Že se jedná o uvedené nádraží, ověřily ParlamentníListy.cz také přes všemocné Google Maps. Celou situaci, kterou vidíte níže, lze totiž velmi dobře doplnit do funkce Street View. Právě tam najdete vše, co byste o dané lokaci chtěli vědět. My ovšem nebudeme řešit zeměpisnou šířku, nýbrž záznam, který je pro Evropana poměrně nepochopitelný, až nepřijatelný.
„U nás se kočky nejedí. Nám kočky dělají společnost, jako kdyby to byly naše děti,“ pustí se zostra místní obyvatelka do údajného přistěhovalce. Ten skutečně za bílého dne kousek od nádraží opéká na ulici kočku. Z několika záběrů je vidět, že je ještě ve ztuhlém stavu. Dotyčný mladík má v ruce nůž. Místní ženu to absolutně neodradilo.
Muž se jejímu křiku nejdříve brání slovně. To však na záznamu nelze přesně identifikovat. Zjevně říká něco v tom smyslu, že žena nemá pravdu.
„Co ne? Co ne? Co to má znamenat? Tady nejsi u sebe doma. Pošlu tě do vězení. Půjdeš do vězení, styď se!“ oponuje dotyčná dáma. A zhurta pokračuje. „Podívej se, co děláš, styď se! Jsi špinavec, kus hovna,“ křičí, zatímco tento údajný migrant porcuje mrtvolu černé kočky. A také odpovídá, že nemá žádné peníze.
https://www.facebook.com/watch/?v=289960398814298
Dámu nastalá situace ještě více rozvášní.
„Na cigarety máš, že jo? A nemáš peníze na chleba? Styď se!“ pokračuje. „Běžte pryč, vraťte se domů, na cigára máš, ale na jídlo ne,“ křičí. S dotyčným mužem to ani nehne. Dál rozdělává oheň a v ruce drží nůž.
Celé video je zakončeno zoufalým konstatováním, že je to něco neskutečného…
Kde k tomu s největší pravděpodobností došlo?
(zdroj: Google Maps)
Pomůže Itálii dublinské nařízení?
Právní norma z roku 1999, která je známá jako dublinské nařízení, má dva cíle. Za prvé, určit členský stát EU, který je za vyřízení žádosti o azyl zodpovědný. Smyslem je zajistit, aby národní administrativy různých států EU nebyly přetíženy žádostmi stejných osob. Za druhé, zamezit asylum shoppingu. Jinými slovy, nedovolit, aby si žadatelé o azyl mohli vybírat, kde svou žádost předloží. Hlavní zásadou dublinského nařízení totiž je, že odpovědnost za posouzení žádosti nese ten členský stát, na jehož území žadatel o azyl poprvé vstoupil.
Rozdělení zodpovědnosti skutečně vyřešilo problém asylum shoppingu, avšak léta zkušeností s danou normou odhalily jeho slabiny. Totiž, že téměř 80 procent všech žádostí o azyl dlouhodobě řeší celkem 5 zemí EU (Německo, Velká Británie, Itálie, Španělsko a Francie), což není spravedlivé. Tato slabina se nejvíce projevila v roce 2015, kdy do EU vstoupil bezprecedentní počet žadatelů o azyl (přes 1 milion) a dle pravidel dublinského nařízení se všemi těmito žádostmi měly zabývat státy vstupu, tedy Itálie a Řecko. Německo proto dočasně pravidla porušilo a nabídlo pomoc s převzetím odpovědnosti za část žadatelů o azyl.
Základem návrhu Evropské komise je opravný mechanismus, který automaticky určí, že některý stát čelí neúměrně vysokému počtu žádostí o azyl. Příslušná referenční hodnota, tedy normálně zvládnutelný počet žádostí, má stejnou měrou záviset na bohatství a velikosti populace dané země.
Prostředky na migrační politiku jsou součástí rozpočtu EU, který každý rok předkládá Evropská komise ke schválení Evropskému parlamentu a Radě EU (členské státy). Na začátku roku 2015 Komise původně počítala vyčlenit na řešení uprchlické krize částku 4,5 miliard eur pro období 2015-2016. V souvislosti s akutní potřebou řešit migrační vlnu tuto částku v průběhu roku 2015 navýšila na celkem 10 miliard eur, píše se v dokumentu o migraci od A po Z na stránkách bruselských úředníků.
zdroj: parlamentnilisty.cz
