Ženské cíle jsou krátkodobé. Tady a teď. Z tohoto důvodu jsou ženy dobrými manažery v krátkodobých úkolech a špatnými stratégy. Není to vada žen, ale jejich přirozená vlastnost. I když žena zaujímá strategickou pozici, např. jisté evropské kancléřky, tak to znamená, že za ní vždy stojí někdo jiný a ona je využívána jako nástroj. Iracionální svět žen si vždy liboval v metafyzice. Vykladačky karet, horoskopy, nebeská znamení, data narození, padající hvězdy, mimozemské civilizace, reinkarnace – vše nevysvětlené a nevysvětlitelné dává ženám šanci konečně fundovaně fantazírovat na téma, jež je jim snadno dostupné, nevyžaduje zvláštní intelekt, neznalost věci se nedá prokázat, neexistuje odborník, který by je v tomto paoboru mohl utřít (jako se jim to stává v jejich naivních diskusích o sportu, technice či politice), a navíc se těmito děravými teoriemi mohou samy před sebou obhájit („Věděla jsem, že jako ryba si nemám brát skopce, a přesto jsem to naneštěstí udělala.“).
Moudré ženy jsou velmi schopné, pokud ovšem chápou, že potřebují muže a že ony mu pomáhají v rozvoji. Srdcem muže je svět, světem ženy srdce. Obecně vztah žen k technice a řešením otázek logistického rozvoje společnosti lze charakterizovat takto:
,,Mnohé ženy používají moderní vynálezy techniky a přitom o principech jejich fungování mají asi takové vědomosti, jako kráva o fyziologii rostlin, které s takovou chutí požírá“
Albert Einstein
Vztah ženy k pokroku si ilustrujme na scéně, která se v r. 1821 odehrála v domácnosti Michaela Faradaye v den, kdy objevil princip elektromotoru. Když se mu podařilo uvést slabý drátek položený na hladině rtuti elektrickým polem do rotačního pohybu, zavolal k tomuto divu, který později roztočil soukolí továren i holicích strojků, svou manželku. Myslel si bláhově, že s ním bude sdílet jeho nadšení. Co je však ženským po vynálezech, které se jich přímo, bezprostředně a ihned netýkají? Utrhla se na něj, proč ji kvůli takové blbosti ruší v přípravě krocana
Muž a žena se doplňují a každý má jiné vlastnosti a úkoly. Bohužel dnes toto velká část ( většina ? ) žen nechápe. Taková situace poté vede k různým ,,,single“ životním stylům. Skutečnost, že velká většina dnešních mladých mužů jdou nudní slaboši nebo tupci, je reálnou součástí problému.
Co se stalo dnešním mužům, že se stali s trochou nadsázky ,,ohroženým druhem“. Jde o to, že veškeré instituce a procesy, od školy přes úřady až po trh práce jsou feminizovány, tj. nenabízí žádné větší možnosti osobní realizace, skutečné soutěže a posunu, pouze primitivní podřízení se ,,tady a teď“, lpění na hysterickém formalismu ( takříkajíc ,,pro stromy nevidí les“ ) a naučení se ,, panáčkovat“ pro zbytky od stolu jako pes. Vstup žen na trh práce byl pohromou, za socialismu se ještě dalo argumentovat jejich kreativním nasazením ku prospěchu celku, v tržní ekonomice přinesly pouze prosazení neplnohodnotných prací, ,, flexibilní“ pracovní smlouvy, kde se nepočítá s rozvojem, postupem, ale se slepou podřízeností. Trpí tím nyní obě pohlaví a děti zejména. Přesto fanatické feministky v žoldu neziskovek, nadnárodních korporací a s podporou sobecké nebo škodolibe části tzv. ,,vzdělaných a úspěšných“ žen dále volají:
Všechny ženy by se podle feministek měly realizovat v zaměstnání a péči o děti má vzít na sebe stát. Jejich nepřítelem je tradiční rodina. Ta je neslučitelná s úsilím feminismu získat pro ženy nezávislost a sexuální svobodu. Nepokrytým cílem feminismu je tuto instituci úplně zničit – děti svěřit do péče státu, ženy nahnat do zaměstnání.
Dnešní feministky lživě tvrdí, že ženy lidstvu nic neodkázaly ( jako matky však lidstvu odkázaly to nejdůležitější – budoucí generace, bez nich by zde dnes nebyl nikdo ) , protože je muži zahnali k plotnám, praní a dětem a emancipace je má z tohoto jha vyvést. My víme, že je to naopak – k dětem, a tedy k plotnám a vaření dobrovolně odešly ty ženy, které se v sobě nesnažily uměle potlačit svou ženskou přirozenost a které si – vědomě či nevědomě – řekly: „Neumím spravit auto, složit symfonii nebo dřít v kamenolomu, ale mám na starost důležitější věci: péči o děti, chod domácnosti a vytvoření domova.“ Tyto ženy jsou přitažlivé pro muže ne svou submisivitou, jak by opovržlivě řekly feministky, nýbrž svou ženskostí. Není tedy divu, že z pěti nejvlivnějších vůdkyň moderního feminismu ( podle studie z 60. let) – Američanky Betty Friedanová, Kate Milletová, Germaine Greerová, Gloria Steinemová a Francouzka Simone de Beauvoirová – nebyla kromě Friedanové ani žádná vdaná, ani neměla děti. A i ta poslední se v manželství cítila nešťastná a život v předměstské vile přirovnala ke „koncentračnímu táboru, ale pohodlnému“.
Pak ovšem tyto fanatičky trpí vrozenou vadou a neměly by se brát vážně. Nebo jsou to všechno lesbičky? Nebo narcisistky, co mají rády jenom samy sebe, a s tím si vystačí? Otcové, děláte to špatně, tvrdí. ,,Abyste byli dobrými otci, musíte se více podobat matkám.“ V důsledku toho se otcovství postupně feminizuje a klasický otec má pomalu zmizet z domova. Odtud je samozřejmě jen krůček k další feministické představě – mýtus o zbytečnosti otce, slovy Valerie Solans „kráčejícího potratu s inteligencí otvíráku na konzervy“. Toto je vize jejich „lepšího“ světa (s bankou se zmraženým spermatem, klonováním žen, povinou kastrací mužů, pracovními tábory pro muže, v nichž jsou drženi v izolaci ) oprávněně začínající většinu mužů děsit.
Ženy přitom rovnoprávnosti dosáhly před sto lety, což konstatovala před Druhou světovou válka i jedna z tehdejších předních feministek Clare Boothe Luceová( mj. zakladatelka časopisu Life), když před válkou napsala: „Je už na čase přenechat otázku role ženy ve společnosti matce přírodě, kterou tak snadno ošálit nepůjde. Stačí, když dáme ženám stejné šance jako mužům, a brzy shledáme, jaká je jejich vlastní podstata. Vyberou si totiž to, co je v jejich nátuře, a nikdo je od toho neodradí. A uvidíme také, že nebudou dělat to, co v jejich nátuře není – i když k tomu budou mít příležitost.“
Dnešní feminismus je o něčem jiném, je to pokračování západního ,,individualismu“ ( ve skutečnosti ,,izolacionismu jedince v davu“ ) jinými prostředky. Tzv. ,,občanská společnost“ a kult ,,individualismu“ ( v jejich podání izolace ) je na Západě ideologickým nástrojem, který má zabránit soubornému, ucelenému zkoumání a kritice západní elitářské civilizace, její koncepce a prostředků realizace a změně jejího směřování. Taková společnost proto nutně přímo útočí na tradiční a geneticky dané vlastnosti může jako je strategické myšlení, samostatnost, přehled ve světě, odvaha.
Ve společnosti se podařilo dosáhnout toho, že na kohokoli s přesahem a přehledem, přesahujícím formálně stanovený a schválený obecný i úzce profesní obzor, je pohlíženo s krajní nedůvěrou : proč neplave ( netopí se ) s námi, ale hledá pevninu k zázemí a určení výchozího bodu… Co tím sleduje? Určitě je to ,,kryptofašista“ a ,,extremista“, který chce defragmentovat náš roztříštěný svět a zavést ,,totalitu rozumu“ ( souborného, uceleného pohledu na věc )! Přesně tento bezodporový, bezpohlavní, komplexy a emocemi ovládaný svět potřebují zákulisní manažeři k řízení davu skrze systém ,, tekutého“ ( finančního, derivátového, kde se privatizují zisky a socializují ztráty ) kapitálu, který disponuje stejnými vlastnostmi ( žádná strukturovanost, příslušnost ke státu, k národu, k hodnotám, nenávist k čemukoli co ,,brzdí“ obrat ). Postmoderna ( ,, filosofický“ směr post-fakt, nihilismu, relativity, ztráty identity ) a neoliberalismus ( ekonomický model lichvářského monetarismu a všeobecné privatizace prosazující se od 70. let 20. stol. a triumfující po rozpadu Východního bloku ovládnutím světa v 90. letech ) jsou dvě strany jedné mince, která je ulita z asociálních tezí ( post ) moderního liberálního feminismu, izolacionalismu jedince a tzv. ,, otevřené občanské společnosti“ spojujících se v totalitní ideologii na rozbití celé společnosti.
Daniel Novák
