Zdá se, že po osvobození severo-syrského města Aleppo je vláda v Damašku na cestě k ukončení války, která zemi devastovala téměř šest let.
Předpokládat ale, že syrský konflikt je na prahu svého vyřešení můžeme, pouze pokud bychom se domnívali, že probíhal v geopolitickém vakuu, odděleném od jakýchkoliv regionálních, či globálních zájmů.
Ve skutečnosti byl zástupný konflikt, který Západ v Sýrii vyvolal, připravován již roky před svým uskutečněním jako pouhé úvodní dějství pro válku s Íránem a větší globální konflikt, který by zabránil ruskému znovuvzkříšení a vzestupu Číny.
Americká hegemonie a její snaha o likvidaci nastupujících supervelmocí
S koncem Studené války se Spojené státy snažily získat a následně udržet pozici jediné světové supervelmoci. Armádní generál Spojených států Wesley Clark v diskuzním pořadu TV Flora nazvaném „ Čas vést “ v roce 2007 poodkryl tuto agendu. Zmínil se tehdy o rozhovoru, ke kterému mezi ním a tehdejším náměstkem ministra obrany Paulem Wolfowitzem došlo již v roce 1991:
Řekl jsem, že musí být s výkonem svých jednotek v operaci Pouštní bouře opravdu spokojený a on na to, že vlastně ne řekl – pravdou je, že jsme se měli okamžitě zbavit Saddáma Husseina, což jsme neudělali. A to bylo krátce po šíitském povstání v březnu 1991, které jsme vyprovokovali my, abychom následně drželi naše jednotky stranou a nečinně přihlíželi.
Jedné věci jsme se ale přece jenom naučili prohlásil a sice, že můžeme použít naše jednotky v oblasti Blízkého Východu, aniž bychom se museli obávat ruské reakce. To nám dává pět až deset let na vyčištění všech pro- sovětsky orientovaných režimů; Sýrie, Íránu a Iráku, předtím, než nás další nastupující supervelmoc bude moci ohrozit.
Z prohlášení generála Clarka je zřejmé, že se jednalo o specifický plán, který odstartovala záhy po skončení Studené války právě Operace Pouštní bouře. Následoval konflikt na Balkáně, americká invaze do Afghánistánu a posléze i do Iráku společně s celkovou vojenskou expanzí, která byla součástí Války proti terorismu a reagovala na teroristické útoky z 11. září 2001.
Série státních převratů v americké režii zahrnovala kromě výše zmíněných konfliktů také řadu tzv. „Barevných revolucí“ napříč Východní Evropou. Do té patřili aktivity politické organizace Otpor! v letech 1998-2004 v Srbsku, „Růžová revoluce“ v Gruzii a v roce 2004-2005 i „Oranžová revoluce“ na Ukrajině.
Ti, kteří se na těchto operacích podíleli, ať už se jednalo o členy americké vlády, představitele soukromého sektoru (korporátní média a IT giganti jako Facebook a Google), nebo o “aktivisty” žijící ve výše uvedených zemích, začali v roce 2008 cvičit opoziční vůdce napříč celým arabským světem. Blížil se rok 2011 a s ním i Spojenými státy zinscenované „Arabské jaro“.
Americké ministerstvo zahraničí vydalo v roce 2008 tiskové prohlášení, ve kterém se veřejně přiznalo k organizování „ Summitu Spojených mládežnických hnutí.“:
Zárodky tohoto sdružení již existovaly jako spolky lidí po celém světě, které spolu prostřednictví internetu, mobilních technologií a médií komunikovaly a předávalay si navzájem cenné rady a informace. Ministerstvo zahraničí jednalo pouze jako zprostředkovatel, který pomáhal s organizací a zajistil partnerství se subjekty jako je Facebook, Howcast, Google, MTV a Columbia Law School.
V tiskovém prohlášení byla diskutována i samotná krycí taktika, pro operace nevyhnutelně vedoucí k násilným změnám režimu v Egyptě, Lýbii, Sýrii a Jemenu. Podíváme-li se na účast „ Summitu Spojených mládežnických hnutí“, zjistíme, že mnoho těchto skupin bylo po svém návratu na Střední Východ v čele protestů, jako tomu bylo u Hnutí 6. dubna v Egyptě.
New York Times nakonec vydal článek nazvaný „Americké skupiny pomáhaly zinscenovat arabská povstání“, ve kterém přiznává:
Mnoho skupin a jednotlivců přímo zapojených do reforních povstání, které se v regionu tak rozmohla (Hnutí 6. Dubna v Egyptě, Bahrajnské centrum pro lidská práva, či řadoví aktivisté jako je Entsar Qadhi, mládežnický lídr z Jemenu), obdrželo výcvik a finančí podporu od skupin jako je Mezinárodní republikánský institut, Národní demokratický institut nebo Dům svobody (Nezisková organizace pro lidská práva umístěná ve Washingtonu),jak v posledních týdnech potvrdili rozhovory a diplomatické depeše odtajněné díky Wikileaks.
Cílem těchto vojenských intervencí a Spojenými státy řízených „barevných revolucí“ bylo naplnit přesně to, o co podle generála Clarka američtí političtí činitelé usilují od konce Studené války – odstranění států, které operují nezávisle a mohly by případně ohrozit americkou globální nadvládu.
Sýrie, jako další zastávka na této cestě
Zničení Iráku, izraelská válka s Hizballáhem v jižním Libanonu a pokračující snahy o izolaci a svržení vlády v Teheránu jsou všechno součásti stejného programu. Americké politické dokumenty, které lze zpětně dohledat, přiznávají, že klíčem ke konečnému svržení Íránu je zničení Hizballáhu v Libanonu a eliminace Sýrie, jakožto íránského spojence.
V roce 2007 novinář a nositel Pulitzerovy ceny Seymour Hersh zveřejnil článek: “Přesměrování: Je nová politika administrativy výhodná pro naše nepřátele ve Válce proti terorismu?” ve kterém odkrývá:
Kvůli oslabení Íránu, který je převážně šíitský, se Bushova administrativa rozhodla pro přenastavení svých priorit na Středním východě. V Libanonu spolupracovali se saúdskou vládou sunnitů při utajovaných operacích cílených na oslabení Hizballáhu, což je šíitská organizace podporovaná Íránem. Spojené státy se také podílely na tajných operacích namířených proti Íránu a jeho regionálnímu spojenci – Sýrii. Vedlejším efektem těchto aktivit bylo zesílení sunnitských extremistických skupin, které vyznávají militantní vizi Islámu, jsou nepřátelské vůči Spojeným státům a podporují Al-Káidu.
V roce 2009 Brookings Institution, geopolitický think tank financovaný americkými korporacemi, zveřejnil 170 stránkovou zprávu nazvanou: “Kterou cestou do Persie? Možnosti nové americké strategie vůči Íránu”:
Izraelci by zřejmě uvítali pomoc američanů s více záležitostmi. Izrael by možná podstoupil riziko Íránské odplaty a mezinárodního rozhořčení ochotněji, než Spojené státy, ale není nezranitelný a mohl by od američanů požadovat určitých závazků, předtím než bude ochoten udeřit. Například by mohli akci pozdržet do té doby, než by dosáhl zisku mírové dohody se Sýrií (Tedy za předpokladu, že Jeruzalém věří, že je taková dohoda na dosah), což by pomohlo zmírnit odvetu Hizballáhu a případně i Hamásu. Následně by mohli po Washingtonu požadovat, aby pořádně zatlačil na vyjednávání mezi Jeruzalémem a Damaškem.
Je zřejmé, že žádné takové “mírové dohody” dosaženo nebylo a místo toho došlo k zorchestrování devastace Sýrie ve velkém. Množství návrhů prezentovaných ve zprávě Brookings Institution, týkajících se zažehnutí konfliktu a změny režimu v Íránu, bylo místo toho použito v Sýrii.
Společně se zničením Libye, ke kterému Spojené státy využily bojovníky napojené na Al-Káidu, došlo k transformaci východo-libyjského města Benghází, které se změnilo na logistický odrazový můstek namířený na hranici Turecka se Sýrií. Zástupná invaze do Sýrie byla následně zahájena poté co byly vyvolány občanské nepokoje ve větších syrských městech.
Do roku 2012 ozbrojenci zaplavili turecko-syrské hranice a obsadili město Aleppo. Zničující válka, která následovala tento národ zcela zpustošila. Spojenci Sýrie – Hizballáh, Írán a Rusko byly do konfliktu vtáhnuti a koalice tak mohla být před nadcházející expanzí konfliktu směrem na východně ležící Írán a potažmo I jižní část Ruska, dost oslabena.
Podívejte kdo se ujal úřadu právě včas na válku s Íránem…
Zvolený prezident Donald Trump se obklopil nejenom pro-izraelskými zastánci tvrdé linie, jakým je David Friedman, ale také kruhem lidí, kteří dlouhá léta volají po válce s Íránem (mj. I zakladatel serveru Breitbart News – Stephen Bannon, nebo generál námořní pěchoty ve výslužbě James Mattis).
Podobný kruh politiků by nepochybně obklopil i prezidentskou kandidátku a bývalou ministryni zahraničí Hillary Clinton, pokud by volby vyhrála naopak ona -v době jejího působení na ministerstvu zahraničí došlo ke zničení Lybie i Sýrie, což bylo předpokladem pro vypuknutí zmiňovaného konfliktu.
Jinak řečeno, Washington se připravuje na plnohodnotnou konfrontaci s Íránem právě ve chvíli, kdy zástupná válka v Sýrii se zdá být téměř u konce – a připravoval se na ní bez ohledu na to, který ze dvou kandidátů za prezidentský stůl nakonec usedne.
Američtí politici si pravděpodobně představovali, že k pádu Sýrie dojde podstatně rychleji a nečekali, že ztráty budou tak vysoké. S Ruskem, které zde má významné množství svých jednotek, syrskou armádou, která byla zredukována do vysoce efektivní bojové síly a Íránskými jednotkami podporovaných Hizballáhem, kteří v tomto regionálním konfliktu získali cenné zkušenosti, nebude přesunutí bojiště do Íránu jednoduchým úkolem.
To je možná I důvod, proč je zvolený kandidát Donald Trump prezentován jako možný “spojenec” Ruska. Obvinění Ruska z “hackerských útoků” na americké volby bylo použito jako prostředek ke zmražení alternativních médií pod záminkou boje proti “falešným zprávám”. Je otázkou,do jaké míry bude teď pro americké zákonodárce složité vytvořit další provokaci,která by ospravedlnila expanzi Syrského konfliktu na Íránské území za účasti amerických jednotek, tak jak to navrhuje zpráva: “Kterou cestou do Persie?”
Za zmínku také stojí, že během syrského konfliktu docházelo ze strany Izraele k systematickým útokům na infrastrukturu Hizballáhu v Libanonu a Sýrii. Izraelští politici se pravděpodobně pokusí udržet nárazníkovou zónu, která je bude oddělovat od těch, kteří by se mohli mstít za izraelský útok na Írán, zaštítěný Spojenými státy – přesně jak Brookings navrhoval v roce 2009.
Volby neukončí americkou nadvládu, to dokáže pouze bipolární uspořádání sil
Zvláštní zájem Spojených států byl po skončení Studené války věnován snaze čelit a zlikvidovat každou hrozbu jejich celosvětové nadvládě. Jak nás generál ve výslužbě Wesley Clark již před léty upozorňoval, Spojené státy usilují o naplnění svého specifického programu již od devadesátých let a nezáleží jim na tom, kdo zrovna úřaduje v Bílém domě, nebo jaká rétorika bude použita pro ospravedlnění nespočetného množství válek a “Barevných revolucí”, které jsou pro dosažení a udržení globální nadvlády tak důležité.
Poté co Rusko a Čína znovu-nastolili globální vyrovnání sil, odrazily americkou agresi a zatlačili americkou nadvládu na světovém dějišti do lépe odpovídající multipolární role, američané zareagovali zvýšením frekvence přímých konfrontací s Moskvou a Pekingem a stále násilnější kampaní svých zástupných válek a operací vedoucích ke změnám režimů po celém světě.
Iluze, že prezidentské volby mohou tento program, který probíhá již několik desetiletí, vykolejit je nebezpečná. Ve skutečnosti jsou jedinou překážkou, stojící mezi zájmy Spojených států a dosažením globální nadvlády, navzájem si konkurující centra moci – Rusko a Čína, nebo řadová hnutí, jakými jsou alternativní média, alternativní ekonomické modely a politické spolky, vybudované na moci a vlivu, kterého samy dosáhly.
Takové alternativy mohou podkopat moc a vliv, kterých v současné době Spojené státy a korporátně-finanční monoply, které ovládají politickou scénu, neoprávněně užívají.
(KPa, skn.cz, Foto: Shutterstock)
