Během rozhodování napsat knihu oslavující bojovníka za svobodu své vlasti, Fotiová zjistila, že její dědeček nejen spolupracoval s nacisty, ale také se osobně podílel na vyhlazování litevských Židů. Zároveň, jak se novinářka dozvěděla, jak litevská vláda aktivně zakrývá zločiny mnoha „bojovníků za nezávislost”, kteří ve skutečnosti byli kolaboranti.
Na stránkách Salonu americká novinářka Silvia Fotiová, vnučka litevského bojovníka za nezávislost, sdělila odhalení, které změnilo její život: její dědeček, který byl považován za národního hrdinu, se ukázal být aktivním komplicem nacistů.
Všechno to začalo žádostí Foti umírající matky Fotiové: prosila zakončil vlastní knihu o svém otci – Jonase Noreika, zuřivého bojovníka proti komunistickému režimu, který zemřel v kobkách KGB. „Jako novinářka jsem souhlasila. Neměla jsem tušení, že ponoření do tohoto projektu povede ke krizi identity, objevu o popírání holocaustu a zakrývání na straně litevské vlády,“ připustila autorka.
Od dětství, kdy žila v litevském čtvrti Chicaga, novinářka považovala dědečka za „mučedníka zabitého rukou KGB za svobodu Litvy“ ve věku 37 let. Podle rodinných příběhů vedl protikomunistické povstání a znovu získal zemi od SSSR krátce předtím, než byla obsazena Němci. Během německé okupace se Noreika stal vedoucím kraje na severozápadě země. Jak tvrdí rodinné zdroje, během války bojoval proti nacistům, a byl umístěn v koncentračním táboře, odkud uprchl. Po návratu do Vilniusu, vedl nové protikomunistické povstání, po kterém byl zajat KGB, byl mučen a byl popraven.
Matka Fotiové shromáždila 3.000 stran materiálů pro budoucí knihu: dopisy, protokoly KGB, stovky článků v novinách a časopisech. Nicméně, když reportérka popsala své plány napsat knihu své babičce, ta požádala Sylvii nepsal nic o zemřelém manželovi. Podle autorky článku nejprve této žádosti nepřikládala význam.
V říjnu 2000, po smrti své babičky, Fotiová a její bratr Ray přijeli do Litvy na pohřeb ostatků příbuznými ve vlasti. Podle svých slov byla velmi překvapena poctami vůči nim, coby rodině „generála Větra“ (vojenský pseudonym Noreika) litevskou vládou. Dokonce i předseda Sejmu Litevské republiky Vytautas Landsbergis se objevil na pohřbu.
Společně s kolegou Noreiko Sylvia a Ray upevnili pamětní desku na průčelí Knihovny Akademie věd Litvy. Podle vzpomínek novinářky, všichni okolo mluvili o dědečkovi jako o národním hrdinovi a pospíchali na ni, aby napsala knihu, která by ho oslavovala.
Jméno „generál Vítr“ je vytesáno na zdi bývalého muzea obětí genocidy, která se nachází v budově, která dříve sloužila jako vězení KGB, a v roce 2018 byla přejmenována na Muzeum okupace a boje za svobodu – uprostřed kritiky zneužití slova „genocida“. Jak autorka uvedla, muzeum bylo založeno v roce 1992, poté, co Litva získala nezávislost na Sovětském svazu, aby „ukázala světu, že litevští nacionalisté trpěli komunismem ne méně, než Židé od nacistů“.
Poprvé o obvinění z vyvražďování Židů Noreikem Fotiová uslyšela od ředitele gymnázia Šukoniai, kdy bylo rozhodnuto přejmenovat školu na paměť Jonase Noreika.Zároveň autorka vzpomíná, že si ředitel pospíšil, aby ji ujistil, že rozhodnutí zvolit název Noreiko pro gymnázium má „jeho naprostou podporu“ a všechno ostatní „je minulostí“.
Po tomto vyznání začala novinářka vyšetřování. Jeden ze spolupracovníků Noreika v protikomunistickém hnutí na otázku, zda „generál Vítr“ zabíjel Židy, řekl: „Nacisté ho jmenovali hlavou kraje v roce 1941. Pochyboval, zda by měl souhlasit s tímto postojem, ale rozhodl se, že po dohodě by mohl udělat více pro naši zemi.” Takže Fotiová zjistila, že její dědeček dosáhl „vrcholu své kariéry” díky spolupráci s Němci.
Později, v Chicagu, autorka našla brožůru, napsanou Jonasem Noreikem, nazvaná „Zvedni hlavu, Litevče!“, která obsahovala obvinění proti Židům, a žádala, aby se od nich nic nekupovalo. „Moje ruce se třásly. Nechtěla jsem mít dědečka, který byl autorem této brožury,” líčila Fotiová své pocity.
Donutit se, aby i nadále zkoumala, mohla novinářka jen o mnoho let později: v roce 2013 se vrátila do Litvy, kde pokračovala v hledání informací o zapojení Noreika do vyhlazování Židů v s odborníkem na holokaust Simonem Dovidavičiusem. „Ukázal jsem mu památná znamení na počest mého dědečka. Ukázal mi jámy, kde byli Židé pohřbeni kvůli tomu, co dělal. Dala jsem mu knihu vytištěnou Muzeem obětí genocidy, kde se tvrdilo, že můj dědeček je hrdina. Dal mi knihy o holocaustu, kde se tvrdilo, že můj dědeček je darebák,” popsala Fotiová tuto neobvyklou spolupráci. Dovidavičius předpokládal, že se Noreiko podílel na vyhlazování Židů ještě před příchodem nacisů do Litvy. Jak autorka připomněla, během války bylo v Litvě zlikvidováno 95% židovské populace, která činila 200 tisíc lidí. Toto procento bylo v Evropě nejvyšší. Dnes v Litvě žije asi 3 tisíce Židů.
Během tohoto šetření se objevily nové detaily: ukázalo se, že Noreiko osobně schválil zabití více než deseti tisíc Židů v Litvě. On sám spolu se svou rodinou zabavil dům „náhle uvolněný”, který patřil židovské rodině před zahájením holokaustu. Podle příbuzných novinářsky se v té době „mnoho Litevců přestěhovalo do nově uvolněných domů” poté, co„Židé už nebyli”.
Dalším důležitým objevem pro Fotiovou byla účast litevských úřadů na „zakrytí” zločinů bojovníků za osvobození republiky, kteří kolaborovali s nacisty.Po návratu do Ameriky se novinářka seznámila s Grantem Gočinem, rodákem z Litvy, jehož asi sto příbuzných bylo postiženo holokaustem. Jak ukázalo vyšetřování, Noreiko se osobně podílel na jejich vraždění. Během posledních 20 let se Gočin snaží odhalit četné litevské kolaboranty, které Muzeum obětí genocidy ctí jako hrdiny. Navzdory Gočinovým snahám, podpoře médií a prominentním představitelům litevské společnosti se nikdy nepodařilo odstranit pamětní desku na počest Jonase Noreiky ze zdí knihovny Akademie věd.
„Tváří v tvář obrovskému odporu litevské vlády bude snaha přesvědčit ji, aby uznala svou roli v holokaustu, dlouhá a tvrdá. Duše 200 000 Židů pohřbené v litevské půdě to požadují,“ je přesvědčena novinářka.
(prvnizpravy.cz, foto: Shutterstock)
