Při zkoumání toho, kdo jsme, čeho se bojíme, a hlavně toho, proč se toho bojíme, žánr často vrhá zrcadlo do současného života a nutí nás čelit hrůzám, které jsme dlouho ignorovali.
V debutovém filmu Remi Weekes, Jeho dům, klaustrofobie, izolace a diskriminace spočívají ve samotných zdech a stropech titulárního vadného domova a komunikují obavy, které jsou dováženy s těmi, kteří přicházejí do Velké Británie jako uprchlíci. Pár Rial (Sope Dirisu) a Bol (Wunmi Mosaku), kteří se vyhýbají válkou zničenému Jižnímu Súdánu v naději, že najdou útočiště v Anglii, získají dočasné ubytování, i když jim pokusy o asimilaci s anglickým životem v malém městě zmařil číhá zlo. Píše portál Farout Magazine.
To, s obratnou lehkostí a přesností, vytváří tón a atmosféru tak dusnou, že to vyzařuje empatii – tyto postavy, jejich historie a jejich současná situace se stávají společnými. Toho je dosaženo řadou různých cest, i když je jistě vedena vynikajícími výkony dvou hlavních aktérů, jejichž obavy, viny a úzkosti unikají z jejich samotných pórů. Vzpomínky na prožitou realitu se projevují jako sny, viscerální vize a flashbacky, poskytující krátké pohledy na zjizvenou, rozptýlenou minulost, přerušovanou zvláštním zvratem, který se vkrádá do příběhu jako nechtěná vzpomínka, pocit viny, úder silně komunikující výčitky párů.
Ačkoli dramaticky vyniká a přesně překládá obavy a strach z uprchlíků hledajících úkryt před jejich minulostí, režisér Remi Weekes ‘nedokáže určit, jaký typ filmu by chtěl vykouzlit. I když se obavy a úzkosti zpočátku projevují jako letmé záblesky nedefinovatelných postav nebo jako skřípavý šepot, tyto kousky se, bohužel, brzy formují jako ochablé bledé stvoření, jehož přítomnost se více obává, když ji nelze vidět. Obavy z jejich minulosti se již formovaly jako zlověstné prázdnoty, prázdná úzkost ze zastíněných postav – samotná potřeba čelit strachu je zbytečná.
