Šestiletý Joe Wells neochotně natáhl pravou ruku ke své matce.
„Obě! A dlaně!“ zahřímala.
Provinilý pohled byl najednou ještě provinilejší. Pak se ukázaly dvě velice špinavé dlaně, přičemž levá nesla jasné stopy setkání s tmavě červenou zavařeninou.
„Joe! Co jsem ti říkala?!“
„Že to nemám dělat…“
„Tak proč jsi to udělal?! Víš, co jsi mi slíbil?!“
Chlapec se ostře ohradil: „Já nic neslíbil!“
Obočí paní Wellsové vytvořilo dva výrazné oblouky.
„Jak to?! Nepamatuješ si, co jsi mi řekl?!“
„Že nebudu brát ze spíže zavařeninu rukama.“
„Tak proč jsi to udělal?!“
„Já to neslíbil!“
Pravá ruka paní Wellsové chytila provinilce za ucho.
„Ale! Sám jsi to teď zopakoval!!!“
„Já to jen řekl, neslíbil!“ odporoval malý provinilec.
„A jaký je v tom rozdíl?!“
Joe se zkroutil, aby ulevil svému uchu pevně svíranému matčinými prsty.
„Co se slíbí, se nesmí porušit, říkal pan farář a můj táta taky. A já slib dodržím vždycky!“
V dětském hlase zazněla hrdost a stisk matčiných prstů povolil. Zmínka o zemřelém manželovi pokaždé spolehlivě fungovala na obměkčení. Hned se ale vzpamatovala a znovu na syna uhodila: „Teď hned mi slíbíš, že nebudeš ze spíže brát zavařeninu takhle špinavýma rukama.“
Chlapec se vážně zahleděl na své dlaně a pak slavnostně odříkal slib. V duchu se obíral myšlenkou, jak si nejlépe opatřit lžící.
Joe se vznášel asi dva metry nad zemí ve stínu starého dubu. Kmen se větvil až metr nad Joem a větve nad ním tvořily jakousi pokroucenou klenbu. Bylo právě těsně před polednem. Slunce pálilo, ovcemi spasený trávník táhnoucí se kolem kamenného domu na okraji vesnice Woolsthorpe začínal vadnout. Paní Wellsová chystala v kuchyni oběd, přičemž si povídala se svou přítelkyní z vesnice, která tam zašla na kus řeči.
„To je hrůza, ten mor!“ řekla paní Wellsová, když od přítelkyně vyslechla všechny novinky, „Mladý pán už tu je od jara a pořád ta choroba řádí. Ale řeknu vám, že se tady má určitě mnohem líp než v Cambridgi. A jeho paní matka je jistě ráda, že ho zase má doma.“
„Jo, jo. Dlouho se neukázal. A hned jak ten mor přejde, tak se určitě zase rozjede pryč.“
„Kdyby si byl alespoň vzal tu slečnu Storeyovou, když už to před lety vypadalo na svatbu. Byl by zase doma a chudák paní Smithová by ho tu měla jako oporu. Je nejstarší a tváří se, že musí studovat.“
„No, učitelskej ale řikal, že tady ve škole žádnej zázrak nebyl. A nakonec se dostal až do tý Cambridge.“
„Kdyby tady nebyl ten statek, tak řeknu, že je to štěstí, že studuje někde pryč, on moc šikovnej nikdy nebyl, ale chudák paní Smithová. Já už tam sloužím let! Víte, že si ho pamatuju ještě jako chlapce? Když byl jen o pár let starší než můj Joe, byl takové titntítko. To bylo, jak se paní Smithová nastěhovala po smrti reverenda Smithe zpátky z North Withamu. Nebyl nic moc.“
„Ale teď von hezkej je. Měl by se voženit a nechat toho študování, dyť ztratí půl života a k ničemu to nevede. V kostele na něj slečny koukaj a von se k ničemu nemá. A to já vám povim, že z něj žádnej učenej pan profesor nebude. Je ze selskýho, tak by se měl držet statku.“
„Možná měl, ale on na to nikdy nebyl. Hodný je, to ano, však mi také zítra půjde načesat jablka na koláče na neděli…“
„Tak už budete česat? Já myslela, že sou ještě celý kyselý! No, von ten sádek pani Smithový je víc na lepšim místě, než ty naše starý jabloně, ale kdyby u vás ňáký jabka zbyly, tak řekněte a pošlu pro ně kluka.“
A paní Wellsová začala vypočítávat, kolik uskladní na zimu a kolik jablek půjde do zavařenin. Dovařila a přítelkyně se zvedla k odchodu.
Z domu vyšly dvě ženy.
„Joe?“ zavolala ta mladší. Chlapec seskočil ze svých dvou metrů na zem, jako kdyby prostě lezl z postele.
„Joe, běž říct panu Isaacovi, že bude oběd. Šel se projít po cestě.“
Žena ještě cosi zamumlala o počasí, a vrátila se do domu, zatímco šestiletý hošík se rozutíkal po cestě na jednu stranu, přičemž na druhou stranu pomalu odcházela přítelkyně jeho matky.
Byl teplý podzimní den roku 1665 a Anglií právě probíhala vlna moru.
„Maminko, musí se zákon dodržovat, i když se to neslíbí?“ zeptal se Joe večer, když ho matka přišla uložit ke spánku.
„Co se neslíbí, Joe?“
„To dodržování.“
„To se neslibuje, Joe. Všechny zákony musíš dodržovat bez toho. Jsou to zákony a ty se dodržovat musí.“
„A můj táta dodržel zákony?“
Paní Wellsová hluboce vzdychla.
„Ano. Dodržel.“
„A neslíbil to?“
„Joe!“
„Maminko, ale když neslíbím, že…“
„Joe! Jestli ti to tolik vadí, tak si tady teď klekni a koukej mi slíbit, že vždycky a všude dodržíš všechny zákony, a pak mazej do postele a spát!“
Hoch v bílé noční košilce si klekl na studenou podlahu a vysokým hláskem pronesl slib o naprostém dodržování zákonů.
„Tatínku, já už to opravdu nikdy neudělám!“ zamumlal Joe ze spaní asi o půl hodiny později. Vysoká a mohutná postava jeho otce se však stále hrozivě blížila a rodičova tvář nevypadala nikterak obměkčeně.
„Joe, co jsi mi slíbil?“ řekl otec hrozivě.
„Že budu dodržovat slovo.“
„Strčil jsi kočku do kuchyně, přestože jsi dal slovo, že už to neuděláš.“
„Tatínku, já už to ale opravdu nikdy neudělám!“
Chlapec se v posteli náhle převrátil a jeho peřina sklouzla na zem.
„Joe,“ promluvila k němu paní Wellsová, „probuď se!“
Chlapec se pomalu posadil a zamžoural proti světlu svíčky.
„Už budu hodný,“ prohlásil rozespale.
Paní Wellsová zvedla spadlou peřinu a chlapce přikryla.
„Zdálo se mi o tatínkovi,“ řekl Joe, „Zase mi huboval za tu kočku.“
Paní Wellsová vzala chlapce za ruku.
Občas měla pocit, že od té doby, co před rokem ovdověla, chybí v Joeově výchově pádná otcovská ruka. Joe byl mimořádně činorodý chlapec se všemi běžnými chlapeckými nectnosti, jako jsou nedochvilnost, rozbitá kolena a špinavé ruce, občasné lhaní a záliba ve hlučných zábavách. Ale v jedné věci na něho bylo stoprocentní spolehnutí. Pokud něco slíbil, vždycky to splnil. Jen jednou to porušil a od té doby dostával čas od času ve spánku vyhubováno od otce. Joe si tak ve svých šesti letech jasně uvědomoval, jaké riziko znamená porušení daného slova, proto sliboval co nejméně a skutečně nerad.
Joe ležel na zádech a líně kroužil vzduchem po imaginární nakloněné rovině kolem děvčátka sedícího v trávě.
„Tebe si jednou vezmu, Ann,“ konstatoval, „protože umíš mlčet.“
Vystoupal z výšky jednoho metru do tří a zase sklouzl vzduchem dolů.
„Jenže já chci, abys mě naučil lítat. Jinak si tě nevezmu!“ prohlásila s vítězoslavným úsměvem.
Joe klesl vedle ní těsně nad vrcholky stébel.
„To není pro holky!“
Hodila po něm hrst naškubané trávy. Uhnul. Natáhl ruku dolů, utrhl několik listů pampelišek, vznesl se asi dva metry nad Ann a házel jí kousky listů do vlasů. Vstala a zkusila ho plácnout, ale popoletěl výš.
„Joe,“ zaprosila, „nauč mě to! Prosím! Nikomu to neřeknu!“
„Nenaučím. Je to pro kluky.“
„To není pravda! Říkáš to jen proto, aby ses mohl chlubit!“
Dívčin obličejík se rozzlobeně škaredil.
„Stejně bys nemohla lítat,“ řekl jí a provedl ve vzduchu krásnou otočku.
„Proč?“
Rošťácky se zasmál.
„Protože máš sukni!“
Rozehnala se po něm. Tentokrát nebyl dost rychlý a Annina drobná ale tvrdá pěstička ho zasáhla do ramene. Dosedl na zem, prudčeji než by si přál.
„Jednou to naučím svýho syna, až bude velkej jako já,“ prohlásil, zatímco si mnul rameno.“
„A mě ne? Když ti dám svůj knoflík, co jsem našla?“ zkusila novou taktiku.
Joe rázem ožil.
„Ukaž!“
Sáhla do kapsičky u zástěry, vytáhla velký černý knoflík a ukázala mu ho na dlani.
„No… ale až po něm,“ řekl a nespouštěl oči z knoflíku.
„Po kom?“
„Po tom synovi. Jeho to naučím prvního. Ale dáš mi ten knoflík?“
„Slibuješ?“
Joe se zamyslel. Slib byl pro něho vždycky vážná věc.
„Slibuju!“
Černý knoflík zmizel ve špinavé chlapecké dlani a Joe se rozeběhl k domovu.
Mladý pán se posadil na zem pod dubem a odpočíval po vydatném obědě. Klížily se mu oči.
Joe ho pozoroval ze zákrytu listů, kam se před chvílí protáhl. Kdyby neuměl létat, nikdy by se tam takhle nedostal. Sáhl do kapsy pro jablko a zakousl se do něj. Přemýšlel, jestli ještě někdo jiný umí létat jako on. Napadlo ho, že by si mohl o létání pohovořit s panem Isaacem. Když mladý pán studuje v Cambridgi (Joe neměl ani tušení, kde to je, ale věděl, že to je ve velkém světě), mohlo by ho to třeba zajímat. Joe schroupal ohryzek od jablka a sáhl do kapsy pro druhé jablko. Chtěl si ho přeleštit o košili, ale vyklouzlo mu. Joeovi se na okamžik zastavil dech. Jablko padalo krásně přímo na hlavu mladého pána. Bum.
„Au!“
Mladý pán se otřepal jako pes. Natáhl se pro jablko. Joe čekal, že se podívá nahoru, protože z dubu přece jablka sama od sebe nepadají, ale mladý pán se jen na ten kousek ovoce, který mu právě spadl na hlavu, dlouho zamyšleně díval. Pak vstal a loudavě se vracel k domu. Pískal si a v pravé ruce pohazoval jablkem…
Joe Wells svůj slib kamarádce Ann nikdy nedodržel, stejně jako nikdy nenaučil svého syna létat. To všechno proto, že poslechl maminku.
Roku 1687 vyšla kniha Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, kde Isaac Newton formuloval přírodní zákony. Joeův první syn se narodil až roku 1690. Tou dobou však už jeho otec tři roky nelétal.
Kateřina Korábková
(zdroj: nevsedni-svet.cz, foto: Pixabay)