„Nestydím se, že jsem,
jak vy říkáte,
barbar z Balkánu,
ze země špíny a přečastých bouří.
Vězte však,
že máme také kulturu a srdce, která hoří.“
(verše: Desanka Maksimovićová (1898–1993), srbská spisovatelka)
PhDr. Jiří Jaroš: Když jsem v březnu roku 1999 dostal od svého srbského synovce z Bělehradu zprávu, že letadla, která přelétávají nad naším domkem, budou za chvíli v Bělehradě a že nesou bomby, které za chvíli budou padat lidem na hlavu, bylo mi velmi špatně. Cítil jsem strašlivou vinu za naši českou vládu, která toto dopustila. Například Rakousko nedovolilo přelet těchto bombardérů, proto si NATO vybralo naši republiku, aby útočné stroje mohly uskutečnit tady toto barbarství.
Dovedete si představit, jak mi bylo, když synovec řekl: „Nechám zapnutý telefon, abyste slyšeli, jak se začnou sypat bomby.“ Víte, já jsem z rodiny, kterou z poloviny vyvraždili nacisté. Teď jsem si říkal, jak je vůbec možné, že NATO a Američané bombardují svého spojence z druhé světové války? Nemohl jsem pochopit, že tím budou trpět mí příbuzní v Bělehradě, že tím utrpí také mí příbuzní v Černé Hoře – ty pumy dopadaly i na Černou Horu.
Hned první den tady této barbarské válečné kampaně, které Srbové říkají 78denní válka, jsem napsal osobní protest do Parlamentu České republiky. Na závěr jsem apeloval: „Posílejte do Jugoslávie nemocnice, léky, potraviny… Neposílejte tam ale vojska. Neposílejte tam bomby.“ To je asi vše, co k tomu můžu dnes říci.
Pane doktore, co vidíme na fotografii, kterou jste nám umožni publikovat?
To jsou trosky traktorového závodu v obci Rakovica nedaleko Bělehradu. Místo jsem navštívil se svou srbskou příbuznou, jež mi dělala průvodce. Traktorový závod byl bombardován vzdor tomu, že se tam nevyrobil ani jeden jediný tank, aby se tedy nikdo nedomníval, že to byl skrytý vojenský objekt! Tam se skutečně dělaly motory pro traktory. Tento závod byl zasažen raketou. Tlaková vlna výbuchu byla tak silná, že nedaleký pravoslavný klášter doznal poškození – jedna ze stěn kolem areálu se sesula. Tohle byla ukázka bombardování vojenských cílů, alespoň podle zavedených manter NATO.
Jaký je současný poměr Srbů vůči USA, vůči Alianci?
Vůči Spojeným státům? To si netroufnu dnes říci. Vůči NATO, nakolik je mi známo, je to jednoznačné: Srbové odmítají vstup do NATO. Většina srbského národa, pokud nepočítám nějaké kolaboranty (v podstatě si myslím, že takových 90 % obyvatelstva, pokud to není i více), odmítá NATO z principu! Nemůže totiž zapomenout na 78denní válku, kdy se lidé zdravili „Bombar dan!“ Je vyloučeno, aby se na dotyčné události zapomnělo jen tak…
Děkujeme za vzpomínku a za rozhovor.
Česká republika má ve své kultuře autora epigramů Karla Havlíčka Borovského, kterého ve 20. století částečně vystřídal písničkář Karel Kryl. Písničkář a disident zemřel v roce 1994 a už nestačil okomentovat bombardování Jugoslávie, tedy toho státu, který odsoudil sovětskou invazi do ČSSR a kterému se Češi „odvděčili“ tak, že neprotestovali proti agresivní politice Severoatlantické aliance. Mimochodem, naše republika vstoupila do NATO 12 dní před vypuknutím 78denní války, která si vyžádala až 2000 civilních obětí (viz Wikipedie u hesla Operace Spojenecká síla). Škody na infrastruktuře se vyšplhaly do desítek miliard dolarů. Tak tedy Karel Havlíček i Karel Kryl již mluvit nemohli. Zato se do paměti vryla dobová hláška tehdejšího prezidenta Václava Havla, který spojeneckou akci označil za „humanitární bombardování“…
Poznámka: Dr. Jiří Jaroš je členem Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. Prošel řadou povolání, zvláště jako archeolog muzeí v Moravském Krumlově a ve Vyškově na Moravě, pracoval i v Technickém muzeu v Brně. V době normalizace mu Státní bezpečnost znemožnila výkon povolání. Jiří Jaroš publikoval desítky prací z oboru národopisu, archeologie a výzkumu technických památek, přičemž na obnově některých z nich se i podílel. Mezi takové patří národní kulturní památka Vodní mlýn ve Slupi u Znojma či státní technická rezervace Stará huť u Adamova (dnes Huť Františka). Těmito slovy osobu historika Jaroše přibližuje prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc.
Báseň D. Maksimovićové jsme pro vás citovali z publikace Václava Štěpánka s názvem Zápisky z doby Bombardování. Publikace vyšla v Brně roku 1999. Dotyčnou báseň přeložil známý balkanolog prof. Ivan Dorovský, který léta přednášel na Masarykově univerzitě v Brně, na Ústavu slavistiky.
Další zdroj.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce
zdroj: cz.sputniknews.com
