V sobotu 15. prosince vyšlo do ulic Paříže dalších 100 000 demonstrantů hnutí žlutých vest; po celé zemi to bylo asi 200 000 protestujících. Policie, která měla demonstrace potlačit, byla podle oficiálních zpráv ve stejném počtu, jako o víkendu předtím, to znamená 8 000 policistů v Paříži a téměř 90 000 po celé Francii. Nechyběla ani pomoc vojáků. Kromě toho, kdo by ve stavu ohrožení rozlišoval mezi policií a armádou?
Zajímavé je, že mezinárodní tisk – mainstreamová média – to bere vážně. Proč? Obávají se, že se toto neochabující hnutí může rozšířit i do dalších zemí, dokonce i do zemí mimo Evropu – například do „Trumpovy země“, Spojených států amerických. A proč ne? Stejné potíže s tím, že kapitál je přesouván směrem nahoru, na úkor chudých a středních vrstev, existují všude, možná nejvíce v USA, ale nikdo o tom nemluví a nevěnuje tomu pozornost, jinak by snad lidé začali vnímat tento narůstající nepoměr už dávno – a masivně by vyšli do ulic, a začali protestovat proti vnitřním kruhům Washingtonu a jeho kultuře.
Klobouk dolů před Francouzi! Ačkoli jejich předkové byli ti nejmizernější a nejbídnější vykořisťovatelé, zloději, zabijáci a násilníci v dějinách lidstva, když stovky let pustošili západní Afriku – a elita to dělá stále, aniž by o tom žluté vesty (většina z nich) něco věděli. Změní toto hnutí budoucnost – budoucnost Evropy, budoucnost hodnot západního světa, který byl tak neústupný v propagování neofašistických myšlenek, že se staly novým normálem pro většinu lidí? Existuje výrok: „Když se znovu objeví fašismus, nepřijde a neřekne: Já jsem nový fašismus; přijde a řekne: Já jsem antifašismus.“
Není to již pravda, když se podíváte na dnešní Evropu, která se nazývá EU – Evropská (ne) unie (jak ji říkám já)? A zahrnuje to dokonce i ty země – Švýcarsko a Norsko – které nejsou členy EU, ale které se rychle přesouvají k neoliberální pravici. Co teprve těch (stále) 28 zemí EU, jako například Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko, Německo a Holandsko, kde byly politické strany rozděleny, roztříštěny na kusy, aby musely vládnout ty nejpodivnější kombinace „koaličních“ vlád, a to většinou nekontrolovatelně. Je to úspěch pro zastřešující elitu, nazývejme ji temným a hlubokým stavem světa, která za tím stojí – s podporou nesmírně cenných lží v médiích, propagandy, sociálních médií, Cambridge Analytica, a tak podobně. Kdokoliv se zdravým rozumem k tomu nic neřekne – jednoduše proto, že peníze má ta druhá strana.
A tyto peníze jsou nekonečné, protože stále přicházejí z FED, nebo spíše ze soukromých bank, které je vyrábějí náhodně, jak je zapotřebí. Již ne moc. Hegemonie dolaru je v posledním tažení. Ano, nějakou dobu už tohle tvrdíme – ale co je „chvíle“ v geopolitice a v geo-časovém rozpětí? Několik let je pár vteřin. Alternativy – Východní blok, Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS), Eurasijská ekonomická unie, nově vytvořená asociace Kaspického moře, sdružující pět pobřežních států Kaspického moře (Ázerbájdžán, Írán, Kazachstán, Rusko a Turkmenistán) – právě podepsaly důležitou dohodu, že budou sdílet obrovské bohatství pod mořem, tj. 50 miliard barelů ropy a téměř 300 bilionů krychlových stop zemního plynu.
Spojenci Východního bloku pracují na tom, aby společně sestavili solidní dohodu, založenou zejména na málo zmiňované (na Západě) iniciativě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga – nové Hedvábné stezce, neboli iniciativě „Jedno pásmo, jedna cesta“ (BRI), což je Čínou sponzorovaný ekonomický program, který obepne celý svět svou infrastrukturou, výzkumem, dopravními linkami, průmyslovým rozvojem, kulturní výměnou, vzděláváním a přátelským obchodem. Není to žádný útočný, válečný průmysl.
Pokroky iniciativy BRI jsou rychlé a solidní. Nelze je zastavit. Jakmile budou jednou dobře zavedeny – a mnoho západních zemí je více než ochotno se k této iniciativě připojit – západní ekonomika zazpívá svou labutí píseň.
Když se podíváme na Macrona z této perspektivy, je to jen malý chlapec, trochu domýšlivý, kterého dosadila rodina Rothschildů, nejpřednější bankovní klan na Západě, aby pomohl zachránit to, co může být zachráněno, tj. nastrkat si do kapes peníze Francouzů a asociace, Evropského sociálního systému, tedy co z něj zbylo. Řecko bylo testovacím případem. A podívejte se na Řecko – elita je stále tak chamtivá, že by raději zachránila své miliardy, ukryté ve švýcarských bankách, místo toho, aby projevila jistou integritu a ze solidarity poslala EU a její falešnou měnu euro k čertu. Ale ne, to neudělá. Řecko by mohlo být varovným příkladem pro zbytek Evropy.
Řecko samo o sobě se svou místní měnou drachma, lokálními veřejnými bankami, sloužícími rozvoji země, by dnes bylo na cestě k prosperitě. Většina obyvatel by měla zaměstnání, ekonomika by mohla všechny uživit, a zdravotní péče a vzdělávací systém by vychoval novou generaci řeckých politiků – řeckých politiků, kteří po 2. světové válce projevili solidaritu a stali se tak příkladem pro mnoho evropských zemí.
Jsou to jen lži, mizerné lživé evropské statistiky, že Řecko se nyní zotavuje a zlepšuje, a že se stává autonomní a může si znovu půjčovat přímo z kapitálových trhů. Vždyť lidé v Řecku stále umírají kvůli nedostatku léků, nedostatečné lékařské péči, hladomoru, bezdomovectví, zejména v zimě – a stále se zvyšuje míra sebevražd. To je Řecko, příklad „spásy“, jak jej prezentuje „Trojka“ (EU/ES; ECB, MMF).
Stane se Francie během prezidentství Macrona – Zhroucení 2 – kandidátem na stát, který opustí EU díky hnutí žlutých vest? – V sobotu nekonečný dav „gilets jaunes“ pochodoval po Champs Elysees, vpředu s ohromnou francouzskou standartou. Vlevo na modrém pruhu byla vlajka označena letopočtem „1789“, na středním bílém pruhu bylo napsáno „1968“, a na červeném pruhu napravo byl uveden rok „2018“. Zajímavý, a skutečně ambiciózní a odvážný údaj o legendárním a bouřlivém dobytí Bastily v roce 1789, které změnilo světové dějiny. Současná struktura EU rozhodně nepochází z ničeho takového, co by se dalo nazvat „revolucí“. Spíše musí být postupně odbourána pod tíhou revoluce.
V tyto dny také zároveň probíhají protesty v Maďarsku, kde je premiérem Viktor Orbán, a v Belgii, kde právě odstoupil předseda vlády Charles Michel, takže země je opět bez vlády. V Německu se Merkelová pomalu vytrácí – ale kdo nastoupí po ní? V Itálii premiér Salvini, zástupce menšinového společníka populární (nikoliv hanlivé „populistické“) koalice, krajní pravice Lega Norte, činí důležitá rozhodnutí, a ta jsou rozhodně proti EU. Sporné je především to, že Brusel se jednostranně vměšuje do rozpočtu Itálie, zatímco jiné země, jako například Francie, které po mnoho let vykazují rozpočtový schodek, z toho vždy vyváznou jen s mírným napomenutím (Macron je samozřejmě „svaté dítě“ Bruselu). – Podaří se Itálii přispět ke konci této zcela bezbožné ne-Unie?
Pak je tu BREXIT, kdy osud Theresy Mayové visí na vlásku – řekněme, co když se nevrátí? Možná, že to neustojí. Kdo nastoupí po ní? Ten šílenec Johnson? – Tlak ze strany jeho pravicových příznivců může být tak enormní, že nebude mít jinou možnost a bude muset být vyhlášeno další referendum. A můžeme jen hádat, jak to kvůli propagandě washingtonských obhájců a atlantistů skončí. Vyvolalo by nové hlasování o nevystoupení z EU, čímž by se zvrátila jednání za poslední dva roky, vnitrostátní revoluci? Došlo by k vnitřnímu kolapsu, který by nemohl dostát požadavkům Bruselu, a to ani s manipulovaným hlasováním ve prospěch „zůstat“?
Pravděpodobně dojde k tomu, že žluté vesty přivodí konec velmi krátké éry arogantního Macrona – a – kdo ho nahradí? Na to není nikdo připraven. Levicový Mélenchon? Má dobré nápady, ale vyjadřuje se roztrpčeně a nemá charisma. A pravicová Le Penová? Přestože se v krajních případech připojuje k levici, jejím cílem je vystoupit z EU a zbavit se eura, ale kromě toho jde o otevřený fašismus, připravený na alianci s Kyjevem. Takže kdo jiný? – Chaos v procesu tvorby, dobrý základ pro revoluci, která může přinést více, než jen to, co se rýsuje na povrchu – celoevropské dramatické změny, které vzkřísí lokální svrchované státy (ať už se to Řecku bude líbit nebo ne!) s místní měnou a lokálními veřejnými bankami, které budou pracovat spíše pro veřejnost a místní ekonomiku, než pro mezinárodní profit a chamtivé akcionáře.
Nebyla by to skutečná revoluce? Otevřelo by to bránu do Ruska, Eurasie, Číny a její nové Hedvábné stezky; otevřelo by to bránu k „novému údělu“ 21. století, novému jednání o inkluzi – od Evropy přes Asii až po Afriku. Přemýšlejte o tom – takováto mapa jistě ukáže super kontinent, který sotva potřebuje transatlantické vztahy, zvláště ne takové, které propagují páni ve Washingtonu – jejich pravidla, jejich zbraně, jejich diktát, jejich peněžní hegemonie. Ne, Západe, děkuji.
(zdroj: zvedavec.org, foto: archiv)
