Je v logice dějin, že každá z těchto pevninských mocností se pokusila přetvořit Evropu k obrazu svému. V naší paměti uvízlo Německo jako pořadatel největších lidských jatek v Evropě spíše díky tomu, že v minulosti si musel každý vojenský a politický vrahoun najít dostatek lidí, kteří by tohle zabíjení udělali pěkně “ručně”. Teprve moderní doba dokázala vyvražďovat lidi průmyslově, což využil jeden z nejprůmyslovějších státu světa – Německo. Oni ani staří Římané ani katolíci a protestanti za třicetileté války neměli tyhle technické možnosti a Napoleon, až na gilotinu, taky ne, že.
Každá doba také využívá ke svému pokusu podmanit si své okolí nějakou ideologii. Francký král Karel Veliký použil křesťanství, Napoleon filosofii Voltaira, z jehož myšlenek vznikla Deklarace práv člověka a občana, která skončila obludným masakrem statisíců a válkou v celé Evropě.
Fridrich II. Veliký, od jehož smrti uplynulo 12. ledna 300 let, což Německo slaví pořádáním tří set výstav o jeho “velikosti”, vyzdvihl myšlenku vytvoření velkého Německa na základě přesvědčení o nadřazenosti germánské rasy, z čehož vznikla myšlenka pangermanismu. A z té zrcadlově myšlenka panslavismu. Myšlenka pangermanismu stvořila představu “nadčlověka” a “nadnároda”, viz např. Rajmun Habřina: “Nadčlověk a nadnárod”, r. 1946. To zase vedlo k rozpoutání 1. a 2. světové války, v kterých byli Němci poraženi a myšlenka německého nacionálního socialismu zdiskreditována.
To však neznamená, že by padla myšlenka na vytvoření Nové Evropy. Tentokrát však mírovou cestou a za spolupráce dříve proti sobě anebo spolu válčících států. Myšlenka jistě zajímavá a zdánlivě kladná, která však nemá, jak se dnes ukazuje, dobré řešení ani v tomto stylu. Nápadu se opět zmocnily politické síly vyznávající myšlenku “vybraných elit”, což je společné nacismu a komunismu, ale i dnešnímu intelektuálnímu etablismentu snícímu o vytvoření sjednocené Evropy. Ekonomickým a kulturním vývojem se po mnoha letech mlžení najednou ukázalo, že je zde jediný možný vedoucí stát Evropy – Německo. To, které si tuto úlohu dlouho odpíralo a má k ní nechuť. Další realitou je, že nechuť přenechat řízení Evropy v německých rukách má v sobě nepřekonatelně zakořeněnou většina “zbytku” Evropy.
čtěte také:
Hlavním problémem Evropy zůstává brutální Německo, které ji chce ovládat
Klaus: Hitler neuspěl, Německo ale Evropu ovládlo přes EU
Německo nemělo po dvou světových válkách morální právo na existenci. Nyní buduje v EU Čtvrtou říši
Merkelová, která se stala “jakoby náhodou” skutečným vládcem Evropy, opustila pokus vládnout v EU demokraticky. V krizi vytvořila duo Merkozy + bankéři z ECB. Stejně to nefunguje. Co má tedy v této situaci Merkelová dělat? Musí hledat další spojence. Možnými spojenci jsou Itálie – vždy však obojetná, v první světové válce bojující na straně Anglie, v druhé na straně Německa a dnes se potácející v krizi. Zbývá tedy Francie, bohužel s národní politickou tradicí “vždy proti Bošům”. Pak už jsou jen houfy malých států, které ovšem většinou v duchu Němce nesnášejí, a to nejen od dvou posledních válek, které Němci rozpoutali. Stačí se podívat na záběry demonstrací z Řecka, Itálie, Portugalska, Chorvatska, Finska, Irska ale i Maďarska atd. – tedy obyvatel ze zemí, kterým už na zachování přátelské “tváře” vůči Německu nezáleží. Také proto, že Němcům docházejí peníze, že ano?!? Různé volby a referenda o EU, prosazované hlavně Německem (a jeho fámulusem a poštívačem Francií) ukazují silnou averzi proti sjednocené Evropě pod německým praporem. (Za dvacet let se boudou všichni divit, jak to, že to tehdy lidé nepoznali.)
Merkelová jako představitel sebevědomého Německa ví od začátku, že potřebuje partnera. Každá sranda něco stojí. Tohle sice není válečné střetnutí, ale je to ekonomická válka. Na euru a současné ekonomické politice EU výrazně vydělává pouze Německo (a my jako jeho subdodavatel) a pár “severských států”, většina ostatních strašlivě tratí. Jak řekl francouzský ekonom Nicholas Verón: “Jedno euro uložené v řecké bance nemá stejnou hodnotu jako jedno euro spravované španělskou bankou.” Já bych dodal: “A už vůbec ne takovou, jakou má euro uložené v německé bance!” Zatímco Itálie a řecko platí za půjčky gigantické úroky, kupují finančníci německá eura – maskovaná jako dlužní úpisy – za záporné úroky! Hledají jediné skutečně platící peníze, “německá” eura – ve skutečnosti tajné D-marky.
Každý stát anebo ekonomická moc, která se snaží ovládnout, protože je to v jejím nejvlastnějším zájmu, místní ekonomický prostor, musí mít peníze a spojence. Za 1. světové války se Němci omylem domnívali, že si vystačí se svými a rakouskými penězi a průmyslem a s Tureckem. Výsledkem bylo, že ke konci války si hladoví němečtí vojáci obvazovali rány papírovými obvazy (odtamtud máme dnešní papírové kapesníčky) a v Německu vypukl nevídaný hlad a bída. Podle německých údajů, které se často snaží problém hladu svalit na Británii, stála “blokáda” Německa – čti nedostatek potravin po zhroucením válečného systému a odchodu většiny mužů na fronty – za první světové války stálo jen Německo 800 tisíc až jeden milion životů! Pokus vojensky ovládnout Balkán, Rusko, Francii atd. a vytvořit velké Německo skončil na naprostém vyčerpání zdrojů a peněz.
Hitler tohle dobře pochopil a nacismus a 2. světová válka byla od začátku vládou a válkou lupičskou. Podobně jako bolševismus. Nacisté nejprve sebrali veškerý majetek Židům, jedné z nejbohatších vrstev společnosti. Při zbrojení nacisté stát obrovsky zadlužili, neboť uvažovali, že když vyhrají, tak dluhy platit nebudou. A když prohrají, tak také ne. Obsazení Rakouska a hlavně ČSR a každý další územní výboj byly doprovázeny státně organizovanou zlodějinou do té doby nebývalých rozměrů. Státní poklady, zlato z bank, peníze a majetky nepřátel, a to jak států, tak jednotlivců, byly ukradeny a měna obsazených států znehodnocena. Vše pokračovalo až do vytvoření otrokářského řádu “porobených” se zdánlivě nekonečným množství “lidského materiálu na jedno použití”. Takže krádež to byla důkladná. Přesto hledali nacisté zoufale nějaké spojence. Našli však jen kolaboranty. A spojence z nouze – italské fašisty. Ti je nakonec stáli daleko více škod na materiálu, ztrátách vojáků a úsilí, než přinesli. Japonci byli kamarádi jen na oko. Německo – vyčerpané lidsky, ale hlavně finančně a surovinově – přes veškeré nadšení Němců pro nacistickou myšlenku a nevídané pracovní a válečné nasazení všech lidských sil nakonec podlehlo. Došly peníze, materiál a lidi.
Německo, dnes demokratické, řeší otázku: Kdo s námi půjde budovat “Spojené státy evropské”? A hlavně kdo to zaplatí!?! The Economist napsal: “V jistém smyslu jsou teď Němci v pozici trvalého presidenta Unie.” Převeďme z newspeaku do obyčejné řeči: Merkelová je ve skutečnosti faktickým absolutistickým presidentem Unie. Jistěže se Merkelová nechystá válčit. Není šílená, dvě porážky stačí. Navíc má Německo uvnitř sama sebe “pátou kolonu” muslimů, o které neví, co udělá. Jediný skutečný ” přítel”, Francie, je papírovým tygrem. Všichni to vědí. Jen EU a eurohojeři dělají, že ne. Jak řekl již jmenovaný ekonom Véron: “Lidé v Evropě již Německo a Francii za rovnocenné nepovažují. Pro Francouze (dodejme že ještě víc pro Merkelovou) je však tato iluze důležitá.”
V diskuzi kolem senzačního interview, které podala Merkelová vybraným – čti prověřeným – deníkům, se však vyjádřila jasně. Také reakce na tento rozhovor jsou typické: Merkelová ostatně “silně” prohlásila: “Jednu věc chci naprosto jasně říci: všechny relevantní politické síly v Německu jsou naprosto zavázány projektu Evropské unie.”
Bodejť by nebyly. Všechny dobře vědí, že Německo je největším poživatelem výhod zavedení eura a má svoje i unijní zákony nastavené tak, aby maximálně chránily jeho trh a jeho firmy. Ostatní nemají sílu to změnit. Po podepsání Lisabonské smlouvy ani teoretickou.
EU je ve stavu, kdy potřeby, názory a zájmy jednotlivých států Unie jsou stále více rozdílné a protiřečí si. Výsledek zavedení eura a byrokratické politiky v Unii je katastrofální. Řecko je v neřešitelné situaci a má obrovský (cca 25%, ale přesně nezjistitelný) počet nezaměstnaných. Španělsko je v rozkladu, oficielně nezaměstnaných je 22,5 %. Přestává fungovat místní státní správa a obce, protože už nemají peníze. V zemi je asi 50 % mladých bez práce a bez výhledu na ni. Španělsko je navíc plné neregistrovaných cizinců, kteří se často nedokáží zapojit do společnosti. Itálie je v trvalém bankrotu už třicet let, ale umí s tím žít, což jí ale nechce dovolit Německo, EU a s nimi spřátelení bankéři. Itálii zatěžuje obrovská skrytá nezaměstnanost a ve státě jsou agresivní menšiny, o kterých Unie a hlavně multikulturalisté nutili Italy lhát že neexistují. Rumunští Cikáni kolem měst v odporných táborech, stále se zvětšující a stále agresivnější muslimská komunita atd..
U nás doma v ČR tyto problémy není příliš vidět. Máme se stále zdánlivě báječně, většina určitě daleko lépe než za totáče, krize se nás moc netýká a naše psychologické “zrcadlo” Německo a Rakousko zažívají na oko báječné časy. Až na ty strašné dluhy, které oba státy jaksi “tutlají”, ale které jsou schopny obhospodařovat.
Ale není to tak všude. Slovensko má velké obtíže, Maďarsko je v krizi finanční i morální. Island se nedávno zhroutil. Produkce Irska klesla o 13 %, Litvy o 17 %, Estonska a Lotyšska o 24 %. Platy a důchody v postižených zemích se propadají o 15, ale i 30 %.
V Maďarsku stoupá starý šovinismus, ve Finsku a Dánsku jsou silné protievropské nálady. Hrůzným příkladem dopadu eura je Řecko. Tam mají německé ceny, řecké hypotéky, snižují důchody o 20 %, vstupem do Unie zmizel bývalý, i tak mizerný průmysl a dle nových receptů Merkozy a Unie mají v zemi “západních cen” žít za “východní platy”. Tak to nejde a nemůže jít dohromady.
Dieta diktovaná Unií těmto zemím je šílená. Řešení, které navrhuje Merkelová, a tedy i německá ekonomická škola – šetřit, šetřit a šetřit – je pro slabší státy cestou do pekla. Merkelové by měl někdo dát přečíst informace o jejím dávném předchůdci, jak je hezky popsal ekonom Pavel Kohout (Partners): “Německo nezažilo svoji největší měnovou katastrofu v roce 1921, ale 1931. Tehdy řádila bankovní deflace spojená s hospodářskou krizí. Při trochu rozumné měnové politice by tehdy kancléř Heinrich Brüning byl schopen předejít nejhoršímu, ale vybral si nejhorší možnou hospodářskou politiku: dogmatické lpění na stabilitě měny na úkor stability ekonomiky. Cožpak se Němci zase nejsou schopni poučit z historie, mein Gott?!”
Já bych snad jen dodal, že tuhle šílenou politiku dnes Němci ordinují celé Evropě. Měli by si najít na internetu heslo “Kancléř hladu”. Tak se totiž Brüningovi říkalo. A podívat se na výsledek. Hned po něm nastoupil Hitler!
Eurohujerům se zdá být jasné, že Evropě teď musí vládnout “pevná ruka”. Zvaná “Merkozy”. Ovšem to není žádné rovnocenné duo. V praxi je to jako s vládnoucím duem Hitler-Musollini. Ne, že by byli Merkozy diktátoři, to ani nápad! Oba si určitě myslí, že jsou rození demokraté moderní doby. To si myslel Musollini ostatně taky, ovšem Sarkozy je stejně neschopný a jeho stát stejně prohnilý, jako byla tehdy Itálie.
Dnes se Merkelová stává Evropě něčím podobným, jako byl kdysi Bismarck Německu. Nejprve “udělá pořádek” a pak možná přijde i demokracie! Jinak si lze jen těžko vysvětlit její slova, že “čeká nás dlouhý proces… budeme přenášet (v originále budoucí vzdálený čas!) více pravomocí na Evropskou komisi…. Evropská rada se bude skládat z šéfů (národních) vlád a zformuje se do druhé komory parlamentu….” To znamená, že po časově neurčenou bude vládnout Merkelová pomocí jakýchsi “dekretů”, které podřízeným státům prostě nadiktuje po soukromé diskuzi se Sarkozym. Nějak tak to dělal ostatně i Musollini, když si nechal formálně schvalovat své rozkazy Velkou fašistickou radou.
Zástupci dalších států Unie se změní z doposud samostatných, demokraticky zvolených představitelů na nějaké “euro-senátory”či co, podléhající …komu?!? No Merkozymu! A tak konečně vznikne pod vedením Merkelové a jejího věrného sluhy Sarkozyho šťastná Nová Evropa.
Plán je to jasný. Ovšem nepočítá s realitou. Ostatní evropské státy nebudou chtít žít pod něčí kuratelou. A nová nevolená vláda Unie už ukazuje svoji sílu. Merkozy a jejich spřátelené bankovní instituce už silou změnili vlády na Slovensku, v Řecku i v Itálii, nadiktovali vedení Belgii, zasáhli do voleb ve Španělsku. Merkelová veřejně zasahuje do voleb ve Franci. Vyloučili z rozhodování o EU Británii záměrným pokusem ji finančně zlikvidovat nepřijatelným diktátem – něco jako ekonomická podoba “srbského ultimáta”, které nemohlo Srbsko v roce 1914 přijmout, pokud nechtělo přijít o svoji suverenitu (totéž platí pro Británii v roce 2012).
Silou může po nějakou dobu získávat na svoji stranu další “spojence” z malých států, většina voličů v těchto zemích je však bude spíše považovat za “kolaboranty”. Poroste politický odpor a ten může být hezky drsný, díky obecnému znechucení z prosazování nesmyslných, hloupých a doslova vyděračských direktiv Bruselu.
Veřejně se začíná přiznávat, a statistiky to ukazují, že ze zavedení eura těží hlavně Německo a těžce na ně doplácejí slabší evropské státy. My jsme mezi “východními a jižními státy” určitá výjimka, protože fungujeme ekonomicky jako “přidružená země” Německa. A Slovensko také poněkud profituje z ekonomického úspěchu Německa jako “přidružený stát přidruženého státu”, tedy nás.
Většina ostatních na euru a ekonomické dominanci Německa prodělávají. Dlouhou dobu se zdálo, že všichni budeme společně růst, ale bylo to jen přechodné a hlavně na úvěr.
Situace je taková, že již potřetí za sto let – od roku 1914 do roku 2012 – se snaží nejsilnější evropský stát řešit novu politickou a ekonomickou situaci po svém. Dnes “měkkou” silou. Ovšem opět nemá žádného skutečného spojence, jen pár na něm závislých politiků a úředníky v Bruselu. Nemá však, přes své relativní bohatství, opět ani dost peněz, ani surovinových a pracovních zdrojů, aby tento plán dokázalo uskutečnit.
Diktátem, vyhrožováním, vydíráním (na což vypadá oněch 50 miliard dotací “zatržených”pro školství jako “odměna” za naše stanoviska) to nelze vyřešit. Pokud se Unie nenavrátí k demokracii, nezlikviduje nádor zvaný Brusel, neudělá rychlou reformu, přijde rozpad. V roce 1968 jsme si mysleli, že Sověti pochopí, o co jde, a změní postoje. Přišla okupace. Obávám se, že se to politici opět pokusí řešit silou. Dnes ekonomickou. A že Němci stojící v čele skončí opět, již potřetí za sto let, opuštěni všemi zdánlivými spojenci a vystaveni nenávisti ostatních. A boj prohrají.
(zdroj: euportal.cz)
