Svatební košile, stejně jako další z básní v Kytici, vycházejí z lidových motivů. U této konkrétní balady jde o inspiraci sahající až ke keltským a staroslovanským kořenům, protože v obou kulturách byl oblíbeným motivem příběh o zemřelém milenci, který se snaží dostat na onen svět svou vyvolenou (případně opačně – milenka milence). Údajně ale existuje i konkrétní místo, kde se hororový příběh měl stát.
Za posledním českým poustevníkem
Některé prameny hovoří o tom, že by se mohlo jednat o poutní místo Byšičky nacházející se nedaleko Lázní Bělohrad v Podkrkonoší a zároveň poblíž Miletína, městečka, kde se slavný básník narodil, a které dodnes vypadá tak trochu jako z 19. století. Na nevysokém návrší tu stojí původem románský kostelík, jediná připomínka vesnice, která byla zničena v bouřlivých letech třicetileté války. Dodnes tu na vás dýchá velmi zvláštní atmosféra, na jedné straně poklid a posvátnost, na straně druhé jako by tu zůstaly otištěny vzpomínky na válečné hrůzy skoro 400 let staré. Mimo jiné, na Byšičkách žil v 19. století jistý Augustin Hoření, který byl údajně posledním skutečným poustevníkem u nás.
Erben sice vydal různá pojednání, kde vysvětluje mnohé k baladám z Kytice a popisuje i lokality, které ho inspirovaly, ale zrovna u Svatební košile zarytě mlčí. Nicméně z některých náznaků vyplývá, že ještě spíše než v Byšičkách by se děj mohl odehrávat v kostele Máří Magdaleny v západočeských Velharticích. K němu se váže pověst, která je v podstatě zjednodušenou variantou balady z Kytice, ale hlavně: zdejší kostel je od středověku proslulý různými duchařskými a hrozivými historkami. Je obklopen hřbitovem, na který se i dnes mnozí lidé obávají vstoupit, protože se tu dějí prapodivné věci.
Satanské mše i tajemná dívčí tvář
Na tomto hřbitově se už před staletími odehrávaly satanské mše, jejichž účastníci se pokoušeli oživit mrtvého. Kvůli tomu unesli krásnou dívku, která kvůli jejich rituálům zemřela. Její tvář prosvítá dodnes z omítky zděného kostelního štítu. Ta může ale patřit i jedné z velhartických šlechtičen, která se na tamějším hradě zjevuje jako Bílá paní, a podle dalších svědectví se tajemná tvář podobá jedné zdejší dívce, která poměrně nedávno zahynula při automobilové nehodě. Nicméně dívčí tvář se na omítce objeví i poté, co je přetřena novým nátěrem.
O velhartickém hřbitově a kostele se zkrátka mnoho dobrého nedočtete: původní dřevěná stavba shořela už někdy ve středověku, a to i s lidmi z okolí, kteří se tam schovávali během války před nepřítelem. Na hřbitově se snad nachází neoznačený hromadný hrob sudetských Němců, kteří byli zabiti při jejich přespříliš divokém odsunu po druhé světové válce. Citliví jedinci popisují pocity, jako by se na ně poté, co vstoupili za hřbitovní zeď, vrhali duchové, kteří je chtěli „odtáhnout“ do podsvětí, což chtěla ostatně udělat i hlavní postava Erbenovy balady. Básník si tedy lepší místo vybrat opravdu nemohl a můžeme se domnívat, že vzhledem k jeho skutečně strašidelné pověsti na něj nechtěl upozorňovat veřejnost. Tudíž se o něm ve svých spisech raději ani nezmiňuje.
(procproto.cz, foto: Shutterstock)
