak moje tehdejší rodina, tak dva z mnou zabitých koní jsou i v tomto životě blízko mě. I když jinak, než by si jeden myslel. Nevím jak, ale vím proč.
Od toho dne mne již nikdy hrudník nebolel. Taky vím, že jsem schopný při obraně svých blízkých zajít až za samotné hranice lidských možností, alespoň takových, jak jsem je vnímal do teď.
A to proto, že vím, že smrt neexistuje. Lidi nelze od sebe rozdělit. Jsme spolu propojeni časem i prostorem.
(myslenkyocemkoli.blogspot.com, foto: The Endearing Designer)
