Přestože do vstupu chyběly ještě tři dny palubního času, na můstku panoval čilý ruch. Navigátor s výrazem nejvyššího soustředění aktualizoval trajektorii podle nejnovějších údajů vyslaných sledovacími sondami, technici se věnovali kontrole systémů, a nepřístupně se tvářící kapitán právě kohosi komandoval prostřednictvím vysílačky.
Nezdálo se, že by někdo věnoval pozornost muži, který vystoupil z výtahové kabiny. V kostkované košili a šedých kalhotech sem mezi hemžící se uniformy příliš nezapadal, ostatně díky rozevláté kštici a plnovousu by nezapadal ani na mnoho dalších míst. Rozhlédl se po můstku, kde byl očividně poprvé, poněkud nejistě. Nakonec si povšiml jiného civila, který posedával v křesle poblíž výtahu a soustředěně cosi studoval na přenosném monitoru.
„Promiňte,“ oslovil ho, „kapitán asi nebude mít čas…?“
Tázaný vzhlédl od monitoru. Byl oblečen ještě ležérněji než jeho protějšek, v džínách a tričku, ačkoli – přinejmenším na pohled – vypadal o něco starší.
„Co? Aha, kapitán? No, abych pravdu řekl, zrovna na něj taky čekám.“
Vousáč na sedícího pohlédl pozorněji: „Pardon, že se tak ptám, ale neviděl jsem vás už někde?“
„Bohužel,“ ušklíbl se, „je to docela možné.“
„Proč bohužel?“ zajímal se.
„Jistou dobu jsem byl v jednom kuse v holovizi, ale nebyl to zrovna ten typ publicity, o který by člověk stál, jestli mi rozumíte…“
„Počkejte… nejste vy ten fyzik…?“
„Trefa. Larry Torgensen, moje jméno vám asi bude povědomé.“
„Já jsem Richard Laird, astrobiolog,“ představil se vousáč a nejistě podal fyzikovi pravici.
Když zjistili, že kapitán je stále plně vytížen, pokračoval Torgensen v rozhovoru.
„Kampak cestujete?“
„Aldebaran B II. Koneckonců proto potřebuju mluvit s kapitánem. Můj tým tam bude nakládat nějaké vzorky… Jinak moje specializace je plasmový život…“
„To existuje?“ podivil se fyzik upřímně.
„No, to právě se snažíme zjistit…“
„Aha.“
„A kam máte namířeno vy?“
„Nějaký filozof řekl, že cílem je cesta. To je i můj případ.“
Astrobiolog vypadal, že se mu rozsvítilo – konečně Torgensena zařadil.
„Aha, vy jste přes ty červí díry…“
„Přesně tak. Konečně, po všech těch tahanicích, jsem se dostal na loď, abych mohl provést měření přímo in situ. Ale skoro dva roky mi trvalo, než jsem sehnal prostředky…“
Laird se podivil: „Myslel jsem, že hyperprostorová fyzika je momentálně na výsluní…“
Torgensen pokýval hlavou: „Přijde na to. Když vás protáhnou médii, a získáte nálepku kontroverzní fyzik, tak můžete jít tak leda do cirkusu, ale ne dělat vědu… Druhou šanci jsem dostal, až když nezávislá data ukázala, že bych mohl mít pravdu…“
„Myslíte, že v hyperfyzice je ještě co objevovat?“
Torgensen se zasmál: „To je přesně ono. Všichni si myslí, že když to používáme, víme o tom všechno… Jenže stávající teorie je čistě popisná… a hlavně tak docela nefunguje, aspoň si to myslím. Mimochodem, vy už jste někdy letěl?“
„Jo, třikrát. A vy?“
„Ani jednou,“ usmál se fyzik, „prozatím jsem si vystačil jenom s počítačovými modely. Což byla možná chyba. Mimochodem, jak se vám průlet líbil?“
„No,“ Laird pokrčil rameny, „těžko říct, totiž, byl jsem v kajutě, a ty nemají okna, takže až na gravitační efekty jsem z toho moc neměl.“
„Jestli by vás to zajímalo, přijďte se podívat na můstek, až tam budeme vstupovat.“
„To se může?“
„Normálně samozřejmě ne… já mám povolení, ale zeptám se kapitána. Nemyslím, že by s tím byl problém, kdybyste se chtěl přidat.“
„Vyřiďte mu, že nebudu na nic sahat!“ usmál se Laird.
„Upřímně řečeno, to nikdo. Nastavení kursu musí být v okamžiku vstupu hotové, pak se věci dějí příliš rychle, průlet řídí počítač. Pokud jsem slyšel, během vlastního průletu všichni akorát napjatě sedí a čekají, jestli se nestane chyba. Nebude tu zdaleka takový šrumec jako teď.“
„Co je s těmi červími dírami vlastně za problém?“ Kapitán Ackerod si Torgensena změřil pátravým pohledem. Do vstupu zbývala hodina, shon mezi řídícími pulty nedávno vyvrcholil a teď rychle utichal, protože loď již byla téměř připravena a všechny zbývající kroky měly proběhnout automaticky.
Torgensen si všiml Lairda, který se protáhl dveřmi, a gestem ho vybídl, aby se posadil do jednoho z provizorních akceleračních křesel v zadní části místnosti.
„Pane kapitáne, předpokládám, že praktickým aspektům současné teorie červích děr rozumíte jako málokdo jiný,“ začal pomalu fyzik, kapitán to odsouhlasil sotva patrným kývnutím. „Víte tedy, že máme slušnou představu o tom, jak tyhle věci fungují, a dokonce i o tom, proč fungují. Jenomže nerozumíme třetí základní věci, a to jak je možné, že vůbec existují.“
„Takže vy, pane profesore, jste se vydal hledat Tvůrce?“ Kapitán se zasmál, jakoby to bylo něco neobyčejně legračního. Torgensen se zatvářil trochu ublíženě.
„To je, samozřejmě, také určitá otázka,“ začal rozpačitě, „možná poměrně zásadní, ale vlastně jenom špička ledovce. Když uvážíte, že nemáme ani ponětí, jak taková červí díra vznikla… jak si potom můžeme myslet, že jí rozumíme?“
Kapitán se usmál: „Touhle už letím posedmnácté, a speciální teorie červích děr mě ještě nikdy nenechala na holičkách. Tyhle teoretické vývody… jak bych to řekl, prostě mě to moc nebere. Důležité je, že tu jsou a fungují, a basta.“
„Ovšem co když nefungují?“ nadhodil fyzik, a všiml si, že kapitánovi poněkud ztuhl úsměv na rtech.
„Co tím myslíte?“
„Proč myslíte, že jsem tady? Domníváte se, že by mi Úřad pro mezihvězdné lety umožnil tenhle výzkum, kdyby neexistovaly důvody pro vážné znepokojení? Musíte vědět, že dochází k jistému procentu neštěstí…“
„To ale nijak nesouvisí s teorií,“ usmál se kapitán znovu, „samozřejmě, některé červí díry jsou nebezpečné, nevíme kam vedou nebo jsou vysoce nestabilní a při pokusu o průlet se zhroutí, proto je také vždy mnohonásobně testujeme bezpilotními sondami, než je Úřad schválí pro lety s posádkou. Ovšem stabilní červí díry…“
„O těch právě mluvím.“
„Samozřejmě, občas dojde k chybě, loď se vychýlí z kursu a je zničena gravitačními gradienty… to je riziko kosmického létání. Loď prostě občas selže, stejně jako cokoli jiného. To má s fungováním děr pramálo co dělat.“
„Jenže úřad začíná mít dojem, že těch zmizení je příliš mnoho, než aby za tím byly obyčejné poruchy stabilizace… navíc se zdá, že jich přibývá. Zdá se, že zde působí nějaký dosud neidentifikovaný faktor…“
„Možná. A možná taky ne. Já osobně myslím, že ten váš slavný faktor X je obyčejná lidská chyba. Vím víc než vy o tom, jak to na lodích chodí. Jakmile se posádka nechá ukolébat pocitem, že se nemůže nic stát, je zaděláno na katastrofu – proto, když se z průletů stává běžná věc, zmizení přibývá. Není v tom žádná magie, aspoň co mě se týče.“
Torgensen pokrčil rameny: „Každopádně, pokud jsou moje předpoklady správné, moje aparatury by měly odhalit veškeré odchylky s přesností, jaké předtím nikdo nedosáhl. Pokud máte pravdu vy, budou data v souladu s předpovědí a potvrdí dosavadní teorii. Já osobně si ale myslím, že teorie červích děr má ještě určité… díry. “
Kapitán se omluvil, protože ho volali ke stanovišti systémů podpory života. Torgensen si povzdechl – koneckonců i on měl za sebou týden hektických příprav. Teď už bylo ale všechno hotovo – zbývalo jen čekat.
Ze zamyšlení ho vytrhl Laird. „Jaká je přesně ta vaše představa… no, o červích děrách? Tedy jestli to je možné vysvětlit pro… no, nefyzika…“
„Hodně těžko. Jde hlavně o to, že některé parametry, týkající se hyperprostoru, jsou ve stávající teorii zanedbávány. Model uvažuje hyperprostor jako homogenní a prázdný s výjimkou gravitačních polí, která tam pronikají z našeho vesmíru, a kvantových fluktuací. Není to z nějaké pohodlnosti, ale prostě proto, že hyperprostor není normálně snadno přístupný pro zkoumání.“
„Vaše teorie tedy tvrdí, že hyperprostor není prázdný?“
„To je trochu silná formulace… řekněme, že mám důvodné podezření. A červí díry jsou shodou okolností jediné místo, kde můžeme náš model hyperprostoru poněkud zpřesnit.“
„Myslíte, že se vám povede vysvětlit, no, jak ty věci vznikají?“
Torgensen se ušklíbl, ale pak si uvědomil, že Laird to nemyslí zle, jen jako nevinnou otázku.
„Nevím, nakolik sledujete dění v mém oboru. Ale právě tohle je… No, tak kontroverzní problém, že většina mých kolegů by se s vámi o tom odmítla bavit.“
„Vy ne?“
„No, chtěl jsem se tomu věnovat… ale média na mě podnikla štvanici, tak jsem toho musel nechat, i když mě to dodneška štve. Samozřejmě, kdybych získal nějaká průkazná data, bylo by to něco jiného.“
„Samozřejmě vím, co si většina takzvaných rozumných lidí myslí o celé té věci s Tvůrci a tak… ale nechápu, proč by nějaká otázka měla ležet mimo zájem seriózní vědy jenom proto, že se kolem motá hejno náboženských fanatiků a magorů?“
„To jsem si taky říkal. Ale je to prostě fakt. Studujete červí díry a jste uznávaný vědec. Jedinkrát vyslovíte náznak toho, že si něco myslíte o jejich původu, a najednou vám nechtějí vydávat články, bulvár vás nenechá ani vyjít ze dveří a náboženští fanatici vám vyhrožují smrtí… Tak asi si připadali vědci ve středověku.“
„Ale nějaký názor máte, ne? Já osobně si myslím, že je to přirozený fenomén…“
„Podívejte se, já sám vlastně nevím. Červí díry jsou fyzikální realita, fakt. Jenomže už tři sta let se ví, že by měly být mikroskopické, a hlavně nestabilní, strašlivě nestabilní. Nemůžou se udržet, natož být průchodné bez podpory exotické hmoty a negativní energie, což jsou fenomény, které se v normálním vesmíru vyskytují pouze v prchavém množství.“
„Kromě červích děr.“
„Právě. Navíc potřebujeme velice přesné uspořádání, podpůrnou strukturu. Změňte ji – a pokus o vstup povede ke zhroucení. Červí díra balancuje na ostří nože… Existence stabilní červí díry, to je, neměl bych to říkat, ale zázrak. Čím víc víme o tom, jak fungují, tím víc nás udivuje, že opravdu existují, a jen malé procento z nich se hroutí. Je to něco nepřirozeného, jako, dejme tomu, když byste v nezmapované a nenavštívené soustavě našel funkční raketu připravenou k odletu. Když rozumíte teorii, začne se vám myšlenka Tvůrců drát na mysl čím dál naléhavěji, i když většinou držíte jazyk za zuby.
Není divu, že se všelijaké sekty a fanatici drží červích děr zuby nehty. Neokreacionisti na nich postavili novou víru – a nejhorší je, že fyzika jim nedokáže zavřít hu… pardon, ústa. I spousta mých kolegů tajně věří… A vůbec se jim nedivím.
Ale to ještě není všechno. Jsou dvě základní tvůrcovské hypotézy, slabá a silná. Slabí Tvůrci, tím se myslí nějaká vymřelá, ale nesmírně mocná civilizace, která dokázala manipulovat s časoprostorem způsobem, jaký si nedokážeme ani představit, a zanechala nám po sobě svůj dopravní systém. Tohle je ještě víceméně oficiální a pro odbornou obec stravitelná verze, pokud to moc nerozvádíte a nedomáháte se důkazů. Je to zdánlivě logické – tak například červí díry, a kupodivu to platí zejména pro ty stabilnější, jeví signifikantní tendenci vyúsťovat poblíž hvězd a jiných kosmických objektů. Pokud nebyly záměrně postaveny jako kosmické metro, není to možné nijak jinak vysvětlit.“
„Vidíte, tohle jsem nevěděl,“ pokýval Laird nevěřícně hlavou, „nikdy jsem na Tvůrce moc nevěřil,“ přiznal se.
„Ale tahle teorie má své háčky,“ pokračoval hyperfyzik, „tak například, standardní teorie takové manipulace s časoprostorem zapovídají.“
„Dostatečně pokročilá technologie…“
„…by mohla popírat dnes uznávané fyzikální zákony. Ano. Ale řekněte to nahlas, a rázem jste za tmáře a pavědce,“ Torgensen se odmlčel, jakoby vzpomínal na vlastní křivdy z minulosti. Pak pokračoval: „Každopádně, podle stávající teorie je umělé otevření červí díry z našeho časoprostoru nemožné. Navíc neexistují žádné další stopy Tvůrců, pouze a jen propracovaný systém časoprostorových tunelů, což je divné. Je taky klidně možné, že Tvůrci coby zaniklá rasa nikdy neexistovali. Potom by červí díry musely být dílem přirozených vesmírných procesů, což ale nastoluje další neřešitelné otázky. Zaprvé takové procesy neznáme – musely by působit v hyperprostoru, tedy vlastně mimo vesmír, který běžně vnímáme. S tím stávající teorie nepočítá. Navíc by musely být vyladěny tak, aby vytvářely červí díry o jednotné velikosti a optimálně stabilizované, opravdový dopravní systém – a to už je příliš velká náhoda, aby tak vyladěný Vesmír vznikl přirozenou cestou. Hypotéza silného Tvůrce proto předpokládá – nadpřirozenou intervenci. Prvotní hybatel buď stvořil Vesmír s červími děrami, nebo vesmír, kde budou červí díry vznikat, aby usnadnil svým dítkům, to jest nám, cestování po světech, které jim byly dány…“
„Není možné, že vesmír je tak vyladěn náhodně? Přece i v jiných ohledech… Však víte, antropický princip…“
„Antropický princip vysvětluje, proč jsou vlastnosti Vesmíru vyladěny tak, aby v něm mohl existovat život – jednoduše kdyby nebyly, neměl by se nad tím kdo zamýšlet. To není důkazem inteligentního designu, to vyplývá z logiky věci. Jenže červí díry, to není nic, bez čeho by život nevznikl… je to prostě důmyslný transportní systém, jakoby postavený přímo pro naše pohodlí… Není divu, že téměř všichni věří v Tvůrce, ať už slabé či silné, i když ne každý to přizná.“
Na chvíli bylo ticho. Fyzik a po něm i astrobiolog zkontrolovali čas. Červí díra už se blížila, přístroje už ukazovaly její gravitační působení a ukazatele energie vakua se jemně vychylovaly. Vidět ale nebylo nic.
„Takže vy myslíte…“ začal nejistě Laird, očima těkaje z fyzika na monitor a z monitoru k oknům, a se strachem očekávaje nepřirozené kosmické monstrum, které se již brzy mělo objevit.
„… myslíte, že fyzika by měla přiznat porážku? Že v pozadí všeho je přeci jen jakási nadpřirozená příčina…? Jsem přesvědčený ateista, víte, a taková představa…“
„Docela vás chápu. Je to i můj případ. Pokud jsou červí díry dílem nadpřirozených sil – i slabí Tvůrci víc než vrchovatě splňují definici bohů – pak totéž můžeme aplikovat prakticky na jakékoli odvětví fyziky, respektive vědy vůbec, a můžeme jít rovnou na úřad práce a přenechat svá místa těm pošukům, co rozdávají v odletových halách letáčky a nabízejí spasení, posmrtný život a já nevím co ještě. Počítám, že stejně uvažuje každý, kdo o tom něco ví, a tak všichni mlží a zametají věci pod koberec, čistě z pudu sebezáchovy. Proto ostatně tak zametli i se mnou. Věda moc dlouho bojovala proti náboženství, inteligentnímu designu a tak vůbec, než aby vyvěsila bílý prápor. Nemyslím, že to zrovna svědčí o ušlechtilosti vědy…“
„Co tedy potom?“
„Jediná naděje spočívá v tom, že se povede – přímo in situ, v hrdle červí díry – odhalit pravdu. Pokud je v hyperprostoru přítomna nějaká struktura, museli bychom přepracovat teorii… a možná by se pak ukázalo, že stabilita i rozmístění červích děr je přirozeným důsledkem neznámých procesů v hyperprostoru, neodporuje zákonům pravděpodobnosti ani fyziky, a je tedy nevyhnutelná a vysvětlitelná i bez zásahu Tvůrců… Možná samozřejmě ne. A pak by bylo nanejvýš na místě to čestně a veřejně přiznat. Ať tak či onak, nemůžeme si myslet, že červím děrám rozumíme, dokud nepochopíme, jak a odkud se vzaly… ale počkejte, už něco vidím!“
Na můstku se rozhostilo ticho, rušené jen pípáním přístrojů, bzučením klimatizace a vzrušeným dechem. Laird si narychlo upravil pásy, Torgensen zapnul velký holomonitor, na kterém se začaly tvořit bizarní útvary zvolna plující prostorem. Astrobiolog je chvíli fascinovaně pozoroval, věděl sice, že jde o trojrozměrné grafy, ale ani jejich tvary, ani popisky mu nic neříkaly. Pod nimi byla série obrazů z kamer, které ukazovaly fádní hvězdnou oblohu.
Červí díra byla dosud téměř neviditelná. Dávala o sobě vědět téměř výhradně svou gravitací, hvězdy na pozadí se nepatrně roztáhly jako při pohledu přes čočku, občas některá bliknutím zjasněla a protáhla se do oblouku nebo prstence, kdyby ale nevěděl, kam se má dívat a co očekávat, asi by to vůbec nepostřehl. Pak se přímo vpředu objevila slabá namodralá záře, která se změnila v jakousi rozpitou skvrnu, slaboučkou k nepostřehnutí a rozplývající se téměř do nicoty jako přízračná mlhovina.
Torgensen ukázal na jedno z holozobrazení. Mlčel, jakoby nechtěl narušit posvátnost chvíle.
Astrobiolog pochopil, že má před sebou zvýrazněný pohled, snad v nějakém jiném vlnovém oboru. Tady to byla planoucí záře, v jejímž nitru se rychle zvětšovalo jakési klubko fialově žhoucích stuh, stočených jako hadi.
„To co vidíme,“ šeptal Torgensen, „není červí díra, ta je samozřejmě neviditelná. Tohle jsou proudy exotické hmoty udržované systémem elektromagnetických polí a plasmatu.“
„To je úžasné!“ vydechl Laird.
„Ano, to je. Tahle struktura udržuje tunel otevřený a stabilizuje ho… je to jako pažení důlní šachty, jenom nesrovnatelně složitější – a čtyřrozměrné.“
Můj bože, pomyslel si Laird, ačkoli byl ateista. Přesněji řečeno jím byl alespoň do této chvíle. Věděl, že hledí na něco, co v jeho světě nemělo místo… Zázrak?
Casimirovy turbíny, ženoucí loď střemhlav vstříc ústí červí díry, změnily tón. Musely se vyrovnat s proudy kladné i záporné energie vakua, a zároveň korigovat odchylky způsobené ne zcela homogenními gravitačními poli. Kdyby se loď vychýlila byť jen o pár metrů, srazila by se s proudy exotické hmoty, nebo by byla slapovými silami rozervána na kusy, to všichni věděli. Nikdo na můstku téměř ani nedýchal. Slabá záře energetických polí zaplnila oblohu a jakoby zmizela, monitor však jasně ukazoval divoce se vinoucí křivky, mohl dokonce vidět, jak se posouvají, jak se jimi loď proplétala.
Pak se hučení změnilo v přerušované vytí. Loď se zazmítala ve víru sil, které je v jedné chvíli vmáčkly do anatomického polstrování, a ve druhé se je zase pokoušely odervat z křesel. Kdo by nebyl připoután, neměl by šanci. Torgensen viditelně zbledl a dokonce jemně zezelenal – a bylo jistě jen dílem medikamentů, že se veřejně nepochlubil svým žaludečním obsahem. Pak však peklo protichůdných sil ustalo a loď se zase volně vznášela. Za okny byla tma, která vpředu jemně opalizovala, a v nepravých barvách se ukázala jako růžová struktura rozbíhavých vláken, klidná a nijak dramatická po svíjejících se hadech, které tam viděl ještě před chvílí.
„A jsme uvnitř,“ konstatoval Torgensen, kterému se očividně ulevilo.
„To bylo všechno?“ ptal se udiveně Laird.
„Ovšem. Snad jste nečekal, že vlétneme do nějaké výlevky nebo hvězdné brány jako v nějakém filmu? Červí díra je prostě oblast časoprostorové deformace, není vidět o nic víc než dejme tomu gravitační pole… vlastně ji ani nejde srozumitelně vizualizovat, protože člověk nedokáže vnímat v pěti rozměrech. A podívejte – tohle vzadu,“ ukázal na obraz záďové kamery, „to je náš časoprostor, který jsme právě opustili.“
A opravdu, uviděl hvězdy, deformované a nahloučené kdesi daleko vzadu, vesmír vypadal jako by se smrskl do jediné, nevelké koule, od které se rychle vzdalovali – a pak i tu překrylo tetelení a opalizování exotické hmoty a energetických podpěr. Boční pohled byl ještě neuvěřitelnější. V dálce, na temně fosforeskujícím pozadí červí díry, plula kosmická loď. Laird poznal, že je to jejich vlastní. V dálce za ní nejasně, jako ve vířící a světélkující mlze, viděl ještě další. Na opačné straně tomu bylo podobně. Zdálo se, že obrazy se postupně blíží a jasní.
„To je nějaký optický klam, že ano?“ promluvil poprvé normálně nahlas. Letěli tak klidně, že skoro získal pocit, jakoby byli v normálním prostoru a venku ze všeho nebezpečí.
„Vlastně ano. Zakřivený prostor.“
„Ale ten obraz se chvěje…“
„To jsou fluktuace časoprostoru. Správně by měly celý průchod destabilizovat, což se ale neděje. Celá tahle věc je v dynamické rovnováze… balancuje na ostří nože…“
„Proto také nevidíme skrz naskrz?“
Fyzik kývl, a studoval při tom jeden z grafů, které se jim odvíjely před očima.
„Podívejte na tohle! Tohle rozvlnění…“ zabodl prst do jednoho z útvarů. Laird neviděl nic zvláštního, jeho společník byl ale jako u vytržení a chrlil ze sebe termíny, které astrobiolog v životě neslyšel.
Někde se rozpípalo nějaké zařízení. Odkudsi zprava zazněl vzrušený šepot a ťukání kláves. Pak se ozvalo houkání, které až příliš připomínalo poplach.
„Kapitáne… detektory negativní energie… máme tu anomálii.“
Teď už si ani Laird nemohl nevšimnout dramatického rozvlnění grafů. Něco se dělo… srdce se mu divoce rozbušilo. Ty řeči o tunelu balancujícím na pokraji zhroucení mu na odvaze nepřidaly.
„…zesiluje to! Bože můj, co to je?“
„Vakuové fluktuace mimo normu! A stoupají!“
„Odstavte motory! Okamžitě vypnout!!!“
„Podélné gravitační vlny na sto padesáti procentech a sílí!“
Provazce fantastických energií už kolem nich neplynuly hladce jako ubíhající koleje… divoce se vlnily. Vlnil se i odraz lodi, jakoby se odrážel ne v zrcadle, ale na hladině vody… velmi rozbouřené vody. Pableskování za okny zesílilo a nabralo jedovatě žlutý odstín.
„Zatraceně! Elektromagnetické stabilizátory jedou nadoraz!“
Kapitán vpředu zaklel tak, že by se za to nemusel stydět žádný bukanýr.
„Řekne mi někdo, sakrapráce, co se tady děje?“ vyštěkl do mikrofonu a jeho prostřednictvím do celé lodi.
„Je tohle… kolaps?“ zašeptal Laird vyděšeně. Napadlo ho, že teď je přesně ideální chvíle začít se modlit.
„Ne!“ vydechl hyperfyzik fascinovaně.
„Torgensene!“ ozval se kapitán interkomem, i když k nim jeho dunivý hlas doléhal i bez něj, „co je ta věc před námi?“
„Tohle je… anomálie! Něco, co teorie nepředvídala!“
Laird se zamyslel nad významem slova anomálie a dospěl k neutěšenému závěru, že znamená přesně totéž jako „co to sakra je?“ pouze zní odborněji a méně děsivě. To ho ale nijak neuklidnilo.
Zablikalo světlo.
Ukazatele se doslova pomátly, malovaly v prostoru abstraktní cákance, a pak se jeden po druhém odmlčovaly. Teď už mohli i fyzicky cítit jemné záchvěvy gravitačního pole.
„Něco se děje s reaktorem, pane!“ téměř vykřikl ženský hlas nalevo, „reakce je nepravidelná, jakoby…“
„Podívejte na to!“ Lairdovi spadla brada, prstem ukazoval na okno, kam se v panickém zmatku panujícím dole nikdo jiný ani nepodíval.
Před nimi už dávno nebyla jemně žhnoucí tma. Nebyla tam ani vzdálená koule hvězd, značící opačný konec tunelu, ten byl ostatně ještě dobrých deset minut cesty vzdálen. Celý průřez červí díry – pokud se dalo o průřezu vůbec hovořit – vyplňovalo rudě žhnoucí cosi, anomálie. A řítili se tomu vstříc.
Torgensen tím směrem ani nepohlédl. Hypnotizovaně zíral na obrazovku, která sice občas blikala, ale stále ještě ukazovala. Před nimi leželo něco, co vyplňovalo půl oblohy. Z mlhy se vynořovalo jakési nesmírně komplikované víření, jeho tvar nebylo možné popsat ani přibližně, tak moc to divoce se měnící zrcadlení v tunelu zkreslovalo, ale přesto se tam dala vytušit jakási struktura. Bylo to děsivě krásné… abstraktní umění exotické hmoty, elektromagnetických siločar a samotné materie časoprostoru. A nebylo nejmenší pochyb o tom, že tímhle nikdy neproletí.
„Turbíny zpětný chod, plný výkon!“ zavelel kapitán.
„Pane, loď je nestabilní!“ ozvala se obsluha elektromagnetické stabilizace.
„Motory jsou přetížené! Vakuové fluktuace jsou mimo měřitelné meze… explodují, jestli je roztočíme!!!“ ozval se chlapík, který měl na starosti Casimirův pohon.
„Sakra otočte to, nebo snad máte nějaký lepší nápad?“ zařval kapitán.
Loď naplnilo vytí. Světla na okamžik pohasla, pak zjasněla, jedna zářivka zasyčela a zhasla. Následoval otřes, který je zarazil do pásů. „Motor číslo šest právě explodoval!“ oznámil tentýž hlas s podtónem „já vás přece varoval“.
Podle dalších otřesů a výbuchů v tom šestý motor nezůstal dlouho osamocen. Loď začala chaoticky rotovat.
Výkřiky ohlašující selhávající systémy se slily v jedinou masu panického křiku. Loď se třásla a sténala pod tlakem sil, jaké si pozemská fyzika sotva dokázala představit. Jakoby celý vesmír zešílel.
„Ta struktura… je to složitější než cokoli, co jsem kdy viděl… Ta organizace… Měl jsem pravdu, struktury v hyperprostoru…“ mumlal fyzik.
Rozrušené hlasy kolem utichaly, jak jejich majitelé dospívali k poznání – nikdy se odtud nedostanou. Pableskující anomálie je obklopila ze všech stran, zmnohonásobená svými odrazy a prostoupená proudivým a chvějivým pohybem svíjejících se křivek. V pokřiveném prostoru nebylo snadné odhadnout vzdálenost, ale čas do kolize se rychle krátil. Její předsunutá chapadla už vystřelovala téměř až k lodi.
„Doprdele, CO-TO-SAK-RA-JE?!“ zaklel Torgensen, a křečovitě sevřel ruce, jakoby se snažil v nich sevřít a rozdrtit holografické obrazy. Téměř všechny grafy už ostatně uvolnily místo hlášením typu „chybí signál“, zničeny už byly i kamery na levém boku a zádi.
Laird se rozesmál hysterickým smíchem šílence: „Já vím, co to je!“ vyrazil ze sebe.
Torgensen na něj pohlédl s výrazem zachmuřeného vzteku. Ani on sám nevěděl, zda zuří spíš proto, že zažívá poslední okamžiky svého života, nebo proto, že nikdy nebude moci svým nenáviděným kritikům vmést do očí, že měl pravdu.
„Žádní tvůrci…“zalykal se Laird, až slzel, „struktury v hyperprostoru… to se povedlo… měli jsme pravdu… oba!“
„Co to teda, hergot, podle vás je?“
Vibrace jim vyrážely dech z plic, kolem létaly kusy přístrojů vyrvané z konstrukce, kdesi s rachotem povolila nějaká příčka. Pak světlo s blikáním zhaslo, stejně jako monitory.
Ještě než ho běsnící peklo umlčelo, stačil astrobiolog dokončit větu:
„Profesore… je to červ!!!“
V sále zavládla tma, jen matný přísvit toho fantaskního víru křivek, skvrn, prstenců, kotoučů a tvarů, pro které pozemská geometrie ani neměla označení, zmítajících se ve zdánlivém chaosu, ale přitom prozrazujících jakousi nezemskou organizaci, zaplavující už víc než půl oblohy, ozařoval jejich zmučené tváře.
Pak plášť lodě povolil.
(nevsedni-svet.cz, foto: Pixabay)
