77 let stará Lidická tragédie pro mě osobně byla jenom učebnicovou historií. Něčím takřka nereálným, mnohem neskutečnějším, než filmové scénáře.
Česká televize letos v den památky vyhlazení obce Lidice odvysílala v pořadu Reportéři ČT reportáž založenou na práci Vojtěcha Kyncla.
Pan Kyncl ve svém textu vyfabuloval na základě dodatečně dopsaného policejního deníku Evžena Ressela obvinění lidické ženy Marie Doležalové z udavačství. V lidickém případě se z obětí dělají populárním způsobem viníci; reportáž i kniha působí značně sugestivně.
Kynclovy závěry ovšem rozporuje řada historiků (např. dr. Šustek nebo dr. Čvančara).
V roce 1942 šli proti lidickým němečtí nacisté,dnes jejich památku špiní naši historici.
Stále ještě však žijí lidické děti, pro které se jedná o realitu,o zhmotněnou noční můru, kterou prožívaly, kterou žily a při které umíraly jejich rodiče, prarodiče, sourozenci.
Mimochodem, ani to není panu Kynclovi nejspíše po chuti, neboť podle něj „být lidickou ženou se postupem doby stalo povoláním, které svou uhrančivou silou kruté minulosti zasahovalo do soudobého politického dění.“
O bezohledném chování soudobých “odborníků”,dnešního vedení Památníku Lidicei aroganci České televize a RRTV nejvíce vypovídají vzpomínky paní Marie Šupíkové, dcery oné dnes očerňovaní paní Doležalové.
Nikoho neobviňujě, na nikoho nežaluje, jenom tiše vzpomíná:
“Nabádám děti k jednomu: aby si hlavně vážily života.
Aby si vážily rodiny, rodičů, toho, že mají domov,
že mají lidi kolem sebe, které mají rádi.”
(zdroj: eurabia.cz, foto: Shutterstock)
