Mansour píše o tzv. „falešné toleranci“, která z jeho pohledu úspěšné integraci jen a jen škodí. „Často hovořím o fenoménu plyšových hraček. Někteří lidé si myslí, že přistěhovalcům nejvíc prospějí tím, když je budou chránit před veškerou kritikou. Tvrdí, že vraždy ze cti neexistují, nebo se stávají jen ve výjimečných případech. Lžou sami sobě, když přehlížejí problémy, které doprovází rigidní dodržování islámských pravidel ve školství“.
Magazín Focus z knihy cituje několik konkrétních příkladů, které se podařilo Mansourovi zdokumentovat. Týkají se problematiky ve školství. „Neustále je mi zdůrazňováno, že musím ctít náboženskou svobodu. Jak je to ale možné, když si někteří muslimští studenti odmítají potřásat rukama s jinými studenty, dívky se nemohou koupat s chlapci v jednom bazénu a další ramadánem vysílení studenti nejsou schopni sledovat výuku?,“ popisuje Mansour dilemata učitele.
Mansour popisuje situace, kdy mnozí rodilí Němci raději popírají vlastní kulturu a integritu z obav, že by jinak byli označeni za rasisty a islamofoby. „Už jen samotného zahájení kritické diskuze je v jistých kruzích považováno za náznak rasismu. Přitom rasismus je ve skutečnosti právě to, že někteří chtějí za každou cenu chránit konkrétně muslimy před jakoukoli kritikou. Němci tím chtějí dát najevo, že se poučili ze své historie. Ale už bohužel nevidí, že se dopouštějí rasismu naruby“.
Německý psycholog dále popisuje zkušenost se sociálním pracovníkem, který se na něj obrátil s radou o pomoc. „Napsal mi, že pracuje s muslimskou mládeží, se kterou neměl větších problémů. Stěžoval si však na jednání jejich rodičů, kteří je fyzicky často trestají. Uváděl, že jejich šéfem jsou on a další kolegové nabádání, aby ctili kulturní rozdíl a zasahovali jen v nejkrajnějších případech. Opět jsem z jeho slov cítil obavy, že bude označen za rasistu a islamofoba, když bude něco řešit“.
Mansour tvrdí, že se v posledních letech setkal s mnoha takovými případy. „Učitelé, policisté, sociální pracovníci se mě mnohokrát ptali, jak mají tyto věci řešit. Odpovídám jim vždy to samé: Integrace přistěhovalců je úspěšná jen tehdy, když otevřeně hovoříme o problémech a rozdílech. Společnost, která si je nejistá sama sebou a chápe každý kompromis jako pokrok, není schopna zvládnout integraci. Integrace totiž není nějaká oslava rozdílů, ale definicí pravidel,“ uzavírá Mansour.
(parlamentnilisty.cz, foto: Shutterstock)
