Sledujeme kauzu H-System, kterou mnozí považují za „pomníček“ devadesátých let. Vy jste jako politik sledoval a později jako režisér zpracovával řadu tehdejších „kauz“. Které byste zmínil jako nejvýznamnější „kauzy devadesátých let“?
Zmínil bych tři.
Kauza první: Lehké topné oleje. 1990–1996. Vláda i poslanci měli minimálně tři roky informace, že je zneužívána rozdílná sazba daně mezi LTO a motorovou naftou, přestože šlo o zcela identický produkt. Podnikatelské podsvětí deklarovalo u desetitisíců tun dovoz LTO, zatížený podstatně nižší daní, které následně překvalifikovalo na motorovou naftu a prodávalo prostřednictvím sítě benzínových pump. Rozdíl sazeb činil 12 Kč/litr. Daňový únik je odhadován na více než 100 miliard Kč.
Následně byla zjištěna úzká vazba mezi obchodními firmami a vlivnými politiky. K důslednému vyšetření nikdy nedošlo. Kauzu provázelo několik brutálních vražd. Kde jsou olejoví magnáti dnes, nevím. Jak si politici, kteří kauzu lhostejně sledovali nebo se na jejím krytí aktivně podíleli, užívají provizí, nikdo nikdy nezjistil.
Kauza druhá: Privatizace OKD. 1990–2004. Kauza se dnes redukuje na prodej minoritního podílu státu v době vlád Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse (ČSSD), v níž byl ministrem financí Bohuslav Sobotka a ministrem průmyslu Milan Urban (oba ČSSD).
Ve skutečnosti šlo o proces, který trval za různých vlád celá devadesátá léta. Část byla privatizována kupónovou privatizací. Část akcií (7 %) byla rozdána obcím v regionu. Ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (ODA – ministr 1992–1997) nechal začlenit do majetku OKD i cca 44 tisíc bytů (šlo o zjevně nesystémový krok, který zavinil současnou situaci nájemců bytů).
Není pochyb, že se s Bakalou aktéři kauzy OKD znali. Setkávali se na půdě sdružení Lípa, které Bakala spoluzakládal a členy byli Vladimír Dlouhý i advokát Radek Pokorný, kteří hráli v privatizaci OKD značnou roli. (Bakalova Patria Finance se podílela třeba na sporné privatizaci Becherovky, což byl zároveň jeden ze společných obchodů Zdeňka Bakaly a Karla Schwarzenberga, rovněž člena sdružení Lípa). Obce darované akcie prodaly těm, kteří je potřebovali (Eurobroukers) k operaci převzetí majetku OKD firmou Karbon Invest.
V roce 1997 stát ztratil v ostravských dolech většinový podíl. Akcionáři snížili totiž základní jmění společnosti, ale nikoli plošně, nýbrž selektivně na úkor podílu Fondu národního majetku. Někdo jistě bude tvrdit, že souhra těchto okolností byla náhoda. Jednotlivé kroky, které se jako „přes kopírák“ opakovaly v další kauze (MUS) a vykazují vysokou míru spolupráce vlád v různém složení, především však ODS a ČSSD, svědčí spíše o tom, že šlo o tiskárnu obrovského jmění, a to ve spolčení.
Manažeři firmy Karbon Invest Koláček, Otava a Pryzbyla získali většinu v OKD tzv. finančním incestem (tento termín použil Tomáš Ježek) – koupili podíl částečně z peněz firmy, ve které byli manažery. Zástěrku poskytla kyperská společnost s nejasným vlastnictvím (snad pan Pros). Je s podivem, že zástupci vlád Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse vstoupili do jednání se jmenovanými pány, kteří byli v té době trestně stíháni v jiné kauze. Ale Sobotkovi a Urbanovi to jako podivné nepřipadalo.
Původně dojednanou cenu cca 2,4 mld. Kč napadl Úřad po hospodářskou soutěž a do vlády šel nakonec návrh na 4,1 mld. Kč. Zodpovědným ministrům byly nepochybně známy posudky, které uváděly cenu podstatně vyšší. Celý kšeft se uzavřel urychleně, protože se chystal náš vstup do EU, a tedy i zákaz podpory firmám ze státního rozpočtu. Zprávu pro EU, že byl prodej zcela v pořádku, zpracovávala za stát kancelář advokáta Pokorného.
Prodej 45,88 % akcií schválila vláda Stanislava Grosse, Bakalu zastupoval přítel Sobotky, advokát Pokorný. Kvalifikované odhady uvádějí, že v průběhu let Bakala vytuneloval z OKD 100 mld. Kč. A v tom nejsou zahrnuty byty, které prodal zahraniční firmě a ta byty dala jako zástavu v půjčce 36 mld. Kč. Závazek Bakaly, že prodá byty za přiměřenou cenu uživatelům, byl právně ošetřen tak, že zůstal nevymahatelným. Diletanti, nebo spolčení?
https://www.youtube.com/watch?v=E8fjFyfKJMQ&feature=youtu.be
Možná s tím nesouvisí náhodný zázračný obchod Stanislava Grosse, který mu přivedl na účet 100 mil. Kč.
Bakala však navzdory celé úžasné transakci vlastní a financuje prostřednictvím společnosti Economia Hospodářské noviny nebo týdeníky Respekt a Ekonom, jejichž redaktoři, Bakalou placení, píší jistě samé nezávislé a objektivní články.
Kauza třetí: Privatizace Mostecké uhelné (MUS). Jde pouze o zdokonalený model privatizace OKD. Za jeden milion je zakoupena americká firma Apien Group, jako firma bonitní a vlastněná americkým podnikatelem. Kdo četl zahraniční tisk, se dozvěděl, že zmíněný podnikatel zkrachoval při pokusech porazit firmu Microsoft a v době, kdy Apien Group deklarovala zájem o deprivatizaci MUS, prodal veškeré nemovitosti a musel bydlet v domě své matky. I jména občas obě kauzy spojují – především Antonín Koláček (v kauze OKD figuroval Viktor Koláček a tato shoda jmen popletla třeba i Jiřího Drahoše – pozn. redakce), který jako manažer MUS nechal firmu půjčit miliardy z fondu rekultivace firmě, kterou sám zakládal. Ta pak prostřednictvím spleti dalších firem a snad celé stovky účtů ve švýcarských bankách postupně skupovala nenápadně akcie MUS.
Co spojuje MUS a OKD? Stejný rukopis navazujících kroků různých vlád – nejprve kupónová privatizace, souběžně darování 7 % akcií regionálním obcím. Spolu s těmito procenty měl stát zajištěnu majoritu. Která zastupitelstva by ale nepodlehla svodům – akcie odprodala obdobně jako v případě OKD a dostala na účet hotové peníze. Od koho? No opět od zájemce o totální privatizaci MUS, což byl v podstatě management této firmy.
Lesku celému podvodu dodával Belgičan de Groote, který byl sice zástupcem Belgie ve světových finančních institucích, ale rovněž blízkým přítelem afrického diktátora, v jehož rezidenci byly nalezeny v ledničce zamražené děti. Nicméně vláda v čele s Milošem Zemanem, ve funkci ministra financí Mertlíkem a dalšími ministry boudu s Appien Group spolkla.
Van de Groote, který se setkával s ministry při jednání, dnes tvrdí, že všichni věděli, že Appian Group nevlastní americký kapitál, nýbrž skupina Čechů.
Švýcaři zadrželi prostředky, které zbyly privatizátorům na účtech. Z nich by měly být odškodněny společnost MUS (5,8 mld. Kč) a český stát (3,2 mld. Kč).
Zatímco česká policie a justice se léta nedobrala žádného výsledku, pro Antonína Koláčka, Marka Čmejlu, Jiřího Diviše, Oldřicha Klimeckého a Petra Krause žádají švýcarští žalobci pět let vězení nepodmíněně. Byli také nepravomocně odsouzeni. Ze strůjců privatizace MUS jeden zemřel, druhý spadl z posedu a způsobil si zranění hlavy, takže není schopen zúčastnit se soudního řízení.
Koláček po majetkových transakcích při přisvojení zisku z OKD (Karbon invest) a podílu na MUS dnes vstoupil na cestu víry a provozuje buddhistickou duchovní společnost.
Česká policie a justice se po téměř dvaceti letech vzpamatovaly z letargie a Antonína Koláčka, Marka Čmejlu, Jiřího Diviše, Oldřicha Klimeckého a Petra Krause protikorupční policie obvinila kvůli podezření z tunelování a podvodného ovládnutí Mostecké uhelné. Kvůli údajnému přijetí úplatku je obžalován také bývalý náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora.
Tři případy z mnoha jiných – „malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo“, jak řekl Neil Armstrong, když dokročil na měsíční povrch.
Druhá otázka musí následovat: Proč se tyto věci stávaly? Byly tyto problémy ukryté v podstatě tehdejšího systému, nebo to byly excesy, které se mu vymykaly? A změnilo se od té doby podle vás něco systematicky?
Podle mého názoru to byly dílem aktivity gangsterů, kteří zneužili možnosti nabízející proces privatizace. Nejprve se toho ujali veksláci z minulého režimu (Mrázek, Krejčíř a desítky dalších), kteří si za úplatky úředníkům půjčovali od bank stovky milionů Kč, aniž za půjčky nabízeli relevantní záruky.
Sem patří i H-system. Vedení společnosti v čele s Petrem Smetkou mělo blízké vztahy s politiky z ODS (zejména s Ivanem Kočárníkem) a ČSSD (zejména s Miroslavem Šloufem). Bez relevantní zástavy si půjčilo cca jednu miliardu korun od Komerční banky a další miliardu získali od zájemců o byty. Již ze způsobu, kterým získali tak vysokou půjčku od KB, je zřejmé, že šlo od samého počátku o spolčení, možná o zločinné spolčení.
Ve druhém kroku se procesu zmocnily tzv. bílé límečky. Lidé schopní využít složité finanční machinace, offshorové firmy a účty, jejichž vlastníky nikdo nedohledá v daňových rájích, koruptivní chování politiků, blokování policie, nekonečné procesy s podnikatelskými zločinci, kteří dokážou prostřednictvím skvěle placených právníků znovu a znovu vracet řízení na samý počátek. To je ovšem slabina pozitivně právního systému, který se točí na přizpůsobených paragrafech a nepřipouští porotní soudy, kde lidé uvažují podle zdravého rozumu.
V tom druhém odstavci je ta změna, na kterou se ptáte. Podnikatelé typu Mrázka, Krejčíře už vymřeli, nikdo snad nehází mrtvoly v sudech s louhem do přehrad. Není to zapotřebí. Všechno ošetří specializované právní kanceláře a lidé typu Ivo Rittiga, který dříve prodával zeleninu v samoobsluze na roku Štěpánské a dnes létá vlastním tryskáčem do Monte Carla, kde je jeho domicium. On pouze zajišťuje politické krytí, do kterého se před pár lety namočila i vojenská rozvědka.
Společnosti chybějí dva příklady – ten pozitivní, který pro mne představuje vlastenec Alois Rašín, který žil podle svého hesla „pracovat a šetřit“, ale i ten negativní, kdy by podvodníci a gangsteři v oblecích byli rychle a podle jasných důkazů (sedm milionů korun v krabici místo láhví vína, desítky odposlechů) a podle zdravého rozumu odsouzeni. Ti další by tak bezskrupulózní jednání přece jen pečlivěji zvážili.
Všechno, o čem píši, je léta veřejnosti známo. Novináři o tom popsali stovky stránek. Ale nezávislá justice si z toho nedělá vrásky. Dnes populární „Čapí hnízdo“ je proti uvedeným nepotrestaným zločinům za stovky, možná tisíce miliard velmi marginální epizodou. „Čapí hnízdo“ zůstalo stát v Čechách, nikdo ho neodveze. Bakala vykradl z OKD miliardy a vyvezl je na své účty, v zemi, ze které pochází, zůstala jen pachuť nepotrestaných zločinů.
Osobou, která je s těmito časy a všemi jejich divokými projevy spojována nejčastěji, je bývalý prezident Václav Klaus. Jak velký byl podle vás jeho podíl na těchto událostech? Je s nimi spojován jenom proto, že byl v té době předsedou vlády, nebo na nich skutečně měl nějaký aktivní podíl?
Prezident Václav Klaus byl obklopen mnoha lidmi, z nichž patrně někteří zneužívali svého postavení a připravovali pro poslance zákony, které finanční a hospodářskou kriminalitu umožňovaly.
Dnes je samozřejmě otázkou, zda tzv. česká cesta privatizace, která vycházela z bankovního socialismu, kdy banky byly státu a jejich manažeři za úplatky rozdávali stovky miliard, které pak padaly jako veřejný dluh do konsolidační agentury, správná. Nejsem žádný ekonom, ale vzpomínám si na jednu debatu, které jsem se zúčastnil s ministrem Skalickým (ODA) na TV NOVA, kterou vždy řídil nesmírně korektně Jan Vávra. Poukazoval jsem na to, že společnost NOMURA není investiční společnost na delší čas, ale spekulační společnost, pouze vysaje oběť a pak ji vyplivne. Pan ministr mne tehdy setřel, že to není pravda a NOMURA bude pro IPB velkým přínosem. Nevím, jestli byl pan ministr jenom zcela nekompetentní, nebo měl nadstandardní vztahy se zástupcem NOMURY panem Randallem Dillardem, hlavním stratégem londýnské Nomury. Dceřinou společností se protizákonně stala Saluka Investment, sídlící na Kajmanských ostrovech. Smlouvu s Dillardem podepsal ministr financí Ivan Pilip, později divoký protiklauzovský aktivista. „Věděl, či mohl vědět“, jak trestní odpovědnost definuje trestní zákon? Počínal si jako řádný hospodář se svěřeným majetkem?
https://www.youtube.com/watch?v=YCo_HzY9-YQ&feature=youtu.be
16. června 2000 byla centrála IPB obsazena pohotovostní jednotkou a za asistence ministra financí Mertlíka byla za 1 Kč předána ČSOB. Za všechny nedobytné pohledávky převzal v Mertlíkově koncepci se zárukou stát. Celkové ztráty byly kvalifikovaně odhadnuty na 67,8 mld. Kč. Byl snad někdo z vedení IPB za toto hospodaření trestně stíhán a odsouzen? Byl snad někdo z politiků činěn zodpovědným za absenci bankovního dozoru?
Vidíte, jak těsně ODS, ODA a ČSSD spolupracovaly na zašantročení stovek miliard korun. Prezident Václav Klaus určoval koncepci, kterou načerpal z knih Miltona Friedmana a „chicagské ekonomické školy“. Teoretické poznatky však neznamenají správná ekonomická rozhodnutí. Ale uměl to v té době někdo jinak? A lépe? Máte-li v sousloví „aktivní podíl“ na mysli koruptivní jednání, osobně jsem tomu nikdy nevěřil.
Byl jste poslancem ve Federálním shromáždění, tehdejším československém parlamentu, v době, kdy se přijímaly klíčové transformační zákony. Uvědomovali si už tehdy někteří poslanci, k čemu tyto zákony povedou?
Na jedné straně bylo zřejmé, že demokracie politická záhy uvadne, nebude-li doprovázena demokracií ekonomickou, kterou představovalo odstátnění velkých i malých firem. M. Zeman tehdy propagoval EZOP, což byla forma spoluvlastnictví zaměstnanců na ziskovosti i řízení podniků. EZOP v některých zemích existovaly a myslím, že dodnes existují. Ale měl tehdy i dnes někdo chuť začít přemýšlet kolektivně o řízení podniků? Lidé byli rádi, že konečně mohou vycestovat do zahraničí, že existuje svoboda slova a že se jim v jádru slušně daří a mají naději, že zvolení „zástupci lidu“ budou jednat ve prospěch země. Copak tu byly nějaké dělnické kolektivy, které by rozuměly zahraničnímu obchodu?
Transformační zákony nebyly podložené fungujícím právním systémem. Ale za to rozhodně nemohl prezident Klaus. Za to mohli právníci. A že jich sedělo ve Federálním shromáždění hojně. Pokoušeli jsme se jejich úlohu suplovat a ve čtveřici Richard Sacher, Jaromír Šlápota (ČSL), Miloslav Ransdorf a já jsme předložili poslanecký návrh zákona, podle něhož měla být stanovena dvacetiletá promlčecí lhůta za trestní delikty v privatizaci. Ti zasvěcení se otřásali hrůzou a návrh smetli ze stolu. S podobným návrhem pak přišli poslanci ČNR a snad ho i prosadili. Ale kdo by se řídil nějakým zákonem, když šlo o stovky miliard.
Takže rizika si dobře uvědomovali většinou poslanci za ČSSD (v té době jich bylo šest včetně Miloše Zemana a Pavla Dostála), někteří poslanci za KSČM (někteří však pouze z ideologické předpojatosti proti bourání systému tzv. společenského vlastnictví) a řada poslanců z OF.
V souvislosti s kauzou H-System také někteří zmiňovali specifický fenomén českých devadesátých let nazývaný „bankovní socialismus“. Soukromé podniky si braly úvěry od bank, které byly ovládány státem, a jejich manažeři, mírně řečeno, nebyli příliš motivováni k obezřetnému půjčování klientům. Výsledkem bylo velké množství velkých nesplacených půjček, které pak musel stát sanovat. V případě H-Systemu Komerční banka, jeden z největších bankovních domů v zemi, půjčila této firmě miliardu korun, ačkoliv její záměr byl od počátku pochybný. Jak moc velkým problémem byl tento „bankovní socialismus“?
Na to jsem v zásadě odpověděl již v jedné z otázek. Uvedl bych ale příklad. Firma Baraka Alona BCL Trading si vzala u Komerční banky úvěr osm miliard korun. Bylo v té době každému, kdo se tématem zabýval, jasné, že jde o zadluženého, pochybného podnikatele. Na to, že úvěr nesplatí, byl management banky upozorněn civilní rozvědkou i ekonomickou rozvědkou. Vedoucí ředitelé s na tehdejší dobu astronomickými platy, ozdobení zlatými sponami kravat bez mrknutí oka kývli. Těch osm miliard zaplatili občané z daní. Stíhána byla, pokud vím, pouze paní, která na příkaz nadřízených připravila podklady. Když probíhalo vyšetřování, generální ředitel prohlásil, že byl v době projednávání úvěru (projednáváno bylo i upozornění na neserióznost klienta) na toaletě. Pak podepsal, protože už to bylo ostatními odsouhlaseno.
Když vzpomínáme na českou historii, připomněl bych ještě trochu jiné téma – srpen 1968, jehož padesáté výročí si za pár dní připomeneme. Co podle vás toto datum znamenalo pro československé dějiny?
Otřes, který se nezacelil. Ten válečný zločin, porušující flagrantně mezinárodní právo, umožnil zcela zastřít povědomí o milionech padlých sovětských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování Evropy od nacistického Německa. Poválečné generace vzpomínaly na nacistická zvěrstva, koncentrační tábory a hromadné popravy. Pozdější generace si však pamatují pásy sovětských tanků a střelbu 21. srpna 1968.
Po roce 1948 jsme se rozhodnutím velmocí stali sovětskou gubernií. Strůjcovská činnost sovětských poradců byla ve stínu a zločiny 50. let byly přisuzovány především domácím zločincům v řadách Státní policie, prokuratury a justice. Dále pak stranickým funkcionářům, kteří se podíleli na násilném združstevňování a pronásledování „buržoazních elementů“. Strůjcovská role Sovětského svazu byla poněkud skryta za kulisami a připomínka na podílu jeho vojáků na osvobození Evropy od nacistického Německa mnohé překrývala.
21. srpen 1968 a vojenský přepad naší země armádami Varšavského paktu, samozřejmě z vůle SSSR, naprosto fatálně proměnil vztahy Čechů k Rusům. Byť SSSR nebyli jen Rusové. To datum znamenalo obecný marasmus. Lyndon Johnson přijal informaci od sovětského vyslance na banketu. Málokdo si vzpomene, že generál de Gaulle, tehdy prezident Francie, vyjádřil pro vojenskou intervenci pochopení, stejně jako indická ministerská předsedkyně Indira Gándhíová. Svět se omezil na verbální protesty. Nepřišly žádné sankce, hospodářské ani politické ze strany západních mocností. Prostě zůstali jsme v tom sami. Připomínám si v té souvislosti slova syna A. Rašína, Ladislava Rašína, který řekl prezidentu Benešovi v době „mnichovského diktátu“, že je pravda, že nás jiní zradili, ale my se zrazujeme sami. Iluze o mužích jara 1968 se ukázaly jako naprosto nesmyslné. S čestnou výjimkou MUDr. Františka Kriegela a několika poslanců, kteří se odvážili hlasovat v Parlamentu proti přijetí vojenského diktátu. Z hlediska celosvětového vojenský útok na zemi ve střední Evropě otevřel Pandořinu skříňku ignorování mezinárodního práva. To si málokdo uvědomuje. Byl-li možný útok na suverénní Českoslovesko, proč by nebyl možný útok SSSR na Afghánistán, útok NATO na Jugoslávii, útok Spojenců na Irák, Lýbii… Války se už nemusejí vyhlašovat. To je přežitek rytířských časů.
Vztah snad většiny Čechů k Rusku a strach z Ruska je však nepochybně 21. srpnem 1968 poznamenán na dobu nejméně dvou generací.
(parlamentnilisty.cz, foto: Youtube, video: Youtube)
