Čili normál, na který jsme si od sametu víceméně už zvykli. Jenže ono existuje i cosi jiného. Totiž zpráva, která vás zdrtí. Zasáhne vás třeba i jen jedenkrát, dvakrát či třikrát v životě, ale zato s takovou silou, že vzduch kolem vás učiní nedýchatelným a svět neobývatelným. Dosavadní pravidla a jistoty, které až dosud dávaly světu i vašemu životu v něm rozumný smysl, se po té zprávě kamsi propadnou, a ve vás se usídlí tak pronikavý pocit zmaru, zoufalství a neutěšenosti, že po několik dalších dnů či týdnů jste neschopen čehokoli a nejvíc ze všeho se vám chce umřít.
Taková zpráva nás zasáhla v sobotu 4. prosince, kdy se na první straně deníku Právo objevil tento výrazný titulek: KALOUSEK: PREZIDENTSKOU VOLBU VÁŽNĚ ZVAŽUJI.
Čili ten druh zprávy, o němž shora píši. Novina tak moc mimo zdravý rozum i mimo možnosti lidského chápání, že první, co vás po jejím přečtení napadne, je všeho nechat, co nejspěšněji spěchat domů, zatelefonovat rodině a známým, že se s nimi loučíte, ulehnout a čekat, kdy vám svět zbavený rozumu spadne na hlavu. Cokoli psát tam, kde jak vidno, normální lidský úsudek uletěl a nahradilo jej šílenství, vám ted připadá asi tak účelné, jako čmárat písmena do vzduchu. Protože psát – pro koho? Pro svět, který už má na kahánku? A když ještě ne, tak pro svět, který se už pomátl až tak, že člověk v národě nejnenáviděnější (proto a též proto, aby svým předsednictvím, svou vizáží a svými projevy a proslovy stranu dále nepoškozoval, se vzdal, či řečeno přesněji, byl i na doporučení svého druha a spoluzakladatele TOP 09 Schwarzenberga nucen vzdát se svého stranického předsednického postu), přichází nyní se šokujícím prohlášením, že je víceméně připraven usilovat nikoli o znovupřevzetí předsednictva strany TOP 09, ale že tentokrát míří nejvýš – to je k prezidentskému stolci na Hradě.
Musel se zbláznit, kdo si myslí, že ho bude volit, je první vaši myšlenkou, když k vám ta novina dorazí, zauvažujete i o tom, jaký asi druh duševní poruchy musel to Kalouska postihnout, a narcizmus je v té úvaze samozřejmě na řadě jako první. Ale pak vás napadne, není-li třeba všechno i jinak. Totiž tak, že tenhle narcis počítá ve svých úvahách nikoli už s prezidetskou volbou všeho lidu, čili s volbou přímou, v níž by pochopitelně neměl šanci, ale s volbou, kdy by prezidenta znovu volili jen poslanci a senátoři (nejhlasitějším zastáncem této změny je shodou okolností právě teď do úřadu nastupující premiér Petr Fiala). Ale vpravdě řečeno, ona celá pražská kavárna se k znovuzavedení parlamentní volby prezidenta vehementně hlásí, má ve sněmovně a v senátu pohodlnou většinu, takže kdyby se změna od prezidentské volby přímé k prezidentské volbě parlamentní opravdu uskutečnila, a kdyby se pražská kavárna v obou komorách na prezidentské nominaci Kalouska shodla, jeho šance stát se prezidentem by bez šancí nebyla.
To by se nám už pak ale opravdu nechtělo žít a právem bychom se ptali, že když to tedy nejsou psychopaté, kteří nám takto protismyslně vládnou, nejsou-li to náhodou gangsteři. Ke kteréžto úvaze by nás, docela jako by nás za ruku vedla, mohla přivést tato téměř dva a půl tisíce let stará úvaha Sokratova:
„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů a cizinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie“.
Co myslíte? Nejde o slova, která jako by mluvila k naší nejžhavější současnosti? A dokonce i ke Kalouskově vážnému zvažování vstoupit do boje o prezidentský úřad?
Lubomír Man
