A dnes se dovídáme, že 20 milionů Ukrajinců se po úspěšném cíli onoho našeho vměšování z Ukrajiny vystěhovalo, protože doma nenašlo ani práci a a tím pádem ani chleba. A to, co doma zůstalo, je ovládáno rasistickými a antisemitskými organizacemi Svoboda a Pravý sektor, používajícími stejnou symboliku jako nacistické Německo. A z úst někdejšího premiéra „nové Ukrajiny“ jsme se při příležitostí jeho prosebné berlínské mise o pokytnutí úvěru v r. 2015 dověděli, že „Německo a Ukrajinu váže stejný osud, protože obě tyto země napadla v roce 1944 Rudá armáda“.
Takový je tedy náš nový kamarád a navlas stejný by byl ten, kterého bychom se dočkali, kdyby stejně úspěšný jako Jaceňuk na Ukrajině byla Cichanouská v Bělorusku. Jejich úspěch by spolu s nimi sdílely totiž už jen ozbrojené síly USA a NATO, které by se po předcházejícím posunu blíž k Moskvě na Ukrajině, dostaly blíž k témuž cíli i z Běloruska, odkud by dokonce i středorážovými děly mohly pálit na starobylé ruské město Smolensk.
Člověka napadá, je-li pro nás takovýto obraz budoucích dějů skutečně tím, k čemuž bychom se měli vzpínat jako k něčemu, bez čehož nemůžeme žít? A nevadí-li nám též, že svým vměšováním do vnitřních záležitostí Běloruska trháme na cáry Chartu OSN, kterou jsme v San Franciscu v červnu 1945 spolupodepsali a která byla formulována s cílem vyhnout se v budoucnu hrůzám válečných konfliktů mezi zeměmi, včetně konfliktu světového?
Jako nejdůležitější zásady pro udržení míru uvádí Charta OSN tyto tři:
• Zásada svrchované rovnosti států
• Zákaz použití síly či hrozby silou vůči jinému státu
• Zákaz nevměšování se do vnitřních záležitostí států
Přečtěme si je a při současně vedených našich tancích kolem Běloruska zpytujme svědomí: Neotrnulo nám od onoho června 1945 v San Franciscu až trochu moc?
Lubomír Man
